1 As 175/2012 — Nejvyšší správní soud

16 A 37/2023- 36 - text 14 16 A 37/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: T. N. Q., nar. , státní příslušností Vietnamská socialistická republika, bytem v ČR, zastoupeného Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2023, č. j. OAM-2022-37/PP-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ve znění účinném do 30. 6. 2023 zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Zároveň byla podle § 87e odst. 4 téhož zákona žalobci stanovena lhůta k vycestování z území ČR v délce 35 dnů od právní moci rozhodnutí. 2. Žalobce namítl nesprávnost, nezákonnost a nepřiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života a života jeho nejbližších rodinných příslušníků. Žalovaný dle žalobce porušil základní zásady činnosti správních orgánů, když nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), a nezjistil stav věci bez důvodných pochybností. Napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění je podle žalobce v zásadním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Bylo porušeno ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, není zřejmé, jak správní orgán dospěl ke svým závěrům. Žalobce dále namítl porušení § 36 odst. 3 správního řádu, žalovaný se dostatečně nevypořádal s vyjádřením k podkladům, které mu žalobce zaslal před vydáním rozhodnutí. V tomto vyjádření měl žalobce uvést, že dle jeho názoru splňuje všechny zákonné podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu na území. Podle žalobce je nepochybné, že je rodinným příslušníkem ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kdy je rodičem dvou dcer – občanek České republiky mladších 21 let, o které skutečně pečuje. Tato skutečnost byla prokázána v rámci správního řízení. Žalobce ve vyjádření k podkladům měl též zmínit, že případné zamítnutí žádosti by představovalo nepřiměřený dopad do jeho soukromého a rodinného života. Uvedl, že žije ve společné domácnosti s družkou, která na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu a se svými dětmi, všichni jsou občané České republiky. Žalobce na území České republiky pobývá již velmi dlouhou dobu a má zde veškeré rodinné zázemí. Ve Vietnamu nemá již prakticky žádné vazby. Podle žalobce by zamítnutí žádosti by bylo v rozporu s právem na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaný se s vyjádřením žalobce k podkladům vypořádal nedostatečně, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je z tohoto hlediska přiměřené. Judikatura správních soudů i Ústavního soudu shledala nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života u cizinců s obdobně závažnou trestnou činností, kteří však měli mnohem slabší rodinné a soukromé vazby na území České republiky, nežli v případě žalobce, který zde žije již velmi dlouhou dobu již od roku 1996 a má zde veškeré rodinné zázemí, včetně tří dětí. Napadené rozhodnutí z těchto principů nevychází. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí dle žalobce též v rozporu se zásadou legitimního očekávání, neboť správní orgán v obdobných případech rozhoduje různě. 3. Bylo prokázáno, že je žalobce rodinným příslušníkem občanů EU dle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti poukázal na článek 27 a 28 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004. Napadené rozhodnutí je dle něj v rozporu s jeho právy občana Evropské unie a jeho rodinných příslušníků na volný pohyb a pobyt zakotvenými zejména v SFEU a uvedenou směrnicí. Součástí práva volného pohybu a pobytu je také nárok na pobyt rodinných příslušníků občana Evropské Unie, jsou-li tito rodinní příslušníci občany třetí země. Omezení práva volného pohybu představuje výjimku, kterou je třeba podle judikatury Soudního dvora EU vykládat restriktivně, tedy ve prospěch volného pohybu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Rozhodnutí je nepřiměřené z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života žalobce. Dle žalobce je nutné posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí vůči závažnosti a intenzitě protiprávního jednání, resp. důvodu pro zamítnutí žádosti. K principu přiměřenosti zmínil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 68/2012 – 47. Rozhodnutí je nepřiměřené z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobce rovněž proto, že v důsledku napadeného rozhodnutí je žalobci znemožněno získání základního pobytového oprávnění a uložena povinnost vycestovat zpět do domovské země. V případě zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je třeba přiměřenost hodnotit důkladněji, než v případě zrušení povolení k trvalému pobytu, kdy se cizinci toliko odnímá nejvyšší možné pobytové oprávnění. 4. Žalobce dále namítl, že v rámci správního řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Důvod pro aplikaci tohoto ustanovení není u žalobce dán. Žalobce poukázal na výklad pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ v kontextu zákona o pobytu cizinců rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě neodůvodňuje automatické přijetí opatření omezujících výkon práva na volný pohyb. Samotné předchozí odsouzení dotyčného pro trestný čin nepostačuje k tomu, aby bylo možné automaticky vycházet z toho, že dotyčný představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, jež je samo o sobě způsobilé odůvodnit omezení práv, které mu přiznává unijní právo (rozsudek SDEU ze dne 17. 11. 2011 ve věci C-430/10 Christo Gajdarov, § 38). Existenci předchozího odsouzení za trestný čin lze zohlednit jen tehdy, jsou-li okolnosti, které vedly k tomuto odsouzení, důkazem osobního chování, představujícího současnou hrozbu ve výše uvedeném smyslu (rozsudek SDEU ze dne 1. 1. 1999 ve věci C-348/96 Donatelle Calfa, § 24). Opatření z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, ukáže-li se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, že osobní chování dotyčné osoby představuje ohrožení v současné době (rozsudek SDEU ze dne 2. 5. 2018 ve věci C-331/16 K. a H. F., § 56). Již ze samotného čl. 27 odst. 2 poslední věty Směrnice 2004/38/ES plyne, že nejsou přípustná odůvodnění, která buďto nesouvisejí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s tzv. generální prevencí. Dále žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2023, č.j. 2 Azs 285/2022 – 57 a na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20. Žalobce namítl, že jeho pobyt na území nepředstavuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Má za to, že rozhodně v současnosti nepředstavuje závažné nebezpečí pro veřejný pořádek. Byl odsouzen již v roce 2018. Ve výkonu trestu prokázal polepšení, proto byl v roce 2021 podmíněně propuštěn na svobodu. Po propuštění na svobodu vedl řádný život a trestné činnosti lituje. Pokud jde o trestný čin padělání veřejné listiny, za který byl žalobce odsouzen v roce 2005, tento byl spáchán již před velmi dávnou dobou, na žalobce se hledí, jako by nebyl odsouzen a tento trestný čin typově ani časově vůbec nesouvisí s trestným činem, za který byl žalobce odsouzen v roce 2018. Žalovaný dle žalobce v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovozuje existenci důvodného nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku toliko odkazem na odsouzení za trestnou činnost v minulosti a obecným poukazem na typovou závažnost drogové trestné činnosti. Zásadním argumentem je pro správní orgán stanovená délka zkušební doby, přičemž judikatura Nejvyššího správního soudu se rozhodně staví proti takovému přístupu (rozsudek ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022 – 57 a ze dne 21. 10. 2022, č. j. 5 Azs 137/2022 – 40. 5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. U žalobce je ve výpisu z Rejstříku trestů evidován sice jen jeden záznam, avšak jedná se o odsouzení za dva trestné činy, přičemž se jednalo o opakovaně páchanou a v případě drogové trestné činnosti velmi závažnou úmyslnou činnost, vyžadující organizaci a složité plánování. Z písemného rozsudku trestního soudu vyplývá, že žalobce se trestných činů dopouštěl v součinnosti se svou družkou. Jednání žalo