17 A 12/2024

Viladomy Dunovského s.r.o., IČO: 04119444 se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 773/4 zastoupená advokátem Mgr. Martinem Mládkem, se sídlem Praha 1, Ostrovní 2064/5

Městská část Praha 11 se sídlem Praha 4, Ocelíkova 672/1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2023, č. j. MHMP 2243699/2023,

Žalobci se podanou žalobou domáhali přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11 ze dne 26. 7. 2021, č. j. MCP11/21/038543/OV/Pre. Uvedeným rozhodnutím byl k žádosti společnosti Viladomy Dunovského s.r.o. (dále jen „stavebník“) podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), schválen stavební záměr na stavbu nazvanou „Novostavba bytového domu na pozemcích č. parc. XA, XB, XC, XD, XE, XF, v k.ú. X“ na pozemcích parc. č. XG, XA, XB, XC, XD, XE, XF, v k. ú. X (dále jen „záměr“). Podstata změny rozhodnutí spočívala ve snížení počtu bytových jednotek (z 21 na 20), ve změně a v úpravě podmínek pro umístění stavby, pro provedení stavby a převzatých podmínek dalších dotčených orgánů a v doplnění výroku, kterým bylo podle § 8 odst. 6 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a § 13a odst. 3 vyhlášky č. 503/2006 Sb. povoleno kácení dřevin a uložena náhradní výsadba za podmínek uvedených v kapitole „Převzaté podmínky dotčených orgánů“.

V prvním žalobním bodě žalobci namítali, že se žalovaný nevypořádal námitku podjatosti Ing. J. P., vedoucí stavebního úřadu, který vydal prvostupňové rozhodnutí. Tvrdili, že námitka podjatosti nebyla opožděná, neboť o podezření a o vznesení předčasných úsudků se žalobci dozvěděli až v prvostupňovém rozhodnutí. O to víc za zarážející žalobci považovali, že prvostupňový orgán v usnesení ze dne 2. 2. 2021 uvedl, že stavebník měl prokázat soulad s nařízením č. 10/2016 Sb., kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy) [dále jen „PSP“], a současně ho vyzval k doplnění podkladů, které mají přímý vliv na úsudek o tom, zda stavebník soulad s PSP prokázal. K tomu žalobci poukázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023-55, podle kterého tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek s tím, že o jejich námitce mělo být rozhodnuto podle § 14 odst. 3 správního řádu.

Ve druhém žalobním bodě žalobci namítali, že se žalovaný opomněl vypořádat s námitkou porušení zásady proporcionality. Tvrdili, že připuštěním změny žádosti stavebníka v odvolacím řízení, aniž by o změně rozhodl prvostupňový orgán, bylo vyhověno jenom stavebníkovi, avšak ostatním účastníkům bylo upřeno právo na odvolání a dvojinstančnost řízení. Vrácení věci prvostupňovému orgánu je v souladu s veřejným zájmem. Navíc by se do budoucna mohlo jednat o nebezpečný precedent.

Ve třetím žalobním bodě namítali žalobci rozpor záměru s obecnými požadavky na umisťování staveb podle § 20 odst. 1 PSP. Tvrdili, že se žalovaný nevypořádal s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 17. 12. 2013, č. j. 4 As 126/2013-37) a že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, jak správní orgány dospěly k závěru, že je navržený záměr v souladu se stávající strukturou zástavby. K odkazu žalovaného na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 4. 2023, č. j. 8 A 56/2022-152, uvedli, že potvrzuje jejich argumentaci. Správní orgány nevzaly řádným způsobem v úvahu veškeré skutečnosti vyplývající z § 20 odst. 1 PSP a nepoměřily je s dalšími kritérii podstatnými pro umístění záměru a na řádné posouzení rozhodných kritérií či regulativů pro umístění záměru zcela rezignovaly. Pro úplnost doplnili, že argumentace objekty, namísto kterých má být záměr umístěn, je lichá. Jedná se o rodinné dvojdomky a vzhledem k tomu, že tyto objekty jsou určeny k odstranění, není tato argumentace rozhodná.

Ve čtvrtém žalobním bodě žalobci namítali nepřípustný objem záměru. Uvedli, že v přechozím zrušujícím rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že záměr objemově neodpovídá stávajícímu charakteru, je tedy nepochopitelné, že v napadeném rozhodnutí dospěl žalovaný k opačnému závěru, navzdory tomu, že změnou projektové dokumentace v 09/2022 nedošlo ke snížení zastavěnosti a hmota záměru byla snížena pouze kosmeticky. Závěry žalovaného jsou tak nepřezkoumatelné a neodůvodněné, neboť se žalovaný bez zdůvodnění odchýlil od svého předchozího závěru a nijak se nevypořádal s námitkou žalobců. Žalovaný opomenul například nadměrnou zastavěnost záměru a nevysvětlil, proč má nyní za to, že záměr svým objemem okolní zástavbě již vyhovuje. I po revizi je záměr zjevně neúměrný prostředí, do kterého je umisťován, a je i nadále excesivní. Tvrdili, že stavebník nedoložil výkresy, jak mu ukládá vyhláška o dokumentaci staveb, a kdyby tak učinil, byla by excesivnost záměru patrná. Konečně žalobci nesouhlasili s argumentací žalovaného na straně 13 napadeného rozhodnutí a považovali ji za nepravdivou a alibistickou, neboť ve zrušujícím rozhodnutí žalovaný zcela prokazatelně konstatoval rozpor záměru s charakterem území.

V pátém žalobním bodě žalobci tvrdili, že zastavěnost záměru je v území nejvyšší, oproti současnému stavu se zdvojnásobí, což představuje rozsáhlou stavební činnost, která je ve stabilizovaném území nepřípustná. Dále namítali, že zastavěnost záměru není vypočtena správně a že je nejméně 60 %. Správní orgány nevzaly v potaz přesahy nadzemní části bytových domů přes půdorys 1. PP, zejména při severní straně bytových domů, přesahy balkónů a teras, ani nebyl zohledněn nezatravněný vjezd a další zpevněné komunikace na pozemku stavby, zejména chodníky. K tomu žalobci odkázali na komentářovou literaturu ke stavebnímu zákonu. Dle žalobců bylo povinností správních orgánů podle § 94 stavebního zákona ověřit správnost projektové dokumentace, pokud jde o stavebníkem udávanou zastavěnost, to však správní orgány přes námitky žalobců neučinily, a proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Navíc se s touto námitkou žalobců správní orgány nevypořádaly.

V šestém žalobním bodě žalobci namítali rozpor s § 21 odst. 2 PSP, respektive nepřípustný zásah křídel bytového domu do klidové části zahrad. Tvrdili, že zásah křídel bytových domů porušuje vnitřní stavební čáru a má přímý přesah do pohody bydlení a kvality prostředí žalobců. Předně namítali nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť žalovaný nikterak neodůvodnil a nevysvětlil odklon od svých závěrů v předchozím rozhodnutí. Nadto žalovaný pominul, že zásah do klidové části zahrad je stále stejný a schodovitá úprava záměru byla využita pro ještě větší zásah v podobě pobytových ploch v úrovni 2. NP a 3. NP, které umožňují přímý pohled do zahrady na pozemku p. č. XH, k. ú. X. Z tohoto důvodu žalobci rozporovali argumentaci žalovaného na straně 17 napadeného rozhodnutí. Dle žalobců nejsou úpravy záměru provedené revizí 09/2022 dostatečné pro odstranění nepřiměřeného zásahu do soukromí žalobců. Argumentace žalovaného na straně 15 napadeného rozhodnutí, týkající se objektu č. p. XI, je nekriticky převzatá ze závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 22. 8. 2023, č. j. MMR-57569/2023-81 (dále jen „závazné stanovisko MMR“), které však není příslušné k posouzení otázky stavební čáry. Navíc u žalovaného absentuje autonomní posouzení situace ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 As 91/2017-63. Žalovaným uvedené porovnání je neúplné a zavádějící, když objekt č. p. XI je v zásadě na stejné úrovni stavební čáry v tomto bloku staveb. Vedení vnitřní stavební čáry je znatelné ze všech výkresů územně analytických podkladů, které jsou přiloženy k podání žalobců ze dne 20. 10. 2023, na něž žalobci odkázali. Zástavba je vedená podél obvodu bloku a dovnitř těchto bloků žádná stavba významným způsobem nezasahuje. Zásah záměru do vnitrobloku je zjevně excesivní. Ke stavbě na pozemku p. č. XJ žalobci uvedli, že se zde žádná stavba nenachází. Pokud měl žalovaný na mysli stavbu na pozemku p. č. XK, pak se jedná o stavbu č. p. XI.

V sedmém žalobním bodě namítali žalobci rozpor záměru s § 25 až § 27 PSP. Namítali, že na straně správních orgánů absentuje autonomní posouzení situace, neboť správní orgány pouze odkazují na závazná stanoviska dotčených orgánů (MMR a orgán územního rozvoje), aniž by se konkrétně vypořádaly s námitkami žalobců uvedenými v podání ze dne 20. 10. 2023 a posoudily, zda výška stavebního záměru ve spojení s jeho excesivní hmotou je v místě obvyklá. K tomu žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 As 91/2017-63. Napadené rozhodnutí tak je nepřezkoumatelné.

V osmém žalobním bodě žalobci namítali rozpor s § 31 až § 33 PSP. I v tomto případě žalobci tvrdili, že rozhodnutí správních orgánů postrádají autonomní posouzení situace, pouze odkazují na závazná stanoviska dotčených orgánů, či studie zájmových organizací, aniž by se správní orgány konkrétně vypořádaly s námitkami žalobců, čímž správní orgány rezignovaly na zásadu materiální pravdy a neověřily budoucí účinky záměru podle § 94o odst. 3 stavebního zákona. Tvrdili, že nová zvýšená doprava bude mít v úzké, jednosměrné ulici D. negativní dopad na klidnou vilovou lokalitu a dopravní zatížení území. Již za současného stavu činí vjezd a výjezd z pozemků žalobců obtíže, dalších 20 až 40 vozidel pak bude nadmíru obtěžovat okolí. Žalovaný se s námitkami žalobců nevyrovnal. Odkaz na závazná stanoviska dotčených orgánů nepostačí.

V devátém žalobním bodě namítali žalobci rozpor s § 39 odst. 1 písm. b) a § 42 PSP. Tvrdili, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkami žalobců ohledně požární bezpečnosti. Dle žalobců záměr nesplňuje požadavky požární bezpečnosti a přístupnosti ve smyslu § 39 odst. 1 písm. e) PSP. Projektová dokumentace neobsahuje požadované náležitosti a není v rozsahu podle zákona o dokumentaci staveb kladených na část D.1.3 Požárně bezpečnostní řešení, zejména není dostatečným způsobem řešen vztah k okolním objektům a jejich požárně nebezpečným porostům. Není zajištěn bezpečný přístup pro požární techniku, pokud by mělo dojít k požáru v části záměru vestavěného do zahrady. Rozhodné není vyhovění minimu danému normovými požadavky, neboť je nutné posuzovat každý případ zvlášť. Stanoviska a vyjádření dotčených orgánů posuzují záměr izolovaně od okolní zástavby.

V desátém žalobním bodě namítali žalobci rozpor s § 45 PSP. Tvrdili, že ze studie denního osvětlení zpracované Ing. Luborem Kopačkou není zjistitelné a přezkoumatelné, s jakými hodnotami bylo kalkulováno, a nepodává se z ní jednoznačný a přezkoumatelný postup při výpočtech výstupních hodnot a údajů, pročež nelze posoudit soulad záměru s § 45 PSP. Současně i v tomto případě absentuje autonomní posouzení situace ze strany správních orgánů. K vysloveným závěrům (viz str. 35 napadeného rozhodnutí) tak nemohl žalovaný dospět.

V jedenáctém žalobním bodě žalobci namítali rozpor záměru s územním plánem. Rozpor spatřovali zejména v předimenzovanosti záměru po stránce zastavěné plochy, výšky, podlažnosti, hmoty a objemu, který je umisťován do stabilizovaného území. Žalovaný odkázal na závazné stanovisko MMR, jehož obsah převzal do odůvodnění napadeného rozhodnutí, avšak nijak se nezabýval námitkami žalobců z doplnění odvolání ze dne 20. 10. 2023. Z uvedeného důvodu žalobci na toto podání opětovně odkázali. Tvrdili, že závazné stanovisko MMR je nezákonné. Dle žalobců záměr zásadně naruší dané území, vzhledem k existující klidové výstavbě rodinných domů. Záměr je umisťován do stabilizovaného území, ve kterém nelze realizovat rozsáhlé novostavby, ale pouze nahrazení stávající stavby obdobnou stavbou či revitalizaci stávající výstavby. K tomu žalobci odkázali na rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. S-MHMP 528341/2011/OST/Fr, a ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. S-MHMP 210924/2012/OST/Fr. MMR v závazném stanovisku nesprávně, nepodloženě a nepřezkoumatelně konstatovalo, že záměr nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost, přičemž pominulo, že použitá úprava se vztahuje pouze na rozvojové a transformační plochy, nikoli na stabilizované území. Názor MMR, že obdobně lze postupovat i ve stabilizovaném území, není správný. Pokud by tomu tak bylo, bylo by to tak výslovně stanoveno, což není. Ve stabilizovaném území tak je nutné do rozsáhlosti stavební činnosti započítat i předmětné garáže, technické zázemí objektu, sklepy, sklady, 1. PP, atd. Ze stanoviska nevyplývá, o jakou z dovolených stavebních realizací v rámci stabilizovaného území se má jednat. V závazném stanovisku MMR uvedlo, že podle stavebníka má být celková zastavěná plocha záměru nejméně 750 m2. Žalobci připomenuli nepřezkoumatelnost výpočtu zastavěné plochy. Dále tvrdili, že stávající bytové domy mají mnohem menší zastavěnou plochu. Řadové domy pak nelze posuzovat jako jediný objekt, navíc mají pouze výšku do 9 m a jen 2 NP. Jediný srovnatelný objekt (parc. č. XV a XW) v území vymezeném MMR je pak umístěn vně území při jeho okraji a vně bloku stavby, do kterého je umístěn, je obklopen veřejným prostranstvím a je umístěn 12 m od panelového domu. MMR tedy porovnává neporovnatelné. V daném případě nevyhovuje zejména poloha záměru v území (hustě zastavěný blok rodinných domů). Záměr odporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury a jedná se o rozsáhlou stavební činnost, a proto není jeho umístění ve stabilizovaném území přípustné a je v rozporu s cíli a úkoly územního plánování ve smyslu § 18 a 19 stavebního zákona. Dle žalobců záměr přestavuje stavební zásah, který by mohl a také bude stávající urbanistickou strukturu významně transformovat, což je nepřípustné. Tvrdili, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č.j. 10 As 54/2014-69. Dále odkázali na rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 A 57/2017-317, s tím, že závěry zde uvedené jsou aplikovatelné i na projednávaný případ.

Rovněž namítali, že odvolací námitky týkající se rozporu s územně plánovací dokumentací nebyly řádně vypořádány. Odkaz na závazné stanovisko MMR není dostatečný, neboť nezbavuje žalovaného povinnosti ověřit správnost stanoviska MMR v tom, zda se řádně vypořádalo s námitkami žalobců. To se v projednávaném případě nestalo a námitky žalobců nebyly řádně vypořádány. Závazné stanovisko MMR nesplňuje ani elementární nároky na odůvodnění s odkazem na § 149 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 154 správního řádu, neboť dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, č.j. 9 As 21/2009-150, je na základě § 154 správního řádu třeba použít ustanovení o obsahu, formě a náležitostech rozhodnutí pro závazné stanovisko, jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.

Ve dvanáctém žalobním bodě žalobci namítali rozpor záměru se zásadou proporcionality ve vztahu k okolní zástavbě. Podle územně analytických podkladů se v daném území nachází 98 % objektů, které jsou rodinnými domy, pouze 2 % představují bytové domy, 98 % objektů má podlažnost pouze do 2 NP, pouze 2 % má podlažnost nad 2 NP, 98 % objektů má výšku do 9 metrů, pouze 2 % objektů má výšku nad 9 metrů. Tvrdili, že skutečnost, že se v daném území nachází několik objektů, které se mohou dílčími parametry blížit záměru neznamená, že záměr je v souladu s charakterem okolní zástavby a nevymyká se mu. Při umisťování záměru musí být přihlíženo k převažující zástavbě, nikoli k té, která se v dílčích příkladech vymyká. Uzavřeli, že v případě vymezení daného území pouze stavebním blokem ulicemi D., K. S., K. v. a M., se záměr vymyká ze 100 % ve všech posuzovaných parametrech.

Ve třináctém žalobním bodě žalobci rozporovali určení rozhodného území, do kterého je záměr umisťován. Žalobci trvali na tom, že za rozhodné území lze považovat pouze blok vymezený ulicemi D., K. S., K. v. a M., jak jej definovaly správní orgány do vydání závazného stanoviska MMR. MMR rozhodné území vymezilo příliš rozsáhle, což neodpovídá cílům a úkolům územního plánování. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022-62, nelze na nynější případ aplikovat. Rozhodné území vymezené v závazném stanovisku MMR není pro žalovaného závazné pro účely stanovení souladu záměru s „charakterem území“, neboť právě stavebnímu úřadu a žalovanému přísluší posoudit soulad záměru s charakterem území, a tudíž mají povinnost i přezkoumatelným způsobem vymezit posuzované území optikou PSP, k čemuž nedošlo. Dále tvrdili, že z napadeného rozhodnutí nelze zjistit, z jakého území žalovaný vycházel. Pokud lze ze strany 14 napadeného rozhodnutí dovodit, že žalovaný vycházel z území vymezeného ulicemi K. v., K. S., D. a B., pak nijak žalovaný nezdůvodnil svůj odklon od původně vymezeného území. Závěrem tohoto žalobního bodu žalobci požadovali, aby soud vyslovil právní názor v otázce, které území lze považovat za rozhodné pro posouzení záměru s územním plánem a které lze považovat za rozhodné pro posouzení souladu s PSP.

Ve čtrnáctém žalobním bodě namítali žalobci, že projektová dokumentace není úplná a v odpovídající míře neřeší obecné požadavky na výstavbu. Tvrdili, že projektová dokumentace neobsahuje část D.1.1 Architektonicko-stavební řešení v rozsahu a obsahu předepsaném vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, zejména pak pohledy dokumentující začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny. Správní orgány přes opakované námitky žalobců nevyzvaly stavebníka k doložení pohledů dokumentujících začlenění záměru do stávající zástavby a ani se s touto námitkou nijak nevypořádaly. Tvrdili, že výkres D.1.1 je nevyhovující, neboť z něj nelze vyčíst, jakým způsobem záměr dopadá do okolní zástavby. K tomu žalobci odkázali na § 6a odst. 1 a 2 vyhlášky o dokumentaci staveb s tím, že v nynějším případě se jedná o učebnicový příklad nezbytnosti výkresu pohledů dokumentujícího začlenění záměru do stávající zástavby a bez něj nelze záměr umístit. Dále v rámci této námitky žalobci tvrdili, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou, spočívající v nedoložení výpočtů a přehledů půdorysů okolních staveb, včetně jejich podrobného zaměření. Tvrdili, že námitka nebyla opožděná, neboť byla uplatněna již v řízení před stavebním úřadem a poté opakovaně například v odvolání ze dne 24. 8. 2021. I pokud by nebyla uplatněna, bylo povinností správních orgánů si tento podklad od stavebníka vyžádat v souladu se zásadou materiální pravdy. Údaje evidované v katastru nemovitostí nejsou dostačující a navíc nebyly respektovány, zejména co se týká územně analytických podkladů. V projektové dokumentaci nejsou půdorysné rozměry okolních staveb zohledněny. Žalobci rozporovali, že by námitka nesouvisela s doplněnými podklady, neboť přímo souvisela se stanoviskem Úřadu městské části Praha 11 ze dne 29. 3. 2023, č. j. MCP11/23/025202/OV/Bu, a jeho nesprávným závěrem. K tomu žalobci poukázali na svá podání učiněná v průběhu správního řízení a uvedli, že projektová dokumentace postrádá přezkoumatelné, úplné a přehledné a) „Výkresy podle části projektové dokumentace D.1.1 Architektonicko-stavební řešení, písm. b) PD (příloha č. 8 vyhlášky o dokumentaci staveb)“, b) „Výkresy podle části projektové dokumentace C.2 písm. c), vyznačení vlivu vazeb na okolí (příloha č. 8 vyhlášky 499/2006 Sb.)“ a c) „Výkresy podle části projektové dokumentace C.3 (příloha č. 8 vyhlášky 499/2006 Sb.)“.

V patnáctém žalobním bodě namítali žalobci snížení hodnoty bydlení, respektive kvality prostředí žalobců i dalších osob v sousedství. Žalobci předně odkázali na námitky obsažené v odvolání a jeho následných doplněních. Dále poukázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, a ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012-113, s tím, že záměr představuje nepřípustné zvýšení zátěže nad míru přiměřenou poměrům daného místa, čímž dojde k nevratnému narušení vnímání pohody bydlení ze strany žalobců. Dle žalobců není rozhodné splnění limitů hluku, pachů nebo čistoty ovzduší ve smyslu zvláštních zákonů, neboť naplnění těchto požadavků nevyčerpává požadavek na zachování pohody bydlení. Správní orgány byly povinny zhodnotit všechny faktory v jejich souhrnu, což neučinily. Odkaz na stanoviska dotčených orgánů nelze považovat za řádné vypořádání námitky porušení pohody bydlení. Navíc žalovaný ani neuvádí, o jaká stanoviska dotčených orgánů a v nich uvedené skutečnosti opřel svůj závěr o zachování pohody bydlení. Žalobci namítali, že v daném případě zatížení vlastníků okolní zástavby není přiměřené. Ve vztahu k rodinnému domu žalobců a) a b) na pozemcích parc. č. XH a parc. č. XL ze západní strany přibude 14 oken, oproti žádným za současného stavu. Vyvýšení parapetů a zmenšení oken na tom nic nemění. Záměr bude lemovat jejich zahradu po téměř celé délce, čímž dojde u těchto žalobců k absolutní ztrátě soukromí, což je podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010-145, a ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 As 134/2015-48, nepřípustné. Obecné odkazy a formulace žalovaného stran pohody bydlení a kvality prostředí jsou zcela nedostačující a činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. I v tomto případě se žalovaný nikterak nevyrovnal s podáním ze dne 20. 10. 2023. Odůvodnění žalovaného považovali žalobci za nedostatečné i proto, že se žalovaný odchýlil od svého původního právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2020, č. j. MHMP 1391300/2020, ve kterém žalovaný konstatoval, že zcela nepochybně může dojít ke snížení subjektivně vnímaného pocitu pohody bydlení i ke snížení soukromí. Ani po revizi projektové dokumentace z 09/2022 nedošlo k úpravě záměru takovým způsobem, aby vyhověl předchozímu závěru žalovaného.

V rámci této námitky žalobci namítali zásah záměru do klidové zóny zahrad, respektive nezachování intimity zadní části zahrad. Tvrdili, že záměr bude místním poměrům nepřiměřeným způsobem přesahovat vnitřní stavební čáru. Od pozemku parc. č. XM v k. ú. X bude mít záměr odstup pouze 3 metry, tedy bude zasahovat celou svou hmotou téměř až k samotné jižní hranici pozemku parc č. XC v k. ú. X, tedy do vnitřní stavební čáry. Od pozemku parc. č. XH v k. ú. X bude mít záměr odstup pouze 4 metry. V obou případech bude pohoda bydlení zcela a nenávratně vyloučena a zmařena. I v tomto případě bylo žalovaným přebráno stanovisko MMR, aniž by bylo provedeno autonomní posouzení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 As 91/2017-63). Navíc žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl nepravdivá a účelová tvrzení (viz str. 55 napadeného rozhodnutí), neboť i po revizi projektové dokumentace z 09/2022 je umožněn přímý pohled na zahrady rodinných domů, zejména z teras nacházejících se v západním křídle bytového domu ve 2. a 3. NP. Zásah do klidové části zahrad je tak ještě větší, než jaký zde byl před revizí projektové dokumentace v 09/2022, a který byl žalovaným shledán jako nepřípustný a nevyhovující. Konečně měli žalobci za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z něho není zřejmé, jaký vliv mělo snížení hmoty záměru západního křídla bytových domů na obtěžování pohledem, když odstupy od stavby zůstaly stejné a stav před revizí z 09/2022 byl žalovaným posouzen jako nepřípustný.

Dále v rámci této námitky bylo žalobci tvrzeno, že se žalovaný nevypořádal s jejich argumentací týkající se světelného znečištění z oken budov do venkovního prostředí. Podle žalobců měl žalovaný tuto námitku podrobit samostatnému posouzení a zabývat se například počtem oken, se kterým je spojen nárůst světelné intenzity, a posoudit, zda světelné znečištění záměru je přiměřené místním poměrům. Žalobci vnímají světelné znečištění z takto vysokého počtu oken negativně. Jedinou rozhodnou skutečností by mělo být, zda je takový počet oken na takto malém prostoru běžný, přičemž žalobci měli za to, že není.

Žalobci rovněž poukázali na ztrátu výhledu. Tvrdili, že argumentace žalovaného v napadeném rozhodnutí (viz str. 57) je vytržena z kontextu a je v rozporu s původním právním názorem žalovaného obsaženým v jeho předchozím rozhodnutí. Žalovaný neposoudil, zda je zásah způsobený záměrem přiměřený daným poměrům. Umístění záměru do urbanizované plně zastavěné lokality způsobuje zcela evidentní ztrátu výhledu, která je nepřiměřená místním poměrům. I pokud by žalobci připustili, že neexistuje právo na absolutní výhled, tak žalovaný předmětnou námitku nevypořádal s užitím autonomního posouzení, které není možné nahradit odkazem na vybranou, obecnou a z kontextu vytrženou judikaturu Nejvyššího správního soudu.

Dále žalobci namítali znehodnocení pasivního domu parc. č. XN, č. p. XO, k. ú. X. I v tomto případě žalobci postrádali autonomní posouzení situace, když žalovaný neuvedl, zda je daný jev v místě běžný a námitku vypořádal pouze odkazem na studii denního osvětlení. Vlastníci pasivního domu neočekávají stavební pasivitu v okolí, ale legitimně očekávají, že naproti jejich nemovitosti budou umístěny pouze rodinné domy, jako je tomu v celé ulici D., nikoli dva bytové domy. K tomu žalobci odkázali na námitky vznesené v odvolání s tím, že nebyly vypořádány.

Žalobci rovněž namítali rozpor záměru se zvýšenou ochranou zeleně. Ani v této otázce se žalovaný dle žalobců nevypořádal s jejich námitkami a rezignoval na autonomní posouzení, ale pouze odkázal na závěry závazného stanoviska MMR, kterému posouzení dané problematiky nepřísluší, a ve kterém je výslovně uvedeno, že MMR nemá k dispozici údaje o rozsahu ploch zeleně, a proto nemůže záměr z tohoto hlediska kvantitativně porovnávat se stávajícími stavbami. V řízení bylo prokázáno, že dojde k podstatnému zmenšení plochy zeleně tím, že se zastavěnost pozemku zvýší o desítky %. Závěr napadeného rozhodnutí o poměru zastavěné části pozemku a části pozemku využité pro zeleň je podle žalobců nepřezkoumatelný, neboť byla nepřezkoumatelným způsobem stanovena zastavěnost a chybí autonomní posouzení toho, co je v daném území obvyklé.

Dále žalobci tvrdili, že správní orgány vyhodnotily existenci imisí hlukem a prachem nedostatečně, pouze na základě souhlasného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy, a nevypořádaly se s dalšími skutečnostmi. Limity hluku a prachu nelze posuzovat z hlediska limitů nastavených veřejnoprávními předpisy, ale v souvislosti s místními poměry. V případě, že způsobený hluk nelze považovat za přiměřený místním poměrům, jedná se o imise hluku podle § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 54 Co 3900/2007-203). V této souvislosti správní orgány neověřily účinky budoucího užívání stavby ve smyslu § 94o odst. 3 stavebního zákona. Souhlasným stanoviskem bylo sice vyhověno záměru, avšak je zde uvedeno, že záměr jen zhorší již tak nadlimitní zatížení dané lokality hlukem, což není přípustné. S ohledem na plánovaných 20 parkovacích míst se dá nárůst již nadlimitní hlukové zátěže předpokládat.

Poznamenali, že stran pohody bydlení a kvality prostředí žalovaný zcela nepřípustně převzal do odůvodnění napadeného rozhodnutí argumentaci obsaženou v závazném stanovisku MMR, které není příslušné k posouzení dané problematiky. Navíc je toto stanovisko silně zavádějící, ignoruje konkrétní prvky daného území a územně analytické podklady.

Konečně žalobci namítali nedostatečné zkoumání intenzity narušení jednotlivých činitelů. K tomu žalobci odkázali na rozsudek Městského soudu ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 A 57/2017-317, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 As 24/2015-24, ze dne 5. 6. 2014, č. j. 9 As 95/2012-131, a ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009-163.

V šestnáctém žalobním bodě žalobci namítali snížení tržní hodnoty jejich nemovitostí, ke kterému dojde trvale a nezbytně vzhledem na skutečnost, že záměr není v souladu s územním plánem ani požadavky PSP. Z tohoto důvodu se neuplatní žalovaným odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3197/18.

V sedmnáctém žalobním bodě namítali žalobci nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť prvostupňové i napadené rozhodnutí nesplňují elementární nároky kladené na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu, pročež nejsou přezkoumatelná v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 A 57/2017-317.

V posledním osmnáctém žalobním bodě žalobci trvali na námitce, jejíž podstata spočívá v tvrzeném zkrácení účastnického práva žalobců na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ke kterému došlo v důsledku nekonání ústního jednání spojeného s místním šetřením.

Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný k jednotlivým žalobním bodům především odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl.

K námitce podjatosti osoby, která vydala prvostupňové rozhodnutí, žalovaný zopakoval, že nebyla uplatněna bez zbytečného odkladu a zároveň nebyla důvodná.

K námitce porušení zásady dvojinstančnosti žalovaný uvedl, že zrušení prvostupňového rozhodnutí představuje krajní možnost řešení jeho vad (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č.j. 6 As 286/2018-34). Dále pak trval na aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023-55.

K námitce rozporu záměru s obecnými požadavky na umístění staveb žalovaný uvedl, že v žalobci odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 4 As 123/2013-37, nelze dohledat podporu pro jejich argumentaci. Správní orgány posoudily záměr ze všech hledisek podle § 20 a násl. PSP. Žalovaný odkázal taktéž na závazné stanovisko MMR, které podrobně vyhodnotilo přípustnost umístění záměru do stabilizovaného území, přičemž hodnotící kritéria byla obdobná jako v případě § 20 PSP.

K nepřípustnosti objemu zástavby žalovaný uvedl, že s ohledem na změnu záměru v projektové dokumentaci z 09/2022 neměl důvod setrvávat na svém předchozím závěru. Současně odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 A 171/2019-304, podle kterého může být výsledkem posouzení skutečnost, že může být umístěna stavba, která je v území rozměrově největší při zohlednění jejího členění na jednotlivé sekce (hmotové posouzení). Konečně poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021-174, zabývající se rozsahem soudního přezkumu úvah správního orgánu týkajících se souladu umisťované stavby s urbanisticko-architektonickými podmínkami.

K námitce týkající se zastavěnosti pozemku a stavby žalovaný uvedl, že § 20 PSP nařizuje k půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce pouze přihlédnout, nestanovuje však žádné pevné limity pro zastavěnost a nepracuje s definicí zastavěné plochy podle § 2 stavebního zákona. Při porovnání podle § 20 PSP je podstatné nadzemní uspořádání objektu, tedy část vystupující nad terén, která je tvořena dvěma objekty, vnímanými jako samostatné objekty umístěné v zahradě. Z tohoto důvodu se podzemní části staveb neuplatňují. Část zastavěná nadzemními stavbami je cca 36 %, což odpovídá poměrům obvyklým v daném území. Územní plán pro umístění staveb do stabilizovaného území nevyžaduje přesné údaje o zastavěnosti pozemků v posuzované ploše.

K namítanému rozporu záměru s § 21 odst. 2 PSP žalovaný shrnul, že v posuzovaném bloku nelze jednoznačně vysledovat jeho vnitřní organizaci. Zásah západního a východního křídla hlouběji do pozemku nenarušuje v místě obvyklé a charakteristické uspořádání zástavby směrem do vnitrobloku zahrad, a to zejména s ohledem na postupné snižování západního křídla objektu. Záměr podle projektové dokumentace z 09/2022 nenarušuje rekreační části sousedních zahrad, neboť došlo k odstranění balkonů, podél západní stěny jsou umístěny převážně neobytné místnosti, došlo ke zmenšení rozměrů oken a zvýšení parapetů. Směrem k pozemků žalobců nebyly umístěny žádné pobytové plochy (terasy).

K námitce rozporu záměru s § 25 až § 27 PSP žalovaný označil argumentaci žalobců za zavádějící, neboť není zjevné, jaké další „autonomní posouzení situace“ by měl žalovaný provést. V textu odůvodnění nebylo odkazováno na závazná stanoviska. Z obsahu žalobní námitky nelze dovodit, jaká námitka nebyla vypořádána. Záměr byl navržen v souladu s požadavky na maximální regulovanou výšku podle PSP v kontextu nejbližší zástavby v daném stavebním bloku. Sami žalobci argumentují tím, že změnou záměru stavebník vyhověl výškovým hladinám.

K námitce porušení § 31 až § 33 PSP žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí zdůraznil závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu Magistrátu hlavního města Prahy, odboru pozemních komunikací a drah (dále jen „MHMP PKD“) ze dne 10. 12. 2021, které potvrdilo závazné stanovisko silničního správního orgánu. Z provedeného posouzení nevyplývá neúměrné zatížení území navrhovanou dopravou.

K námitce porušení požární bezpečnosti žalovaný plně odkázal na napadené rozhodnutí, neboť žalobci tvrzení žalovaného nijak nerozporovali. Stejným způsobem přistoupil žalovaný i k vypořádání námitky spočívající v tvrzeném rozporu napadeného rozhodnutí s § 45 PSP.

K námitce rozporu napadeného rozhodnutí s územním plánem a závazným stanoviskem MMR žalovaný poukázal na skutečnost, že nadřízený orgán územního plánování v průběhu řízení opakovaně potvrdil soulad záměru s územním plánem. Žalovaný byl vázán odborným názorem nadřízeného dotčeného orgánu a autonomní posouzení souladu s územním plánem mu nepřísluší. MMR v závazném stanovisku námitky žalobců vypořádalo. Odkazy žalobců na rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. S-MHMP 528341/2011/OST/Fr, a ze dne 29. 6. 2012, sp. zn. S-MHMP 210924/2012/OST/Fr, jsou zavádějící a vytržené z kontextu, neboť se vztahují ke znění stavebního zákona, podle kterého posouzení souladu s územním plánem příslušelo stavebnímu úřadu, nikoli dotčenému orgánu územního plánování. Žalobci v této souvislosti zaměňují spojení „soubor staveb“ za definici podle § 2 odst. 8 stavebního zákona, kterou stavební zákon v době vydání obou odkazovaných rozhodnutí neobsahoval.

K námitce rozhodného území, do kterého je záměr umisťován, žalovaný uvedl, že při posuzování souladu záměru s charakterem území PSP neuvažují s pojmem jednotlivého „bloku“. Žalovaný vymezil posuzované území podle společných převažujících rysů stávající zástavby, což je v souladu s definicí § 2 písm. h) PSP. MMR s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022-62, uvedlo, že soulad záměru s charakterem území se neodvozuje pouze od přímo sousedících staveb či staveb v rámci jednoho bloku, ale je nutné zohlednit i širší územní souvislosti.

K námitce neúplnosti projektové dokumentace žalovaný shrnul, že náležitosti požadované ze strany žalobců jsou obsaženy v části D.1.1 a D.1.2 projektové dokumentace v rozsahu odpovídajícím posuzovanému záměru. Podle žalovaného nejsou výkresy řezů v návaznosti na sousední objekty potřebné, protože stavba je umisťována od sousedních staveb s dostatečným odstupem, aby nemohly být ovlivněny. V řízení byl doložen výkres D.1.1 znázorňující začlenění záměru do okolní zástavby.

K námitce snížení pohody bydlení měl žalovaný za to, že se vyjádřil k veškerým konkrétním činitelům pohody bydlení obsaženým v námitkách žalobců. Není zřejmé, jaké další autonomní posouzení měl provést. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010-145, si nemohou žalobci osobovat právo na vyloučení všech stavebních změn jejich sousedství, které by podstatně snížily míru jejich soukromí. Skutečnost, že na sousedním pozemku nestála stavba, která umožňovala jejím uživatelům vidět na pozemek žalobců či do oken jejich domů, nezakládá právo na přetrvání takového stavu do budoucna. Žalobci nemají subjektivní veřejné právo na konzervaci poměrů v dané oblasti.

K námitce světelného znečištění měl žalovaný za to, že žalobci nespecifikovali, zda se obávají obtěžování světlem při pohybu na zahradě nebo uvnitř domu. Žalovaný zopakoval svou argumentaci, že s ohledem na členění záměru nemohou žalobci čelit světelnému znečištění ze všech 20 bytových jednotek, s tím, že ve stěně přivrácené k sousednímu pozemku s domem č.p. 1074 nejsou situována okna obytných místností, u kterých se předpokládá trvalejší svícení.

K námitce ztráty výhledu žalovaný sdělil, že v urbanizované, plně zastavěné lokalitě je výhled z oken na sousední objekt obvyklý a žalobci nemohou požadovat po vlastníkovi stavebního pozemku zajištění pohledu na zelenou část své zahrady.

Ke znehodnocení pasivního domu žalovaný uvedl, že očekávání žalobců, že naproti jejich nemovitosti budou umístěny pouze rodinné domy, nemá oporu v územně plánovací dokumentaci, ani ve stávajícím stavu, neboť odstraňované objekty charakteristiku rodinných domů nesplňují.

Ve vztahu k rozporu záměru se zvýšenou ochranou zeleně žalobci zcela pominuli posouzení MMR. Současně jsou obsahem záměru také sadové úpravy a na bytovém domě je navržena plochá extenzivní zelená střecha. Taktéž nad podzemním podlažím bude založena zeleň.

V souvislosti s imisí hluku byla provedena měření hluku společností KONTRAHLUK, s.r.o., jejichž výsledky jsou uvedeny v protokolu o měření hluku, který je přílohou Hlukového posouzení provedeného Ing. Vladimírem Zúbrem. Z posouzení vyplynulo, že v lokalitě jsou za současného stavu hygienické limity pro hluk s rezervou splněny a dopravní obsluha objektu změní hlukové poměry v zanedbatelné míře. Rovněž imisní zatížení ve všech parametrech sledovaných znečišťujících látek je s rezervou pod stanovenými imisními limity. Námitky žalobců nejsou nijak podložené.

Ve spojení s tvrzeným poklesem ceny nemovitostí žalobců žalovaný odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3197/18, podle kterého pokles ceny daný sousední zástavbou v mezích územního plánu nepředstavuje zásah do vlastnického práva, neboť čl. 11 Listiny nezaručuje trvající hodnotu věci.

K tvrzené nepřezkoumatelnosti žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 179/2017-38, podle kterého není povinností správních orgánů reagovat na každé dílčí tvrzení účastníků. Žalobci blíže nespecifikovali v jakých aspektech odůvodnění rozhodnutí nesplňuje „elementární nároky“ ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu.

K námitce nekonání ústního jednání žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí.

Stavebník ve vyjádření ze dne 16. 4. 2024 měl za to, že záměr neporušuje žádný zákonný požadavek. Dále stavebník popsal změny ke kterým došlo v souvislosti se změnou projektové dokumentace z 09/2022. V rámci změn došlo k redukci záměru.

K námitce porušení zásady dvojinstančnosti stavebník zejména odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023-55, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007-98, a ze dne 23. 8. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34, s tím, že se jedná o námitku nedůvodnou a ze strany žalovaného řádně vypořádanou. Žalobci byli se zúžením žádosti řádně seznámeni a dostali možnost se k němu vyjádřit, což i využili.

K námitkám týkajícím se souladu záměru s charakterem zástavby stavebník uvedl, že správní orgány jsou vázány odborným názorem dotčeného orgánu územního plánování a nepřísluší jim autonomní posouzení věci. Orgány územního plánování shledaly, že je záměr v území přípustný a současně vypořádaly i námitky žalobců.

Stavebník byl přesvědčen o správnosti vymezení dotčeného území žalovaným i MMR. Relevantní území je tvořeno souvislým územím se shodnými znaky, převažující stavby určené k bydlení vystavěné v soukromých zahradách.

K objemu záměru a zastavěnosti pozemku stavebník uvedl, že při hodnocení vztahu k danému území je nutné vycházet z veřejného prostranství, popřípadě z pohledu z výšky. Podstatné je, aby objem jakéhokoli nově umisťovaného záměru netvořil v území zjevně nepřípustnou dominantu. Pro posouzení je tak určující pouze nadzemní část objemu, kterou může běžně vnímat osoba, která se záměrem přijde do styku a bude jej hodnotit ve vztahu k okolní zástavbě. Záměr na své okolí působí jako dva samostatné domy, neboť hlavní objem záměru je skryt v podzemí a nelze jej vnímat. Nadzemní část záměru má v západním křídle zastavěnou plochu 390 m2 a ve východním křídle 360 m2. Ve vztahu k pozemkům tyto hodnoty představují cca 36% zastavěnost. Výškově byl záměr upraven tak, že dosahuje jen 2 + 1 NP, namísto původních 3 NP. Tyto hodnoty jsou srovnatelné se zastavěností a výškou okolních staveb v relevantním území. Záměr je tak v souladu s § 20 odst. 1 PSP.

Zastavěnost pozemků byla vypočítána podle § 2 odst. 7 stavebního zákona a dosahuje necelých 56 % výměry pozemků. Plochy balkonů se na rozdíl od lodžií do zastavěné plochy záměru nezapočítávají. Zastavěnost pozemku ve výši 60 % je v relevantním území běžná. Vysoké hodnoty zastavěnosti pozemku dosahuje záměr zejména díky podzemnímu podlaží, které bude z velké části pokryto zatravněnou zeminou, která bude se zbytkem nezastavěné plochy tvořit zahradu. Takto zatravněná plocha bude mít stejnou funkci jako srovnatelné plochy v okolí. Z pohledu zastavěné plochy nebude záměr působit mohutně, jak by se mohlo zdát jen na základě čísel.

K výšce stavebník uvedl, že podle revize projektové dokumentace z 09/2022 byl záměr navržen tak, aby vyhověl předchozímu požadavku žalovaného na dodržení II. výškové hladiny podle PSP. Regulovaná výška záměru je na úrovni 7,26 m, což je výška atiky 2. NP, nad které bylo umístěno jedno ustoupené podlaží, které se podle § 27 odst. 2 PSP do regulované výšky nezapočítává. Výška záměru i se započítáním ustoupeného podlaží dosahuje 10,06 m. Regulovaná výška 7,26 m je dle územně-analytických podkladů zcela běžnou a nijak výrazně nepřevyšuje okolní domy ani v ulici D., ani v relevantní lokalitě.

Z pohledu podlažnosti se záměr nijak nevymyká standardu v relevantním území, ve kterém se většinově nachází domy se 2 NP a podkrovím, popřípadě ustoupeným podlažím. Jmenovitě bytový dům s č. p. XP, polyfunkční dům s č. p. XQ v ulici K. v., rodinný dům s č. p. A a č. p. B v ulici S., rodinné domy s č. p. C, D a E v ulici Z. a nakonec i rodinné domy s č. p. F a G v ulici D. I v tomto ohledu záměr respektuje charakter území.

K celkovému souladu s charakterem území ve smyslu § 19a stavebního zákona stavebník uzavřel, že záměr odpovídá svými parametry již existujícím stavbám v relevantním území. Nepředstavuje dominantu, ale pohybuje se v rozmezí určených výškových hladin podle PSP. Nadzemní část nepůsobí nijak rušivě ani nepatřičně. Většina rozlohy pozemku bude i nadále tvořena zelení. Dle názoru stavebníka žalovaný v napadeném rozhodnutí v rámci jednotlivých námitek řádně odůvodnil své závěry o přípustnosti záměru a jeho souladu s charakterem území ve smyslu § 20 PSP a § 19a stavebního zákona.

Ke změně názoru žalovaného stavebník poukázal na změnu projektové dokumentace z 09/2022, která odstranila překážky zmíněné ve zrušujícím rozhodnutí. Žalovaný tak neposuzoval tentýž záměr. Ve zrušujícím rozhodnutí navíc žalovaný uvedl, že některé závěry stavebního úřady byly nepřezkoumatelné, tudíž v těchto aspektech závazně nerozhodl o rozporu záměru s charakterem území.

K problematice umístění záměru do stabilizovaného území stavebník odkázal na závazné stanovisko MMR. MMR v závazném stanovisku přesně popsalo, z jakých důvodů se v nynějším případě nejedná o rozsáhlou stavební činnost v rámci relevantního území, a proč je záměr v souladu s charakterem území. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný s vyslovenými závěry ztotožnil. Posouzení záměru v rámci relevantního území je dle stavebníka v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022-62.

K námitce rozporu záměru s požadavkem územního plánu na zvýšenou ochranu zeleně v území měl stavebník za to, že k ní žalobci nejsou procesně oprávnění podle § 94n odst. 3 stavebního zákona. Žalobci mohou podávat námitky jen proti těm skutečnostem, kterými může být přímo dotčeno jejich vlastnické právo, nikoli skutečnostem, jejichž posouzení přísluší orgánům veřejné moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2018, č. j. 2 As 328/2016-96). Nadto záměr zvyšuje celkovou plochu zeleně realizací zelených střech. Navíc na předmětném pozemku bude stále zahrada v obdobné rozloze. Ochranou zeleně se zabývalo MMR v závazném stanovisku a dále příslušný dotčený orgán ochrany přírody, tj. Magistrát hl. m. Prahy, odbor životního prostředí, který vydal závazné stanovisko ze dne 22.5.2019, č. j. MCP11/19/030269/OŽP/Řího, které následně z důvodu provedené revize dokumentace z 09/2022 potvrdil svým sdělením ze dne 14. 12. 2022, č. j. MCP11/22/069364/OŽP/Hako. Záměr byl vyhodnocen jako souladný s požadavkem zvýšené ochrany zeleně v území. Dále podotkl, že ve stávající situaci tvoří zpevněné plochy stavebních pozemků 38 % a zelené plochy 62 %. Po realizaci záměru budou zelené plochy obsaženy celkem na 77,3 % plochy pozemků.

K námitce narušení soukromí žalobců a snížení pohody bydlení stavebník odkázal na její vypořádání ze strany správních orgánů. Dle stavebníka žalobci bydlí ve vysoce urbanizovaném prostředí, ve kterém nemohou očekávat absolutní konzervaci území a musí počítat s proměnou okolí svého obydlí v průběhu času, což vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2018, č. j. 7 As 13/2010-145. Pohoda bydlení žalobců je již nyní omezena stávajícími bytovými domy.

K námitce nepřiměřené míry dopravní zátěže a dopravy v klidu stavebník uvedl, že nikdo nemá subjektivní právo na to, aby v blízkosti jeho bydliště byl dostatek parkovacích míst, ani na to, aby mohl pro parkování svého soukromého vozu využívat veřejné plochy. Situaci ohledně ztíženého způsobu výjezdu ze svých pozemků na místní komunikaci mají žalobci dle stavebníka řešit s příslušným orgánem veřejné správy. Nelze totiž klást k tíži stavebníka, že třetí osoby nedodržují předpisy provozu na pozemních komunikacích. Stran nepřiměřenosti dopravní zátěže v ulici D. stavebník zdůraznil, že záměr zajišťuje dostatečné kapacity parkovacích stání pro své obyvatele a z tohoto hlediska ke zhoršení dopravní situace v klidu nedojde. Nárůst dopravy v pohybu o zhruba 20 až 25 aut denně nelze vzhledem k poměrům území hodnotit jako nepřiměřený. Uzavřel, že žalobci pro své tvrzení o nepřiměřeném zvýšení dopravní zátěže v průběhu celého řízení nepředložili žádný podklad, kterým by zpochybnili učiněné závěry správních orgánů či žalovaným učiněné posouzení místních poměrů.

K námitce nepřiměřené míry hluku a prašnosti stavebník upozornil, že záměr bude sloužit výhradně k trvalému bydlení. V relevantním území se již bytové domy nachází, proto se nejedná o nový prvek v území, který by svým provozem zatěžoval obyvatele nad přiměřenou míru. Záměr zanechává velké plochy zeleně, přidává zelené střechy a dojde k výsadbě stromů a keřů. Uvedená zeleň bude prašnost způsobovanou provozem záměru ve velké míře přirozeně zachytávat, čímž nedojde ke zvýšení prašnosti nad míru přiměřenou místním poměrům.

Ke ztrátě soukromí stavebník uvedl, že tuto námitku lze uplatnit pouze k sousedním pozemkům ve vlastnictví žalobců a) a b), a to z důvodu výstavby západního křídla záměru. Záměr nezpůsobuje žalobcům a) a b) ztrátu soukromí nepřiměřenou místním poměrům, neboť po revizi projektové dokumentace z 09/2022 nebude na předmětnou zahradu směřovat žádné okno z obytné místnosti. K tomu byla okna v západní stěně záměru zvednuta tak, že z nich za běžných okolností nebude na zahradu žalobců a) a b) výhled. Současně byly odstraněny balkony směrem do zahrady žalobců a) a b). Pohled do „klidové zóny“ zahrady bude možný pouze ze dvou teras, jedné v 2 NP a druhé ve 3 NP, tedy pouze ze dvou bytů. Takovou situaci nelze hodnotit jako ztrátu soukromí nad míru přiměřenou místním poměrům, když v současné době je na zahradu žalobců a) a b) vidět z řady okolních domů, což je v relevantním území běžné. Své tvrzení stavebník dokládal leteckými snímky situací z relevantního území.

S námitkami proslunění, denního a umělého osvětlení stavebník uvedl, že do řízení byla doložena Studie denního osvětlení, Proslunění, zpracovaná v 10/2022 oprávněnou osobou Ing. Lubomírem Kopačkou, ze které vyplývá, že nedojde k porušení závazných normových hodnot.

Námitka ohledně požární bezpečnosti záměru není podle § 94n odst. 3 stavebního zákona přípustná, neboť byla posouzena dotčeným orgánem v závazném stanovisku Hasičského záchranného sboru ze dne 28. 12. 2022, č. j. HSAA-12664-4/2022, s kladným výsledkem. Nadto požárně nebezpečný prostor nepřekračuje hranice stavebních pozemků záměru. V souvislosti s požární bezpečností není nijak dotčeno vlastnické právo žalobců.

Námitka neúplnosti projektové dokumentace není podle § 94n odst. 3 přípustná, neboť jí žalobci nijak nechrání své vlastnické právo.

S námitkou znehodnocení domu žalobců se žalovaný řádně vypořádal. Navíc záměr nahrazuje chátrající stavby, tudíž atraktivitu lokality a hodnotu okolních nemovitostí spíše zvyšuje.

V souvislosti s námitkou nepřezkoumatelnosti stavebník odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017-47, a dále měl za to, že rozhodnutí správních orgánů řádně námitky žalobců vypořádala.

V replice, respektive doplnění žaloby ze dne 3. 7. 2024 žalobci rozvinuli svá tvrzení a uplatnili nové žalobní body. Soud rekapitulaci doplnění žaloby nepovažuje za přínosnou. S jednotlivými tvrzeními se soud vypořádává v rámci individuálních žalobních bodů.

Ve vyjádření ze dne 23. 7. 2024 stavebník zdůraznil své stanovisko ve věci.

V podání ze dne 26. 7. 2024 žalobci zejména oponovali vyjádření stavebníka ze dne 16. 4. 2024 a ze dne 23. 7. 2024.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Při ústním jednání konaném dne 29. 7. 2024 setrvali účastníci řízení na svých stanoviscích, která zopakovali.

Zástupce žalobců zejména poukázal na skutečnost, že se žalobci domáhají zrušení napadeného rozhodnutí jednak pro nezákonnost a jednak pro vady řízení. Vady řízení žalobci spatřovali (i) v porušení zásady dvojinstančnosti řízení, (ii) v podjatost Ing. J. P. a (iii) v nekonání ústního jednání. Nezákonnost žalobci namítali z následujících důvodů: (i) překročení a zneužití mezí správního uvážení, a to zejména z hlediska posouzení pohody bydlení a kvality prostředí, otázky vymezení rozhodného území, otázky posouzení charakteru území (vybírání ojedinělých objektů nemajících vypovídací hodnotu o převažující zástavbě v území), otázky posouzení některých z požadavků na umístění stavby (objem, zastavěnost, podlažnost, stavební čára, výška záměru), (ii) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí (vymezení rozhodného území, souladu záměru s charakterem okolní zástavby, pohoda bydlení) a (iii) skutkový stav je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu nebo vyžaduje zásadní doplnění [neexistence nových teras, neexistence obytných místností, výška záměru zejména východního bytového domu, neexistence bazénů na pozemku žalobců a) a b), soulad s charakterem okolní zástavby, zastínění okolních nemovitostí, negativní důsledky nárůstu zvýšení dopravy].

Zástupkyně žalovaného setrvala na stanovisku zákonnosti napadeného rozhodnutí s tím, že žádný z parametrů sledovaný stavebním zákonem nebyl překročen. Žalovaný se posouzení věci odpovídajícím způsobem věnoval.

Zástupce stavebníka poukázal na skutečnost, že stavební řízení trvalo 6 let, záměr byl upraven, rozhodnutí obsahují ucelenou argumentaci, proč je záměr přípustný v dané lokalitě a proč není excesem v území. Materiálně se žalobci domáhají přezkumu správnosti, neboť se záměrem nesouhlasí. Judikatura, na kterou žalobci odkazují, se týká srovnávání záměru s dominantami v území.

Soud neprovedl důkazy navržené žalobci, tj. důkazy označené ve všech podání žalobců včetně příslušných obrázků inkorporovaných do těchto podání, konkrétně z žaloby se jedná o přílohu č. 7 a přílohu č. 9, z doplnění žaloby ze dne 3. 7. 2024 se jedná o přehled zastavěnosti na jednotlivých pozemcích a inkorporované obrázky, z doplnění ze dne 26. 7. 2024 se jedná o přehled objemů okolních staveb a zastavěnosti a inkorporované obrázky, dále žalobci navrhli studii zastavěnosti okolních pozemků. Soud shledal, že řada navrhovaných důkazů je obsahem správního spisu, kterým se dokazování dle ustálené judikatury správních soudů neprovádí (viz např. příloha č. 7 a č. 9 žaloby); v případě zbývajících důkazů je jich provádění nadbytečné, k posouzení věci postačí obsah správního spisu.

Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: - Podle § 20 odst. 1 PSP při umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území, zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce.

Úvodem vypořádání námitek žalobců soud považuje za nutné objasnit, jakým způsobem přistoupil k posouzení žaloby a k vypořádání námitek žalobců. Žalobci podali obsáhlou žalobu (36 stran). V podané žalobě často tvrdili, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dále uplatnili řadu svých námitek v relativně obecné podobě nebo povšechně odkazovali na svá předchozí podání učiněná v průběhu správního řízení bez jakéhokoliv upřesnění svého tvrzení. Žalobci rovněž často setrvali na svých námitkách, aniž by jakýmkoliv způsobem zareagovali na jejich vypořádání ze strany žalovaného, případně prvostupňového orgánu. V rámci jednotlivých námitek žalobci nejednou opakují tvrzení, která již z jejich strany byla v rámci jiné námitky uplatněna, případně pro posouzení dané námitky nejsou rozhodná. Konečně žalobci žalobu doplnili rozsáhlým podáním ze dne 3. 7. 2024 (54 stran) a ze dne 26. 7. 2024 (31 stran), ve kterých vedle zopakování a rozvinutí žalobní argumentaci uplatnili i zcela nová v žalobě neuplatněná tvrzení.

Obecně k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které musí být nepřezkoumatelnost vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán (či soud) podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky. Správní orgány ani soudy totiž nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19, nebo ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 382/2018-21). Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy žalobců o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí odůvodněno, resp. o tom, jak by měla být zodpovězena právní otázka, ale objektivní překážkou, která znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24). Přestože je nutné důsledně trvat na dostatečném odůvodnění z hlediska ústavních principů, nelze k němu přistupovat zcela dogmaticky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130). Případné dílčí nedostatky či nízká kvalita rozhodnutí nezpůsobují samy o sobě jeho nepřezkoumatelnost bez dalšího (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Proto je zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí.

Pokud jde o obecné námitky, soud předesílá, že rozsah a kvalita soudního přezkumu se odvíjí od formulace žalobních bodů. Jsou to totiž právě žalobci, kteří se domáhají přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí. Soud pak podle § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Bylo tedy výlučně na žalobcích, aby v podané žalobě konkrétně specifikovali skutkové a právní důvody, pro které se domáhají soudního přezkumu napadeného rozhodnutí. Neučinili-li tak, respektive uplatnili-li žalobci námitku toliko v obecné rovině, soudu nezbylo než žalobou napadené rozhodnutí přezkoumat taktéž toliko v obecné rovině. Soud totiž není oprávněn a rovněž ani povinen na žalobní body jakkoliv usuzovat nebo je dovozovat. V případě, že by tak soud učinil, došlo by k narušení jeho nezávislosti a nestrannosti. K obdobnému závěru dospěl i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, ve kterém konstatoval, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“.

K odkazu žalobců na podání učiněná ve správním řízení soud uvádí, že jako žalobní bod či žalobní argumentaci nelze akceptovat ničím neupřesněný odkaz na odvolání proti prvostupňovým rozhodnutím nebo na jiná podání učiněná v průběhu správního řízení. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/2013-36) je třeba žalobní body výslovně formulovat v žalobě, neboť je třeba vycházet z toho, že soudní řízení není pokračováním správního řízení, nýbrž zcela samostatným typem přezkumného řízení. Předmětem soudního přezkumu je pak rozhodnutí, které vydal správní orgán rozhodující v posledním stupni (§ 69 s. ř. s.), jenž zpravidla v napadeném rozhodnutí již reagoval na obsah odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Soud tedy zásadně není instancí, která by znovu a nezávisle na žalovaném měla obsah odvolání přezkoumávat. K tomu soud rovněž poukazuje na zásadu subsidiarity správního soudnictví vyjádřenou v § 5 s. ř. s. V projednávaném případě žalobci často v té neobecnější formě odkazují na svá předchozí podání učiněná v průběhu správního řízení (zejména podání ze dne 20. 10. 2023), avšak neuvádí, kterou konkrétní část své argumentace považují za relevantní. Takový odkaz nesměřuje k určité, jednoznačně individualizované a nezaměnitelné argumentaci. Žalobci jím de facto po soudu žádají, aby znovu posoudil jejich odvolání jako celek. Tako