18 Ad 6/2023

V nynější věci se městský soud zabývá dalším případem ze série sporů příslušníků Speciální pořádkové jednotky Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (SPJ), kteří se domáhají doplacení služebního příjmu. Rovněž žalobce tento svůj nárok odůvodňuje tím, že jím odsloužená služební pohotovost dle § 62 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o služebním poměru) byla, s ohledem na všechny okolnosti jejího výkonu, fakticky plnohodnotným výkonem služby s nárokem na služební plat. Současně s tím se vede spor o to, zda byl žalobcův nárok částečně promlčen, a zda byl na žalobce a jeho kolegy činěn nátlak, aby své nároky neuplatnili. Konečně se vede spor o to, zda se žalovaný ve správním řízení dopustil procesních pochybení.

Na počátku sporu byla žádost žalobce ze dne 16. 6. 2022, ve znění podání ze dne 9. 8. 2022 a 29. 8. 2022, jíž se domáhal přiznání a proplacení nároku na služební příjem za dobu služby od nástupu žalobce k SPJ do skončení služebního poměru, konkrétně od 1. 1. 2004 do 10. 1. 2023. Svou žádost odůvodnil tím, že nařízená pohotovost byla fakticky výkonem služby, za který žalobci namísto odměny za služební pohotovost dle § 126 zákona o služebním poměru, náleží služební příjem dle § 113 téhož zákona. Žalobce s oporou v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 9. 3. 2021 ve věci C-580/19, Stadt Offenbach am Main (rozsudek SDEU), a s přihlédnutím ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003, o některých aspektech úpravy pracovní doby (směrnice 2003/88/ES), argumentoval, že za pracovní dobu je třeba považovat všechny doby pracovní, resp. služební pohotovosti, během které omezení uložená pracovníkovi, jej objektivně a významně ovlivňují v možnosti nakládat s volným časem a věnovat se vlastním, nikoli pracovním zájmům. Zdůraznil, že Krajské ředitelství policie hl. města Prahy (KŘP) služební pohotovosti nařizovalo automaticky a dlouhodobě dopředu, bez ohledu na důležitý zájem služby. Tato praxe měla nahradit nedostatečný počet příslušníků. Uvedené by měl služební orgán vzít v potaz i při přepočtu náhrady příjmu za dobu čerpání dovolené a náhrady za nevyčerpanou dovolenou.

K takto uplatněnému nároku náměstek ředitele Krajského ředitelství policie hl. města Prahy pro vnější službu (služební funkcionář) uplatnil námitku promlčení k období od 1. 8. 2016 (dříve služební poměr žalobce neexistoval) do 30. 4. 2019.

Služební funkcionář následně rozhodnutím ze dne 10. 1. 2023, č. j. KRPA-202787-20/ČJ-2022-0000ZU (prvostupňové rozhodnutí), žádost žalobce zamítl. Pro období od 1. 5. 2019 do 10. 1. 2023 z důvodu nenaplnění podmínek pro přiznání nároku na služební příjem, jelikož žalobce v době služební pohotovosti nevykonával službu; a pro období od 1. 8. 2016 do 30. 4. 2019 z důvodu uplatněné námitky promlčení. Důležitý zájem služby vyplývá již z povahy činností SPJ jako specializovaného orgánu zasahující i při mimořádných událostech. Služební pohotovost na služebně (obvykle v trvání 12 hodin) je mezi jednotlivými dvanáctihodinovými směnami nařizována v důležitém zájmu služby, kterým je předmět činnosti SPJ. Uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, když je nutné hodnotit účel jejího uplatnění, nikoliv případný nezákonný postup služebního funkcionáře. Případ, na který žalobce odkazuje (rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 1. 2010, č. j. 11 Ca 124/2008 - 52), se týkal jiné situace, námitku promlčení služební funkcionáři uplatnili, ačkoli o existenci tehdy řešeného problému věděli. Žalobce nadto po celou dobu trvání služebního poměru své požadavky nikdy nevznesl (služební funkcionář odmítl, že by na příslušníky SPJ byl vyvíjen nátlak). Rozsudek SDEU sice uzavřel, že doba pracovní pohotovosti, která významně omezuje dobu volna, je pracovní dobou ve smyslu čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88/ES, za kterou náleží odměna, způsob odměny je ovšem v gesci členských států. SDEU nevyloučil, že odměna nemusí mít stejný režim. Kromě toho směrnice 2003/88/ES se na příslušníky SPJ nevztahuje z důvodu její zvláštní povahy.

Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Žalovaný ve výroku v záhlaví označeného rozhodnutí (napadené rozhodnutí) zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí. Zopakoval průběh správního řízení a svou v něm uplatněnou argumentaci (část I až III žaloby). V rámci vlastní žalobní argumentace uvedl, že žalovaný se s jeho argumentací V rámci vlastní žalobní argumentace uvedl, že žalovaný se s jeho argumentací vypořádal nepřezkoumatelně.

Žalobce nerozporoval, že jedním z předmětů činnosti SPJ je nasazení při mimořádných a nepředvídatelných událostech. Na druhou žalovaný přehlíží, že je to dále např. posílení hlídkové služby, nasazení při hromadných akcích, zajištění ozbrojených doprovodů atd., a to nikoliv pouze mimo územní obvod útvaru. Tedy povětšinou se jedná o služební úkoly, které útvar může plnit již z podstaty nepřetržitého směnného režimu. SPJ je elitním útvarem se speciálně vycvičenými příslušníky, a proto je z povahy věci pro ni příznačné, že se jedná o stálý útvar se stálou akceschopností s každodenní náplní působit jako posila běžných útvarů. Za takové situace není na místě, aby pro plnění každodenních činností byla využívána, resp. zneužívána mimořádnost služební pohotovosti (vyjma živelních či jiných vážných událostí). Nelze připustit fungování SPJ za dlouhodobého využívání mimořádných institutů a nahrazovat tím personální deficit.

Z povahy mimořádnosti služební pohotovosti je proto vyloučeno, aby docházelo k jejímu automatickému nařizování na několik let dopředu pro neurčený okruh osob [tak tomu bylo na základě rozkazu policejního ředitele SHMP ze dne 23. 7. 2007, č. 154/2007, který byl účinný od 1. 8. 2007 do 15. 5. 2022 (rozkaz 1)] a aby sloužila jako automatická výplň mezidobí služeb. Na mechanismu nařizování služební pohotovosti nic výrazného nezměnil ani rozkaz ředitele KŘP HMP ze dne 16. 5. 2022, č. 41/2022 (rozkaz 2). Poslední změnou je individuální nařizování služební pohotovosti, ale stále se tak děje obdobným způsobem bez reálného řešení personálního nedostatku a nesprávného plánování směn na útvaru. Pro SPJ v tomto ohledu neplatí žádná výjimka, ostatně ostatní útvary SPJ v rámci České republiky takto nezákonně postupují, což žalovaný nevzal zcela v úvahu.

Žalobce nesouhlasil ani s tím, jak žalovaný vykládá povahu služební pohotovosti příslušníky SPJ vykonávanou mezi jednotlivými směnami, a to, že se jedná o nanejvýš určitý stupeň připravenosti v době odpočinku (osobního volna, tj. v době mimo službu), a během této doby příslušník nevykonává službu a neplní služební úkoly. Podle žalobce ale žalovaný zcela opomíjí skutečnou podobu nařizované služební pohotovosti. Ta totiž spočívá v nutnosti setrvat v areálu služebního působiště (areál Policejní akademie ČR s ubytovací částí), být neustále ve stavu připravenosti k výkonu služby v dosažitelnosti do 15 minut. Opustit služebnu lze pouze se souhlasem vedoucího příslušníka za dodržení dosažitelnosti. Uvedené nelze považovat za trávení doby odpočinku, resp. služební pohotovost natolik zasahovala do doby odpočinku, že je celé její trvání třeba brát jako výkon služby.

Žalovaný nemá pravdu, tvrdí-li, že v době služební pohotovosti příslušníci nevykonávali žádné služební úkoly. Podle žalobce opak vyplývá ze záznamů knih jízd služebními vozidly, ze kterých je patrné, že žalobce spolu s ostatními příslušníky v rámci služební pohotovosti vykonávaly cesty služebními vozidly za účelem plnění služebních úkolů a záležitostí. Dále v době služební pohotovosti prováděli údržbu vozidel, techniky a prostorů v místě výkonu služební pohotovosti. Žalovaný toto vůbec nevzal v úvahu.

Dále žalobce zdůraznil, že žalovaný se nepřezkoumatelně vypořádal s pojmem důležitého zájmu služby a mimořádnosti a výjimečnosti takového stavu. Nerespektuje § 62 odst. 1 zákona o služebním poměru, resp. tam stanovenou podmínku nařízení služební pohotovosti toliko v důležitém zájmu služby (a současně, je-li dán předpoklad služby přesčas). Žalobce nesouhlasí s tím, že důležitý zájem služby je dán pouze samotnou povahou činnosti SPJ. Komentářová literatura k § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru uvádí, že důležitý zájem služby musí být při nařízení služební pohotovosti konkretizován a dle rozsudku NSS ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 95/2017 - 25, musí mít důležitý zájem znak mimořádnosti a výjimečnosti, což automatické nařizování služební pohotovosti po celou dobu působení SPJ nemůže naplňovat. Důležitým zájmem služby nemůže být nutnost zajistit běžnou náplň služby.

Žalovaný se nevypořádal ani s odvolací argumentací žalobce ohledně služebním funkcionářem tvrzené neaplikovatelnosti rozsudku SDEU a směrnice 2003/88/ES. Žalobce v tomto ohledu setrvává na tom, co k této otázce již uvedl, a to, že z nich vyplývá, že služební pohotovost je třeba chápat jako výkon služby, pokud výrazně omezuje nakládání s volným časem. Závěry SDEU promítají i do českého právního prostředí nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. ÚS II. ÚS 1854/20. Směrnici a její restriktivní ustanovení (nemožnost použití na bezpečnostní sbory) je dle judikatury SDEU a výkladového stanoviska Komise EU třeba vykládat restriktivně. Nemá se totiž vztahovat na odvětví jako celek, ale odvozovat se od povahy úkolů, které jednotliví příslušníci vykonávají. Při běžné činnosti se uvedená směrnice vztahuje na příslušníky SPJ, pouze při plnění úkolů u zcela mimořádných událostí nikoli.

Žalobce trvá na tom, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Služební funkcionář o svém nezákonném postupu věděl, a proto také přistoupil k nátlaku vůči těm, kteří by svůj nárok chtěli uplatnit. Žalobce měl důvodné obavy o podobně represivní přístup i vůči němu, a svůj nárok tak uplatnil opožděně. Opětovně odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 11 Ad 5/2019 - 142 v podobné věci a rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 8. 6. 2022, č. j. 2 As 114/2021 - 46. K tomu navrhuje důkaz výslechy příslušníků PČR, které v tomto řízení nebyly provedeny, což žalobce považuje za jednu z vad správního řízení.

V další (V.) části žaloby namítal několik procesních vad. Zejména namítal nepřihlédnutí žalovaného k důkaznímu návrhu evidencí jízd příslušníků SPJ. tento návrh nemůže podléhat žalovaným tvrzené koncentraci, neboť se jedná o reakci žalobce na rozhodnutí I. stupně a přímo se týká prokázání skutkového stavu stran toho, že v rámci služební pohotovosti plnili služební úkoly. Dále namítal, že žalovaný bez jakéhokoliv odůvodnění nepřistoupil na návrh žalobce k nařízení ústního jednání, aniž by mu jakkoli tento svůj závěr sdělil. I tím zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Konečně, v rámci této skupiny námitek namítal, že v rámci seznamování se s poklady před vydáním rozhodnutí ve správním spise chybělo doporučení poradní komise. Spisová dokumentace proto nemohla být pro vydání napadeného rozhodnutí kompletní, a to je proto nepřezkoumatelné. Došlo-li k doplnění spisu o tento podklad až poté, měl mát žalobce opětovně možnost se s podklady ve spise seznámit.

Žalobce dále namítal systémovou podjatost správních orgánů vycházející z e střetu jejich zájmů, a to veřejný zájem na řádném výkonu služby příslušníků PČR, a na druhé straně majetkové zájmy PČR. Služební funkcionáři pak pod tímto tlakem rozhodují účelově. Uvedené potvrzuje např. vyloučení rozhodujícího služebního funkcionáře plk. Mgr. P. M. v obdobné věci pro podjatost.

Závěrem žalobce upozornil na rozsudek desátého senátu zdejšího soudu v obdobné věci, ze dne 8. 6. 2023, č. j. 10 Ad 16/2022 - 83, jehož závěry je třeba aplikovat i na případ žalobce. Žalovaný se ani v tomto případě nevypořádal s konkrétními argumenty žalobce, že se jednalo o materiální výkon služby a neobstaral si dostatečné podklady pro svá zjištění týkající se zejména otázky existence rozkazu o služební pohotovosti, přítomnosti důležitého zájmu pro její oprávněné nařízení, a jaká činnost byla fakticky během služební pohotovosti vykonávána. V návaznosti na to ve svém podání ze dne 23. 8. 2023 žalobce uvedl, že s ohledem na uvedený rozsudek byly tamním služebním funkcionářem prováděny další důkazy, zejména svědecké výslechy, které vedle již dříve navržených předložil k důkazu v tomto řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a žalovaný náležitě zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. U jednotlivých sporných otázek odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nad jeho rámec uvedl, že pokud jde o námitky stran běžných činností SPJ, podle žalovaného právě z povahy těchto běžných činností vyplývá nezbytnost služební pohotovosti. Běžné činnosti totiž zahrnují většinou služební úkony mimo služebnu (např. převoz cenin, monitorovací činnost v centru Prahy) anebo plánovanou přípravu či výcvik. Pokud z takových důvodů nejsou příslušníci SPJ na služebně přítomni, jsou v případě nenadálé události povoláni příslušníci držící pohotovost.

Žalovaný nesouhlasí s tím, že změny ve způsobu nařizování služební pohotovosti reagují na námitek příslušníků SPJ. Naopak, příčinou je snaha o zlepšení fungování administrativy SPJ, a dále reakce na zkušenosti s výkonem služby během nedávných mimořádných událostí (např. pandemie Covid-19). Nadto forma nařízení služební pohotovosti není zákonem o služebním poměru formalizována, ani se na její nařízení nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru ve smyslu § 171 písm. f) uvedeného zákona. Není pravdou, že by v SPJ docházelo k nedostatku příslušníků, personální obsazení SPJ v období let 2019 až 2021 nekleslo pod 91 %. Nemístné je i porovnávání s jinými útvary SPJ v ČR, území hl. města Prahy je unikátní z celé řady příčin a většina událostí konaných v Praze je pro bezpečnostní sbory náročnější než na jiných místech ČR.

Jde-li o povahu výkonu služební pohotovosti, nejprve uvedl, že již z povahy fyzických možností příslušníků není možné, aby během držení služební pohotovosti vykonával službu, tj. aby pracoval nepřetržitě po dobu 85 hodin. Žalovaný nezaznamenal nic o fyzickém vyčerpání příslušníků SPJ v tomto smyslu, a proto v době služební pohotovosti docházelo k jejich odpočinku. Přesto uznal, že v rámci mimořádných excesů mohlo docházet k cestám služebními vozidly v rámci služební pohotovosti. Zároveň popřel průkaznost výpisů z knihy jízd, když časy v nich uvedené nedokládají skutečné časy jízd, ale pouze časy zadané do systému na služebně. Neprokazují ani to, že cesta byla vykonána pro výkon služebních úkolů. Dodal, že příslušníci SPJ mají povinnost se sebevzdělávat, provádět individuální fyzickou přípravu a údržbu vlastní výzbroje a výstroje, včetně údržby odpočinkových a společných místností, což by měli činit v době služby, nicméně dle vlastního uvážení tak mohou činit i v rámci služební pohotovosti. K omezení příslušníků v době služební pohotovosti žalovaný konstatuje, že jejím pojmovým znakem je právě nařízená fyzická přítomnost na služebně. V době služební pohotovosti nedochází k výkonu služebních úkol, jedinou povinností je být dosažitelný pro případnou potřebu.

Ohledně pojetí důležitého zájmu služby uvedl, že za něj považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění bezpečnostních úkolů, a je příznačný právě pro SPJ, která má na starost zejména plnění specifických úkolů. Výkon pohotovosti je nutný pro rychlou a včasnou reakci na mimořádné situace, resp. v době pohotovosti nejsou příslušníkům SPJ ukládány žádné úkoly.

K otázce aplikace rozsudku SDEU a směrnice 2003/88/ES uvedl, že žalobce opomíjí, že rozsudek SDEU se věnoval otázce rozdělení doby na práci a odpočinek, nikoliv odměňování za různé druhy pracovních činností, přičemž SDEU pouze stanovil povinnost odměny za dobu, kdy je zaměstnanec nemůže volně disponovat se svým volným časem. A to právě zákon o služebním poměru reflektuje úpravou služebního příjmu za dobu výkonu služby a odměnou za výkon služební pohotovosti. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20 doba pohotovosti, která je součástí pracovní doby, může být odměňována podle jiných pravidel než doba běžného výkonu práce. S aplikací směrnice žalovaný uznal, že ji lze aplikovat na většinu běžných činností policie, ale SPJ je právě onou výjimkou ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice 2003/88/ES z důvodu specifičnosti a mimořádnosti jejích činností nepostradatelných k ochraně veřejné bezpečnosti.

Ohledně nemravnosti námitky promlčení a nátlaku služebního orgánu žalovaný opakuje, že žalobce opět neuvedl konkrétní výjimečné skutečnosti stran toho, že uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Ani nátlak služebního orgánu nebyl prokázán a nelze jej spatřovat v personálních změnách u SPJ, neboť podobné změny jsou běžné. Žalovaný dodal, že většina příslušníků, kteří vedou obdobný spor, u SPJ stále službu vykonávají.

K namítaným procesním vadám žalovaný uvedl, že pokud jde o návrh důkazu knihami jízd za posledních 37 měsíců předcházejících podání žádosti žalobce, tak pokud k nim skutečně došlo, nebyly to úkony služby v době služební pohotovosti, ale služba přesčas s nárokem na služební příjem. Žalovaný trvá i na opožděnost tohoto důkazního návrhu, když žalobce jej mohl uplatnit již v rámci odvolání. K námitkám ohledně nenařízení ústního jednání zdůraznil, že procesní postup byl v rámci napadeného rozhodnutí dostatečně odůvodněn. Pakliže byl tento návrh vznesen zcela obecným způsobem až v rámci odvolacího řízení, nelze mít nenařízení ústního jednání za jakoukoli procesní vadu. K namítané absenci doporučení poradní komise v podkladech rozhodnutí žalovaný dodává, že se nejedná o podklad rozhodnutí, ale vztahuje se již k fázi vytváření vlastního rozhodnutí, a žalobci proto nesvědčí právo do doporučení nahlížet. Doplnil, že služební funkcionář měl při rozhodování o odvolání doporučení senátu poradní komise k dispozici, a to bylo do spisové dokumentace doplněno před vydáním rozhodnutí.

Ohledně tvrzené systémové podjatosti podotkl, že žalobce to nijak nepodložil. Z běžného hierarchického uspořádání podjatost nelze dovozovat. Naopak PČR je proti systémové podjatosti chráněna více způsoby (existence služebního zákona, odborových organizací a ochrana správním soudnictvím). Žalobcem tvrzený finanční zájem nemůže být důvodem pro shledání systémové podjatosti. Nadto finanční zajištění SPJ (a podobných elitních útvarů) je vysoce nadstandardní. Žalobcem namítaný příklad, který má prokazovat systémovou podjatost (vyloučení plk. Mgr. P. M.), je důsledkem zákonného postupu a prokazuje pravý opak.

Žalovaný dále uvedl, že formální požadavky na službu přesčas musí být při nařízení služební pohotovosti splněny, nicméně žádné povinnosti či činnosti, s výjimkou povinnosti zdržovat se na služebně, na dobu služební pohotovosti příslušníkům SPJ včetně žalobce nařízeny nebyly. Nařízení služební pohotovosti nelze formálně konkretizovat, především s ohledem právě na nepředvídatelnost situací, pro které je nařizována. Zdůraznil, že žádná pracovní náplň příslušníků SPJ v době služební pohotovosti nebyla, a žalovaný tak nemohl rezignovat na posouzení její faktické náplně, resp. nelze prokazovat negativní skutečnosti. Popřel proto, že by byla služební pohotovost v materiálním slova smyslu shodná s výkonem služby.

Nad rámec výše uvedeného žalovaný konstatuje, že žalobce byl po celou dobu své služby u útvaru SPJ seznámen s konkrétními služebními povinnostmi, včetně služebních pohotovostí, a tyto akceptoval. Teprve nyní se dodatečně pokouší obsah své služby změnit s nepřípadným odkazem na judikaturu. Právní názor nyní zastávaný žalobcem je však neudržitelným i ze systémového hlediska, neboť pokud by se služební pohotovost měla honorovat jako standardní pracovní doba, promítlo by se to prakticky do všech odvětví státní správy. Uvedený výklad však postrádá smysl, neboť z povahy věci se jedná o doplňkový příjem s ohledem na nižší pravděpodobnost reálného výkonu práce a též nižší míru omezení volného času.

Žalobce ve své replice z 27. 10. 2023 zdůraznil a zopakoval své stanovisko, že postup žalovaného včetně napadeného rozhodnutí byl ryze formalistický, neřešící materiální stránku sporu a skutečný skutkový stav. Žalovaný nadále nevysvětlil opodstatněnost automaticky nařizované služební pohotovosti a např. žalovaným zmíněné výcviky bývají plánovány dopředu, stačilo by proto nařídit služební pohotovost ad hoc, nikoli automatizovaným způsobem na rok dopředu. Soudu opětovně navrhl k důkazu provedení 13 svědeckých výpovědí a internetový článek k prokázání nedostatečné personální obsazenosti útvaru SPJ. Žalobce rovněž opakovaně odkázal na způsob nařizování služebních pohotovostí v jiných krajích České republiky a dodal, že ostatní útvary nemají pro zajištění veřejného pořádku odlišnou náplň činnosti, než je tomu v Praze. Žalobce pak uvedl výčet činností, které příslušníci v době služební pohotovosti vykonávali. Jednalo se přitom o úkoly „běžné“, nikoliv mimořádné a výjimečné. O tom svědčí žalobcem doložené svědecké výpovědi, které však nebyly v rámci správního řízení provedeny správní rozhodnutí tedy nemá oporu v dostatečně zjištěných podkladech pro rozhodování. Žalobce rovněž opakovaně uvádí, že celý výkon služební pohotovosti měl být ohodnocen jako doba služby (přesčasu), neboť ve světle judikatury SDEU šlo o klasickou dobu služby. Rozporoval také tvrzení o neprůkaznosti evidence z knihy jízd, když pokud chtěli příslušníci v době služební pohotovosti opustit areál Policejní akademie (což z důvodu hrozby mimořádné události nebylo ani dovoleno), museli to nahlásit nadřízenému. Nadto připuštěním, že mohli služební vozidla během služební pohotovosti využít i k jiným než služebním účelů, fakticky schvaluje protiprávní jednání. Předložené svědecké výpovědi, jakož i nově předložené čestné prohlášení ppor. Mgr. Bc. R. T., dle něho svědčí rovněž o nátlaku služebního orgánu na příslušníky; proto je žalovaného námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Konečně, opětovně rozporoval formu a obsah doporučení poradní komise, jejíž shodné znění u všech případů potvrzuje systémovou podjatost.

Žalobce v dalším podání z 22. 11. 2023 upozornil na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 Ad 7/2023 - 111, kterým bylo ve skutkově i právně obdobné věci rozhodnuto a rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno. Dále se vyjádřil k vyrozumění policejního prezidenta ze dne 20. 5. 2022, č. j. PPR19930-14/ČJ-2022-990564, a obsahu čestného prohlášení ppor. Mgr. Bc. R. T. ze dne 31. 7. 2023, které dle něj prokazují systémovou podjatost žalovaného; žalobce navrhl výslech ppor. T. ohledně okolností vydání doporučení poradní komise. Konečně v podání z 19. 1. 2024 žalobce navrhl přednostní projednání věci.

Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a jedná se o žalobu přípustnou, splňující formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Jelikož i s ohledem na žádost žalobce a existenci souvisejících řízení shledal důvody pro přednostní projednání věci ve smyslu § 56 odst. 1 s. ř. s., rozhodnutí o ní předřadil.

Soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonné podmínky dle § 76 odst. 1 s. ř. s. (viz dále). Vycházel přitom pouze z důkazů, které jsou obsahem spisového materiálu – v této fázi případu nepovažoval za nutné ani možné (resp. za předčasné) provádět další dokazování. Žalobce ostatně navrhl k důkazu především podklady již obsažené ve správním spise, jímž se samostatně nedokazuje, resp. podklady týkající se otázek, jež nejsou v řízení sporné (podoba nařizování služeb a pohotovostí v rozkazech žalovaného, resp. změna ve prospěch individuálního stanovení). Pokud jde o další důkazní návrhy [odkaz na webové stránky s prezentací z jednání komise pro přípravu novely, nabídka volného pracovního místa na útvaru SPJ, odpovědi na žádosti o informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., či výslechy, resp. protokoly o výslechu kolegů žalobce (nakonec celkem 13), z nichž podstatná část se rovněž nachází ve správním spise, prohlášení a výslech ppor. T. a vyrozumění policejního prezidenta z 20. 5. 2022 o vyloučení úřední osoby z rozhodování], s těmi se soud vypořádává níže.

Jádrem sporu je otázka, zda žalobce má nárok na to, aby mu žalovaný nahradil rozdíl mezi již uhrazenou odměnou za pohotovost a odměnou za výkon služby. Stejnou otázkou se ve skutkově i právně souvisejících věcech příslušníků SPJ již zdejší soud zabýval, od svých dřívějších závěrů nemá důvod se odchýlit a v dalším z nich proto vychází (srov. např. rozsudky ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 Ad 7/2023 - 111, a ze dne 15. 1. 2024, č. j. 14 Ad 13/2023 - 115, či ze dne 14. 2. 2024, č. j. 14 Ad 19/2023 - 105). V nikoli zcela nepodobné věci týkající se příslušníků pyrotechnické služby již obdobná východiska zdejšího soudu aproboval i NSS, který závěry zdejšího soudu aproboval (rozsudek ze dne 14. 7. 2023, č. j. 2 As 140/2023 - 46).

Podle § 62 odst. 1 zákona o služebním poměru lze příslušníkovi „nařídit služební pohotovost v důležitém zájmu služby, jestliže je dán předpoklad výkonu služby přesčas.“ Pokud je v rámci služební pohotovosti příslušník povolán k výkonu služby, pohlíží se na její výkon jako na službu přesčas. Podle § 54 služebního zákona je za službu přesčas považována služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn. I službu přesčas lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby (§ 54 odst. 2 zákona o služebním poměru).

Mezi účastníky řízení je sporné, zda žalovaný v odvolacím řízení v dostatečné míře posoudil argumenty žalobce, které dle jeho názoru svědčí o tom, že fakticky vykonával službu, nikoliv služební pohotovost, jakož i zda samotné podmínky výkonu služební pohotovosti automaticky představují ve světle unijní úpravy výkon běžné služby (pracovní dobu). V žalobě žalobce namítl, že služební pohotovost byla nařizována pouze formálně. Ve své podstatě se mělo jednat o další směny: povinnosti, jež plnil v rámci výkonu služební pohotovosti, byly obdobné povinnostem, jež plnil v rámci výkonu služby, a to včetně povinnosti zdržovat se na služebně, přičemž k výkonu služby musel být připraven v časovém intervalu patnácti minut.

Soud proto nejprve přistoupil k posouzení, zda žalovaný správně vystihnul podstatu věci a náležitě vypořádal předmět řízení, resp. zda na půdorysu vytyčeném především žalobcovým odvoláním a jím předestřenou argumentací dostatečně zkoumal všechny okolnosti rozhodné pro její věcné posouzení a zda za tím účelem zjistil v potřebném rozsahu skutkový stav věci.

Žalobce v žádosti uvedl, že mu má být doplacen hrubý měsíční příjem za výkon služby namísto pracovní pohotovosti. Odkázal na rozsudek SDEU ve věci Stadt Offenbach am Main a směrnici 2003/88/ES, dle kterých je nutno do doby výkonu služby započíst i dobu pracovní pohotovosti, neboť žalobcem vykonávaný způsob „služební pohotovosti naplňuje veškeré potřebné podmínky pro to, aby tento výkon byl považován za pracovní dobu v celém rozsahu, a to zejména v důsledku naplnění podmínky, kdy pracovní dobou jsou všechny doby pracovní pohotovosti, během nichž jsou omezení uložená pracovníkovi takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují možnost během těchto dob volně nakládat s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby požadovány, a věnovat se vlastním zájmům.“ SDEU posoudil dobu pracovní pohotovosti materiálně jako pracovní dobu. Žalobce předestřel, jakým způsobem jeho služba probíhala: jako účastník SPJ vykonával mimo obvyklou pracovní dobu v nepřetržitém provozu ve čtyřdenních cyklech také pracovní pohotovost ve smyslu § 62 zákona o služebním poměru. Byl tedy během čtyř po sobě následujících dnů nepřetržitě na služebně k dispozici služebnímu orgánu. Službu vykonával ve směnném režimu, přičemž mu byly dle rozpisu služeb nařízeny deseti až dvanáctihodinové služby, a to střídavou formou denních a nočních služeb. Režim střídání služeb probíhal tak, že žalobce vykonával čtyři dny po sobě vždy směnu denní s nástupem v 8.00 hod. či směnu noční s nástupem ve 20.00 hod. Po takto proběhlých čtyřech dnech následovala doba odpočinku opět v rozsahu čtyř dní. Během čtyřdenních cyklů byla mezi jednotlivými službami žalobci nařízena služební pohotovost, a to vždy od skončení „klasické“ služby do začátku služby následující. Lapidárně řečeno měla být právě (dle žalobce formálně nařizovaná) služební pohotovost využívána k zajištění čtyřdenní nepřetržité služby žalobce. V době služební pohotovosti byl povinen zdržovat se na služebně a ve lhůtě patnácti minut musel být připraven na návrat do práce, což je dle zmíněného rozsudku SDEU také potřeba posoudit jako „běžnou pracovní dobu“, nikoliv služební pohotovost. Žalobce dodal, že je rovněž nezbytné „zhodnocení důvodnosti takto automaticky nařizovaných dob služební pohotovosti.“ Služební pohotovost lze totiž nařídit v důležitém zájmu služby, který musí být odůvodněn. Avšak „praxe, která byla zavedena ze strany Služebního orgánu zcela neodpovídala zákonem požadovanému standardu. Nýbrž s ohledem na skutečnost, kdy je služební pohotovost nařízena již dlouhodobě dopředu, pak lze tvrdit, že je zcela příkladným úkazem, kdy se vědomá absence nedostatečného počtu příslušníků potírá nadměrným zatěžováním stávajících příslušníků“ (pozn. všechna podtržení a zvýraznění doplněna soudem).

Z uvedeného je zřejmé, že žalobce poukazoval na skutečnost, že služební pohotovost mu byla nařizována za účelem pokrytí provozu, a nebyla tak obsahově odlišná od náplně běžného výkonu služby.

Z odůvodnění rozhodnutí prvostupňového orgánu a žalovaného vyplývá, že správní orgány (oproti svým dřívějším rozhodnutím) podstatu sporu (tedy co bylo skutečnou náplní úkoly vykonávaných v době nařízené služební pohotovosti) v rovině tvrzení vystihly. V rozhodnutí prvostupňového orgánu (str. 16) stojí: „Je-li vyhlášen mimořádný výjezd SPJ KŘP HMP, policista se co nejrychleji přesune zpět na své pracoviště tak, aby do 15 minut od oznámení byl připraven k výjezdu. Dojde-li během služební pohotovosti k jakékoliv mimořádné události je policista povinen bezodkladně o tom vyrozumět svého nadřízeného a dále postupovat dle jeho pokynů. Specifiky výkonu služby u SPJ, rozdělením směn, nařizování služební pohotovosti a povahou povolání k výkonu služby, včetně souladu těchto specifik se zákonem o služebním poměru, se služební funkcionář v rámci prvostupňového rozhodnutí podrobně zabýval na s. 9 - 12. Rovněž i z napadeného rozhodnutí vyplývá, že dle žalovaného při služební pohotovosti příslušníci SPJ vykonávali toliko mimořádné úkoly, což je většina úkolů, která je SPJ svěřena (str. 10 - 11). Žalovaný dále uvedl, že SPJ se podílí na výkonu služby v případech bezpečnostních opatření, která vyžadují nasazení většího počtu sil a prostředků policie. Události, ke kterým jsou bezpečnostní opatření vyhlašována, jsou až na výjimky předem známy, a tudíž nasazení sil a prostředků může být plánováno pro policisty vykonávající standardní službu v denní nebo noční směně v předstihu. Taková bezpečnostní opatření jsou ve většině případů vyhlašována interním aktem řízení příslušného služebního funkcionáře, který je k tomu oprávněn. V takovém interním aktu řízení jsou stanoveny i síly a prostředky, které budou v rámci bezpečnostního opatření nasazeny.

Z odůvodnění správních rozhodnutí vyplývá, že služební orgán v obecné rovině rozlišoval činnosti, pro které byla služební pohotovost nařízena a které během ní vykonával (činnosti nepředvídatelné a mimořádné), a běžné činnosti, které příslušníci plnili v rámci běžné služby. Na straně 9, 10 svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že v současné době je předmět činnosti SPJ vymezen v organizačním řádu služebního orgánu, který je přílohou č. 1 k rozkazu ředitele služebního orgánu č. 40/2013 z 25. 4. 2013, ve znění dodatků. Podle čl. 30 organizačního řádu plní SPJ tyto úkoly: a) chrání bezpečnost osob a majetku, spolupůsobí při zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a provádí opatření k jeho obnově, byl-li závažným způsobem narušen, b) provádí opatření a činnosti při záchranných akcích, zejména při vzniku živelních pohrom a katastrof, velkých dopravních a průmyslových havárií, mimořádných událostí v oblasti CBRN (chemické, biologické, radiologické a nukleární látky), a to zejména v součinnosti s ostatními složkami integrovaného záchranného systému, c) podílí se na výkonu služby v případech opatření vyžadujících nasazení většího počtu sil a prostředků policie, d) spolupůsobí při zákrocích zásahové jednotky, Útvaru rychlého nasazení a dalších útvarů policie, e) zajišťuje ozbrojené doprovody, f) provádí výkon hlídkové nebo jiné služby na stanoveném území, g) plní úkoly související s ochranou areálů, h) plní úkoly v oblasti krizového vyjednávání a poskytování posttraumatické intervenční péče, i) zajišťuje potřebné technologické vybavení a jejich provoz k činnostem řídících štábů na bezpečnostních opatřeních v rozsahu, který je limitován stupněm rizika bezpečnostního opatření a technickým vybavením jednotky, j) zpracovává obrazové, zvukové nebo jiné záznamy sloužící pro účely dokumentace služebních zákroků a činnosti policie a přestupkového i trestního řízení, k) odpovídá v rámci své působnosti za zajištění služební přípravy v souladu s potřebami vlastního výkonu služby a zajištění rozvoje speciálních odborných činností, l) stanovuje metodické postupy policistů pořádkových jednotek krajského ředitelství v oblasti zákroků pod jednotným velením, jejich řízení, způsoby řešení situací, evidence a dokumentace, m) odpovídá za zabezpečení výkonu služby a služební pohotovosti k zajištění trvalé akceschopnosti speciální pořádkové jednotky, včetně technické skupiny s technickými, komunikačními a dalšími technologiemi, n) zajišťuje činnosti spojené s analýzou řídících procesů speciální pořádkové jednotky za účelem jejich zkvalitnění a zvýšení efektivity, o) plní a zajišťuje výše uvedené úkoly v hlavním městě Praze a v případě vyžádání i v dalších krajích České republiky, p) je zařazena do systému prvosledových hlídek krajského ředitelství.

Žalovaný dodal, že SPJ je útvar vnější služby, který vznikl k 1. 1. 2004 ze stálé pořádkové jednotky PČR a který plní svěřené úkoly nejen na území hlavního města Prahy, ale v případě vyžádání i dalších krajů České republiky. SPJ přitom plní kromě standardních úkolů vnější služby i specifické úkoly, jako jsou ty vyjmenované shora pod písmeny b) a h), které lze jen velmi těžko předpokládat, a tudíž naplánovat k jejich řešení potřebné síly a prostředky.

Městský soud již v rozsudku 10 Ad 16/2022 uvedl, že povinností žalovaného je posoudit naplnění zákonných podmínek nařizování služební pohotovosti pro SPJ a charakter činností vykonávaných příslušníky v rámci služební pohotovosti, jakož i podobnost s výkonem běžné služby. Vycházet přitom lze kromě jiného ze závěrů, jež k hodnocení služební pohotovosti a jejího odlišení od výkonu služby (byť v kontextu zákona o vojácích) vyslovil NSS, neboť ty jsou, pokud jde o potřebu materiálního posouzení, zcela přenositelné i na nynější věc: Problematika služební pohotovosti je v zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, upravena v § 30, dle kterého „vyžaduje-li to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost“, kterou se „rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.“ Podle § 62 zákona o služebním poměru obdobně platí, že „příslušníkovi lze nařídit služební pohotovost v důležitém zájmu služby, jestliže je dán předpoklad výkonu služby přesčas“, přičemž „služební pohotovost vykonává příslušník mimo dobu služby na služebně určené služebním funkcionářem nebo mimo ni v místě trvalého pobytu (ubytování) nebo na jiném místě určeném služebním funkcionářem na žádost příslušníka.“ NSS v rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 1 As 248/2021 - 41, uvedl, že pro posouzení žalobcova nároku je nezbytné posoudit tři okruhy otázek: 1) zda existuje rozkaz, jímž mu byla služební pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky tvoří formální aspekt věci, tedy zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt). Jak připomenul NSS v rozsudku ze dne 13. 10. 2023, č. j. 5 As 29/2023 - 51, „odkazy stěžovatele na rozsudky Nejvyššího správního soudu týkající se nařizování služebních pohotovostí vojákům z povolání (viz výše) nelze mechanicky odmítnout tak, jak to učinil městský soud. Naopak – podstata věci je v mnohém podobná a rozhodně nelze uzavřít, že daná rozhodnutí nejsou na případ stěžovatele vůbec aplikovatelná. V těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud naopak zdůraznil nutnost zkoumat faktickou stránku věci, stejně jako tak činí v nyní posuzovaném případě. Také zdůraznil, že důležitý zájem služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby, a to ani v případech dlouhodobého nedostatku personálu“ (srov. i bod 30 rozsudku NSS ze dne 3. 10. 2023, č. j. 2 As 194/2023 - 45).

Nyní žalovaný z pohledu soudu vysvětlil rozdíl mezi „běžnými“ úkoly SPJ a úkoly mimořádnými a nepředvídatelnými a obě kategorie ilustroval příklady. Rovněž uvedl, že v rámci služební pohotovosti příslušníci vykonávali pouze druhou kategorii úkolů. To vše ovšem pouze v obecné rovině, bez popsání konkrétních činností, které žalobce vykonával v rámci služební pohotovosti, a především bez označení konkrétních důkazů, o něž svá zjištění opřel. To ke správnému zjištění materiálního aspektu nemohlo stačit. Soud si je vědom, že v dané věci jde o řízení o žádosti, avšak nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho soulad s požadavky uvedenými v § 2 a § 3 správního řádu. Z § 50 správního řádu dále plyne, že podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Obdobně se vyjádřil i NSS v rozsudku 2 As 140/2023, ve věci příslušníků pyrotechnické služby: „Tvrzení, že to měl být žalobce, který nikterak nedoložil ani neprokázal, že by musel v době nařízené služební pohotovosti nějakou činnost konat, je mylné. Primárně měl stěžovatel [žalovaný] zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalobce byl povinen tvrdit, co v souvislosti s plněním služebních povinností konal; prokazování, zda tomu tak bylo, je věcí správního orgánu. Pokud by šlo vskutku o plnění služebních povinností, mělo být konání žalobce předmětem příslušných služebních evidencí, takže doložení nebo vyvrácení žalobcových tvrzení by mělo být (za jeho součinnosti) rozumně možné.“ V nyní řešeném případě žalobce tvrdil, že po dobu služební pohotovosti vykonával „běžné“ úkoly. Bylo proto na žalovaném, aby pomocí příslušných evidencí a dalších důkazů (např. svědeckými výpověďmi) prokázal skutečnou náplň žalobcovy služební pohotovosti. Totéž vyplývá i z rozsudku NSS ze dne 13. 10. 2023, č. j. 5 As 29/2023 - 51: „Podmínky pro nařízení služební pohotovosti musí být materiálně naplněny, což je povinen prokázat žalovaný – tj. doložit do spisu potřebné podklady, ze kterých bude možno usuzovat na splnění všech zákonných podmínek (k tomu viz bod 44 rozsudku NSS č. j. 1 As 247/2021-40, podle něhož tíží důkazní břemeno ve vztahu k nařizování služební pohotovosti správní orgány).“

Žalovaný však nejenže vymezil činnosti, které lze označit za službu běžnou a které za službu mimořádnou, toliko v obecné rovině, ale v odůvodnění správních rozhodnutí, ba ani ve spisovém materiálu se nenachází výčet konkrétních činností, které žalobce vykonával v době služební pohotovosti. Spis sice obsahuje evidence, ze kterých je patrno, v jaké dny žalobce vykonával služební pohotovosti, ale není již zřejmé, jakým činnostem se při nich věnoval. Stejně tak přehled mimořádných výjezdů útvaru jako celku nemůže postačovat k prokázání, jaké konkrétní činnosti žalobce při služební pohotovosti vykonával. Popis činností v tomto dokumentu ani není natolik konkrétní, aby bylo možné říci, zda se opravdu jedná o výjimečné a mimořádné události, pro které má být nařizována služební pohotovost (k čemuž se soud podrobněji vyjadřuje níže), a ani zda se těchto mimořádných výjezdů účastnil žalobce. Soud nerozporuje, že v rámci služebních pohotovostní se výjezdy splňující znak mimořádnosti a výjimečnosti uskutečnily, nicméně k prokázání materiální náplně služební pohotovosti je třeba předložit a posoudit ucelený obraz úkolů s podrobným popisem (přehled konkrétních činností za konkrétní časové období), které byly během služební pohotovosti útvarem (a především samotným žalobcem) vykonávány. Soud si umí představit i situace, ve kterých by byla služební pohotovost nařízena pro důvodnou obavu, že některá z mimořádných událostí nastane, avšak nakonec k ní nedošlo. V takových případech by bylo nespravedlivé, aby byl žalovaný „stižen“ za nařízení služební pohotovosti; avšak i v této situaci je potřeba doložit, že zde důvodná obava ohledně určitého rizika vzniku mimořádné události existovala. Ani takové podklady však správní spis neobsahuje. Na zjištění skutkového stavu v duchu předestřeném tímto odstavcem tak správní orgány rezignovaly. Ve spise se dále nachází údaje z knihy jízd s evidencí žalobcových výjezdů, opatřené žalovaným v průběhu odvolacího řízení, avšak žalovaný tento dokument v napadeném rozhodnutí nikterak nezohlednil a odmítl jej s tím, že jej žalobce navrhl až po koncentraci řízení. Bez ohledu na posouzení, zda byl dokument navržen v rozporu s touto zásadou, je třeba upozornit, že to nezbavuje správní orgány povinnosti úplně zjistit skutkový stav. K tomu by jistě obdobný dokument mohl být nápomocen. Soud opakuje, že bylo povinností žalovaného prokázat, zda se fakticky jednalo o služební pohotovost, anebo šlo ve své podstatě o výkon služby, kterým měl být nahrazován směnný režim.

Městský soud tedy shrnuje, že žalovaný neobstaral a do spisu nezaložil takové podklady, na jejichž základě by bylo lze usuzovat o skutečném průběhu služby a služební pohotovosti včetně jejich obsahové náplně (příkladmo výslech osob zodpovědných za plánování služby a služební pohotovosti útvaru SPJ, výslech příslušníků daného útvaru, přehled konkrétních služebních pohotovostí nařízených žalobci s výčtem konkrétních činností, které v daných časech vykonával, aj.), čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění, bez kterého nelze učinit závěr o důvodnosti nároku, a tedy ani o opodstatněnosti žalobní argumentace.

Soud nepřehlédl, že v průběhu soudního řízení žalobce předložil jako důkazní návrhy právě protokoly o výsleších příslušníků SPJ z jiných řízení vedených ve skutkově i právně podobných věcech, a navrhl soudu provést i další výslechy osob za účelem prokázání faktické náplně služební pohotovosti žalobce, potažmo SPJ. Tyto důkazní návrhy však soud neprovedl. Předně proto, že je při přezkumu rozhodnutí vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Za určitých okolností lze provést i důkazní návrhy vzniklé a předložené až po vydání rozhodnutí správního orgánu (např. rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 - 28; podrobněji se městský soud touto otázkou zabývá v části V. 7. tohoto rozsudku), avšak stěží za situace, ve které mají směřovat k prokázání skutečnosti, která nebyla správními orgány dostatečně zjištěna a přezkoumatelně odůvodněna. Provedením těchto důkazů v řízení před soudem by nebyl pouze lépe objasněn skutkový stav, nýbrž by soud plně nahradil činnost správního orgánu. Soudní přezkum však nelze vnímat jako „odvolací řízení“ v plné apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní (srov. například usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, bod 42). Povahou činností vykonávaných žalobcem při nařízené služební pohotovosti, která je pro posouzení jeho peněžitého nároku zásadní, se musejí v prvé řadě zabývat správní orgány a soudu v tomto ohledu náleží toliko role přezkumná.

Zjištění skutečné povahy úkolů vykonávaných žalobcem a dalšími příslušníky SPJ při služební pohotovosti je stěžejní pro zodpovězení otázky, zda byla pohotovost nařizována zákonně či nikoliv, resp. zda byly splněny i další podmínky pro její nařízení: 1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý zájem služby pro nařízení služební pohotovosti.

Existenci formálních rozkazů k nařízení služební pohotovosti SPJ lze považovat za nespornou. Výkon služební pohotovosti u SPJ byl nařízen Rozkazem ředitele správy hlavního města Prahy z 23. 7. 2007 (rozkaz 1). Dle tohoto předpisu byla služební pohotovost nařizována až do roku 2022, kdy byl vydán rozkaz 2, ve znění Rozkazu ředitele KŘP č. 56 z 21. 6. 2022, kterým došlo ke změně způsobu nařizování pohotovosti na 3 měsíce dopředu, avšak znovu na podkladě ročních plánů. Služební funkcionář poté (patrně) od 23. 6. 2022 přistoupil k nařizování služební pohotovosti jednotlivým příslušníkům individuálně. Není sporu o tom, zda, jakým způsobem a kdy byla žalobci ze strany služebního orgánu služebního pohotovost formálně nařízena.

Otázkou, kterou však žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal nedostatečně, je pojem důležitého zájmu služby. Přesněji řečeno, pokud dostatečně nezjistil, co bylo obsahem činností vykonávaných příslušníky SPJ v rámci jim nařízených služebních pohotovostí (viz výše), nelze nyní určit, zda byl dán i tzv. důležitý zájem služby. Opětovně lze odkázat na rozsudek NSS č. j. 1 As 248/2021 - 41, dle jehož bodu 41 „důležitý zájem služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby, a to ani v případě dlouhodobého nedostatku personálu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, č. j. 11 Ad 7/2015 - 47). […] Služební pohotovost nebyla užívána v reakci na mimořádné události, nýbrž jako běžný prostředek zajištění chodu letky, o čemž svědčí i skutečnost, že byla plánovaná na rok dopředu, pro účely pokrytí části všech směn LZS a SAR.“ Dle § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru se za důležitý zájem služby „považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru.“ V dokumentech uvedených v předchozím bodu není důležitý zájem služby služebním orgánem nijak definován nebo rozveden. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil tento zájem četností potřeby výkonu služby v rámci služební pohotovosti a povahou úkolů vykonávaných vyškolenými příslušníky SPJ (zajišťování veřejného pořádku v rámci bezpečnostních opatření, účast na pátracích akcích apod.). Žalovaný tak důležitý zájem služby spatřuje v samotné povaze úkolů, ke kterým jsou příslušníci SPJ vyškoleni.

Jak však uvedl NSS v rozsudku 2 As 140/2023, „aby nedocházelo v žalobcově případě k obcházení zákona (v případě, že by výkon služby přesčas nahrazoval výkon služby ve směnném režimu), je zapotřebí naplnit zákonné podmínky pro stanovení služební pohotovosti. I kdyby byly formálně naplněny, je zapotřebí materiálně přezkoumat, zda činnost, kterou vykonával žalobce v rámci nařízené služební pohotovosti opravdu naplňovala zákonné znaky. Tedy zda na službě přesčas (obsahu činnosti) byl opravdu důležitý zájem a zda měla povahu výjimečnou, nahodilou, předem jen obtížně předvídatelnou, anebo zda se činnost rovnala běžné náplni výkonu služby, kterou by bylo potřeba zajistit vícesměnným režimem. […] Pokud ze zákona plyne, že služební pohotovost se stanoví pouze v důležitém zájmu služby, je třeba, aby takovýto zájem byl v konkrétních případech doložen a aby z okolností bylo patrné, že nejde o faktické nahrazování vícesměnného režimu služební pohotovostí. Pokud tedy zákon stanoví, že výkon služby přesčas je za účelem splnění důležitého zájmu služby, mělo by v odůvodnění být uvedeno, jakou konkrétní činnost žalobce v průběhu služby přesčas vykonával. Jedině tak mohl stěžovatel vyvrátit námitky žalobce o tom, že služební pohotovost a služby přesčas sloužily jako vícesměnný režim.“

V obecné rovině lze souhlasit s žalovaným, že důležitým zájmem služby může být některá událost z těch, jejichž řešení je v kompetenci SPJ, nicméně bez konkrétního zjištění charakteru činností vykonávaných v daném čase žalobcem (případně doložení, že v době nařízení služební pohotovosti existovala důvodná obava, že nějaká mimořádná událost nastane, ačkoliv posléze nenastala) nelze na mimořádnost a předvídatelnost usuzovat.

Soud obdobně jako ve svém rozsudku ze dne 26. 1. 2017, č. j. 11 Ad 7/2015 - 47, konstatuje, že důležitý zájem služby je neurčitým právním pojmem, který je třeba v každém jednotlivém případě vyložit. Výklad přitom směřuje k tomu, že odůvodnění důležitého zájmu služby musí vycházet z nutnosti, nezbytnosti a akutní potřeby zajištění činnosti; jinými slovy musí být konkrétní jak ve vztahu ke konkrétní osobě, tak ve vztahu ke konkrétní jednotlivě nařizované činnosti. Žalovaný však důležitý zájem služby spatřuje v důležitosti útvaru SPJ a povaze úkolů mu svěřených. To však jistě nemůže být „důležitým zájmem služby“, neboť ho od té „běžné“ služby nikterak neodlišuje. Naopak nepřímo potvrzuje, že důležitým zájmem služby jsou skutečnosti, pro které příslušníci SPJ vykonávají takové úkoly, k jejichž výkonu byli do příslušného útvaru dosazeni, tedy i úkoly vykonávané v rámci běžné služby.

Dle soudu jsou i na nařízení služební pohotovosti z důležitého veřejného zájmu plně přenositelné judikaturní závěry týkající se přesčasů; jde o dva v jádru obdobné pojmy definované ve stejném zákoně. Ostatně podmínkami pro nařízení služební pohotovosti je, že je dán předpoklad výkonu služby přesčas (tedy služby, která nemůže být vykonána v rámci rozvržených směn, srov. § 53 a § 54 zákona o služebním poměru) a že zajištění tohoto výkonu služby je v důležitém zájmu služby (§ 201 odst. 1). Ustanovení § 54 zákona pak opět stanoví, že službu přesčas lze nařídit jen v důležitém zájmu služby. Pro nařízení služby přesčas (případně služební pohotovosti) musí existovat důležitý veřejný zájem spočívající v mimořádných situacích, které nebylo možné předvídat při rozvržení doby, jako je například momentální indispozice nebo předem neočekávaný úkol (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 As 216/2017 - 19, nebo ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 95/2017 - 25). Soud dodává, že skutečnost, že SPJ byla zřízena k plnění specifických úkolů služebního orgánu v případech živelních událostí a katastrof, při přípravě a provádění záchranných a likvidačních prací, v případě mimořádných událostí ovlivňujících bezpečnostní situaci, negativních jevů ohrožujících vnitřní pořádek a bezpečnost osob a jejich majetku, které nemusí být z povahy věci obvyklé, plánovatelné ani předvídatelné, na tom nemůže nic změnit. Vždyť SPJ byla zřízena i k jiným úkolům, pojmově „běžným“ (např. zpracovávání obrazových, zvukových nebo jiných záznamů sloužící pro účely dokumentace). U některých úkolů svěřených SPJ lze polemizovat o tom, zda se jedná z povahy věci o úkoly běžné, či o mimořádné a neplánovatelné (např. výkon hlídkové činnosti). Proto je třeba důležitý zájem služby dostatečně konkrétně v odůvodnění vysvětlit, nikoliv poukazovat na poslání SPJ a obecně odkazovat na důležité a mimořádné úkoly, které jsou útvaru svěřeny. Naopak je třeba zjistit, co bylo konkrétní náplní činnosti útvaru při služebních pohotovostech a u konkrétních činností určit, zda pro jejich výkon byl dán důležitý zájem služby ve světle výše uvedených závěrů, či nikoliv.

NSS v již několikrát citovaném rozsudku 1 As 248/2021 uzavřel, že „služební pohotovost nebyla užívána v reakci na mimořádné události, nýbrž jako prostředek zajištění chodu letky, o čemž svědčí i skutečnost, že byla plánována na rok dopředu“. Soud nepřehlédl, že ani ve formálním nařízení služební pohotovosti (v příslušných rozkazech) není důležitý zájem nikterak blíže definován. Pro „papírové“ nařízení služební pohotovosti však zákon žádné požadavky nestanoví. Soud má proto za to, že pokud by v daných případech v materiálním smyslu činnosti prováděné příslušníky SPJ v době pohotovosti splňovaly „důležitý zájem služby“, formální aspekt by nebyl natolik stěžejní, a v důsledku by nezpůsobovalo nezákonnost, pokud by ve formálních rozkazech nebyl tento zájem služby konkrétně identifikován. Pokud však nebyly zjištěny konkrétní úkoly, které žalobce při pohotovosti vykonával, případně zda panovala důvodná obava stran nastávající mimořádné situace (byť nakonec nenastala), nelze otázku „dostatečnosti“ rozkazů k nařízení služební pohotovosti posoudit, jakož ani nelze posoudit, zda byla služební pohotovost nařizována toliko „formálně“ a změnou rozkazů (na tři měsíce ve vztahu ke konkrétním příslušníkům) v roce 2022 se de facto nic nezměnilo.

Žalobce rovněž namítá, že u útvarů SPJ v jiných krajích k takovému nezákonnému způsobu nařizování služební pohotovosti nedochází. Toto tvrzení však soud nepovažuje pro předmět nynějšího řízení za významné. Soud přezkoumává splnění zákonných podmínek pro nařízení pohotovosti, a následně pro doplatek služebního platu, v konkrétním případě žalobce a jeho útvaru; situace v jiných krajích nemá na výsledek tohoto posouzení žádný vliv. Kromě toho soud souhlasí se žalovaným, že náplň práce SPJ v Praze nelze jednoduše a bez dalšího srovnat s jinými útvary SPJ v České republice. Specifická bezpečnostní situace hlavního města je dána různými příčinami, jako je vysoká hustota obyvatel, kumulace orgánů státní správy, velikost infrastruktury, cestovní ruch, soustředění památek, anonymita pachatelů trestné činnosti a množství příležitostí k páchání trestní činnosti. V Praze se koná větší množství sportovních utkání, demonstrací apod. Z tohoto důvodu soud neprovedl žalobcem navržený důkaz „Odpovědi na žádosti o informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb.“, který se zjevně dle konstrukce žalobních tvrzení vztahuje k prokázání odlišného způsobu nařizování pohotovostí u SPJ v jiných oblastech ČR.

Rovněž nelze v tuto chvíli s konečnou platností zodpovědět, zda nařizováním služební pohotovosti služební orgán kompenzoval nedostatek personálního stavu SPJ. Podle žalobcova přesvědčení příslušníci v rámci běžné služby nestíhali plnit „běžné“ úkoly dostatečně, proto je plnili v rámci služební pohotovosti. Soud však nezná konkrétní povahu úkolů, které příslušníci v rámci nařízené služební pohotovosti plnili. Z těchto důvodu nepřistoupil k provedení svědeckých výpovědí, žalobcem předložených protokolů o svědeckých výpovědích, odkazu na webové stránky ani nabídky volného místa na útvaru SPJ KŘP hl. m. Prahy. Dokud správní orgány nezjistí konkrétní charakter činností vykonávaných příslušníky SJP v době nařízené služební pohotovosti, je hodnocení, zda byla služební pohotovost nařizována za účelem zhojení nedostatku personálu, předčasné.

Mezi stranami je dále částečně sporné, zda se na činnost žalobce v útvaru SPJ použije směrnice 2003/88/ES, a tedy zda jsou na danou věc přenositelné závěry rozsudku SDEU Stadt Offenbach am Main. Žalovaný souhlasí s žalobcem potud, že není možné vynětí směrnice aplikovat na odvětví PČR jako celek. Míní však, že útvar SPJ není obyčejná jednotka, ale zaměřuje se na ty nejrizikovější situace (demonstrace, katastrofy). Činnosti SPJ proto spadají pod čl. 2 odst. 2 směrnice č. 89/391/EHS, a útvar je proto vyjmut z její působnosti.

Směrnice 2003/88/ES se dle svého čl. 1 odst. 3 vztahuje „na všechna odvětví činností, veřejná i soukromá, ve smyslu článku 2 směrnice 89/391/EHS, aniž jsou dotčeny články 14, 17, 18 a 19 této směrnice.“ Směrnice č. 89/391/EHS se dle svého článku 2 „vztahuje na všechny činnosti veřejného i soukromého sektoru (průmysl, zemědělství, obchod, administrativní činnosti, služby, vzdělání, kulturu, zábavu atd.).“ (odst. 1). Podle odst. 2 téhož článku se tato směrnice „nevztahuje na činnost určitých veřejných služeb, například ozbrojených sil nebo policie, nebo na určité činnosti civilní ochrany, jejichž zvláštní povaha odporuje této směrnici. V těchto případech musí být s ohledem na cíle této směrnice zajištěna v co největší míře bezpečnost a ochrana zdraví zaměstnanců.“

SDEU v rozsudku ze dne 15. 7. 2021, ve věci C-742/19 konstatoval, že „požadavek kontinuity útvarů působících v oblastech zdraví, bezpečnosti a veřejného pořádku nebrání tomu, aby mohly být činnosti těchto útvarů organizovány, dochází-li k nim za obvyklých podmínek, a to i co se týče pracovní doby jejich zaměstnanců, takže výjimka stanovená v čl. 2 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 89/391 se na takové útvary použije pouze za okolností mimořádné závažnosti a rozsahu, jako jsou přírodní nebo technologické pohromy, atentáty nebo těžké nehody, které vyžadují přijetí opatření, jež jsou nezbytná k ochraně života, zdraví a bezpečnosti společenství a jejichž řádné provedení by bylo ohroženo, kdyby musela být dodržena všechna pravidla stanovená směrnicí 2003/88. V takových případech je třeba přiznat absolutní přednost cíli ochrany obyvatelstva na úkor dodržení ustanovení této směrnice, která mohou být v rámci uvedených útvarů dočasně porušena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. listopadu 2018, Sindicatul Familia Constanţa a další, C147/17, EU:C:2018:926, bod 67, a ze dne 30. dubna 2020, Készenléti Rendőrség, C211/19, EU:C:2020:344, bod 42 a citovaná judikatura). […] Je tedy třeba určit, zda činnosti ozbrojených sil obecně, nebo alespoň některé z nich musí být vyloučeny z oblasti působnosti směrnice 2003/88 z důvodu, že spadají pod výjimku stanovenou v čl. 2 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 89/391, při náležitém zohlednění nutnosti vykládat uvedenou oblast působnosti ve světle čl. 4 odst. 2 SEU.“ […] byť je cílem čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 89/391 zachovat účinný výkon základních funkcí státu, musí být toto ustanovení vykládáno restriktivně a jeho účelem není vyjmout z působnosti této směrnice, a v důsledku toho i směrnice 2003/88, určitá odvětví veřejné služby posuzovaná jako celek, ale pouze určité kategorie činností v těchto odvětvích z důvodu jejich zvláštní povahy“ (pozn. podtržení doplněno soudem).

Použití směrnice 2003/88/ES tak nelze bez dalšího odmítnout u celého odvětví veřejné služby, ale u konkrétního útvaru bude možné vyloučit z její působnosti konkrétní činnosti, odůvodní-li to jejich povaha. Útvar jako c