2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

15 A 135/2023- 29 - text 9 15 A 135/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudců Mgr. Věry Jachurové a Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: nezl. M. Y., nar. X, státní příslušník Ukrajiny zastoupený X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného doručené soudu 23. 11. 2023 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 23. 11. 2023 domáhal ochrany před nezákonným zásahem. Ten spatřoval v tom, že žalovaný mu vrátil žádost o dočasnou ochranu ze dne 14. 11. 2023 jako nepřijatelnou. Navrhl, aby soud rozsudkem vyslovil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 14. 11. 2023 žalobci z důvodu její nepřijatelnosti je nezákonný, a aby přikázal žalovanému obnovit stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. 2. V žalobě uvedl, že je nezletilým občanem Ukrajiny a do České republiky přijel 6. 10. 2023 se svou matkou. Na území České republiky pobýval na základě udělené dočasné ochrany od 6. 3. 2023 do 31. 3. 2023. Poté mu bylo vydáno kanadské vízum č. X, se kterým vycestoval do Kanady se svojí matkou. Dne 14. 11. 2023 podal znovu žádost o udělení dočasné ochrany. Žalovaným byla konstatována nepřijatelnost žádosti z důvodu, že nebylo prokázáno, že žalobce je osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“). 3. S odkazem rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 25. 7. 2022 č.j. 59 A 45/2022-30 žalobce nejprve poukázal na rozpor § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „Směrnice“). I vrácení žádosti o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb., tedy podléhá soudnímu přezkumu s ohledem na článek 29 Směrnice, neboť tímto postupem byl žalobce z poskytnutí dočasné ochrany vyloučen. 4. Žalobce má za to, že spadá do kategorie osob vymezených v § 3 zákona č. 65/2022 Sb., protože byl ke dni 24. 2. 2022 držitelem platného povolení k trvalému pobytu, přičemž vycestování do státu, jehož je občanem, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí ve smyslu § 179 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“). Žalobce jistě spadá i pod písm. a) článku 2 bodu 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice Rady 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady 2022/382“), protože je ukrajinský státní příslušník pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022. 5. Pokud tedy byly v případě žalobce splněny podmínky vyplývající z § 3 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 65/2022 Sb., tedy že žalobce je ukrajinský státní příslušník, který pobýval na Ukrajině před 24. 2. 2022 a byl z Ukrajiny vysídlen dne 24. 2. 2022 nebo později v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, neměl správní orgán či zákon stanovovat žádné další podmínky. Směrnice neupravuje možnost členského státu nepřijmout žádost o dočasnou ochranu z důvodu, že o ni žadatel požádal v jiném členském státě, nebo že například získal kanadská víza. Možnost vyloučit určitou osobu z poskytnutí dočasné ochrany upravuje pouze článek 28 Směrnice. Z výčtu důvodů uvedených v tomto článku nevyplývá, že by šlo o výčet demonstrativní, přičemž mezi vyjmenovanými důvody není uveden důvod spočívající v udělení víz v jiném státě. Směrnice pak v žádném ze svých ustanovení neumožňuje rozšiřovat důvody pro vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany. 6. Žalobce dále uvedl, že je nucen podat zásahovou žalobu, protože o nepřijatelnosti žádosti mu byl vystaven pouhý dokument o dvou stranách, ve kterém je jen zaškrtnuta nepřijatelnost. Nejedná se tak o rozhodnutí a těžko se odhaduje, co žalovaný myslí tím, že se nejedná o osobu spadající pod § 3 zákona č. 65/2022 Sb. Dodal, že pro správní orgán by mělo být přijatelnější vydávat řádná rozhodnutí podložená argumenty, neboť uprchlická vlna už není tak silná. Žalobce se tak může jen domnívat, že důvodem nepřijatelnosti jeho žádosti jsou vydaná kanadská víza. Současně žalobce postrádá konkrétní argumentaci ve věci možnosti rozšíření důvodů vyloučení osoby z dočasné ochrany z takového důvodu. 7. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Úvodem konstatoval, že žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu ve smyslu § 82 s.ř.s. je proti v žalobě popsanému postupu při vyřizování žádosti o dočasnou ochranu nejspíše skutečně přípustná. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2017 č.j. 6 Azs 236/2016-38. 8. K předmětu žaloby žalovaný uvedl, že v řízení o žádosti musí být prokázáno, že žalobce spadá do některé ze skupin osob, na které se dočasná ochrana vztahuje. Rozhodnutí Rady 2022/382 vymezuje dva okruhy osob, na které dopadá toto rozhodnutí. Na jednu z těchto skupin dopadá povinně, u druhé skupiny mají členské státy možnost volby, zda jim budou udělovat dočasnou ochranu nebo jinou formu pobytového oprávnění. V případě žalobce je ale ta potíž, že nespadá pod žádnou kategorii, na níž se povinně vztahuje rozhodnutí Rady 2022/382. Žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, nicméně jej nelze považovat za osobu pobývající na území Ukrajiny ke dni 24. 2. 2022, neboť se v té době ještě ani nenarodil. Nemohl proto být osobou pobývající na Ukrajině přede dnem 24. 2. 2022, a to ani jako ukrajinský státní občan, ani jako rodinný příslušník jiného státního občana Ukrajiny. Pobyt na území Ukrajiny přede dnem 24. 2. 2022 je totiž společnou podmínkou všem kategoriím osob uvedeným pod písm. a) až c) článku 2 odst. 1 rozhodnutí Rady 2022/382. Žalobce tak není osobou, na kterou se by se povinně vztahovalo prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382, a tudíž není ani osobou, které lze ve smyslu § 3 zákona č. 65/2022 Sb., udělit dočasnou ochranu. 9. Žalovaný poznamenal, že i za této situace by žalobci bylo možno udělit dočasnou ochranu podle § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále jen „zákon o dočasné ochraně“). To však předpokládá, aby někdo z jeho rodinných příslušníků byl již držitelem dočasné ochrany v České republice. Matka žalobce však není držitelkou dočasné ochrany v České republice a jeho otec, který nemá nijak upraven pobyt na území České republiky, se má navíc podle údajů v žádosti nacházet v Kanadě. Žalovaný tak nutně musel dospět k závěru, že v případě žalobce nejsou splněny podmínky stanovené v § 3 zákona č. 65/2022 Sb., tedy že není osobou, na kterou se vztahuje rozhodnutí Rady 2022/382. Ze zadní strany tiskopisu žádosti je současně patrné, že žalovaný neshledal naplnění podmínek pro udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny ve smyslu § 51 zákona o dočasné ochraně. Žalobce rovněž neuvedl žádný důvod, kdy by přicházelo v úvahu posuzovat, zda splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany z důvodů hodných zvláštního zřetele. Za těchto okolností žalovanému nezbylo než vyhodnotit žádost žalobce jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb. 10. K namítanému rozporu institutu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu s právem EU žalovaný připomenul, že směrnice, na rozdíl od nařízení, není přímo aplikovatelná na základě článku 10 Ústavy ČR a její přímá aplikovatelnost nevyplývá ani z práva EU, které je pro Českou republiku závazné na základě mezinárodní smlouvy. Pokud je směrnice pro členské státy závazná, pak pouze jde-li o výsledek, jehož má být dosaženo. Z tohoto důvodu je nutné, aby byla do vnitrostátního práva přenesena vnitrostátním právním předpisem. Členské státy mají širokou volbu prostředků, jakými ustanovení směrnice transponují do vnitrostátního práva. Nelze tedy vycházet z jednotlivých ustanovení směrnice stejně, jako by šlo o vnitrostátní právní předpis. Teprve ustanovení vnitrostátního práva přijatá za účelem transpozice směrnice je třeba vykládat v souladu s cíli směrnice, která jimi byla transponována. Ustanovení směrnice tedy nemají přednost před vnitrostátním právem, ale naopak vnitrostátní právo musí být vykládáno v souladu s cíli vytyčenými směrnicí. Jestliže tedy směrnice některý institut nezná či otázku neupravuje, neznamená to, že ustanovení vnitrostátního práva jej nemůže zavést či otázku vyřešit, pokud tím zůstane naplněn cíl směrnice a takové ustanovení nebude v přímém rozporu s ustanoveními směrn