3 A 115/2023

Žalobci se podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 (dále jen „stavební úřad“) ze dne 17. 6. 2021, č. j. MCP6 203320/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím stavební úřad ve společném stavebním a územním řízení k žádosti stavebníků (osob zúčastněných na řízení 1) a 2)) schválil stavební záměr označený jako „Rodinný dům na místě stávajícího domu č. p. X v křížení ulic N. a N. Ž., X, na pozemcích parc. č. Y a Z v k. ú. X“.

Žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. A se stavbou č. p. C a pozemku parc. č. B, vše v k. ú. X. Tyto pozemky sousedí s pozemky stavby (parc. č. Y a Z v k. ú. X).

Dle napadeného rozhodnutí představuje záměr stavbu rodinného domu s jednou bytovou jednotkou. Objekt rodinného domu bude mít dvě nadzemní podlaží, zastřešený bude plochou střechou. V 1. nadzemním podlaží objektu bude umístěna garáž pro 3 osobní automobily, hobby místnost a další pomocné prostory rodinného domu, v 2. nadzemním podlaží budou umístěny obytné prostory bytové jednotky. Objekt bude mít půdorys o max. rozměrech 26,27 m x 16,83 m a max. výškovou úroveň atiky střechy 2. nadzemního podlaží + 7,430 m od ± 0,000 = 307,140 m n. m. Bpv (odpovídá úrovni podlahy l. NP objektu). Objekt na pozemcích parc. č. Y a Z v k. ú. X bude umístěn na hranici s pozemkem parc. č. B a D, od hranice s pozemkem parc. č. B ve vzdálenosti min. 4,83 m, od hranice s pozemkem parc. č. E ve vzdálenosti min. 4,18 m a od hranice s pozemkem parc. č. F (vše v k. ú. X) ve vzdálenosti min. 3,08 m. Stavba bude napojena na stávající sítě technických vedení s výjimkou rozvodů pro odvod dešťových vod, svedených do akumulační nádrže s přepadem do podzemních zasakovacích boxů. Na pozemku rodinného domu budou dále umístěny zpevněné plochy, opěrná stěna a oplocení.

Jelikož odvolání žalobců proti prvostupňovému rozhodnutí směřovala také proti obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu územního plánování, Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje (MHMP UZR), sp. zn. S-MHMP 493865/2020, č. j. MHMP 882245/2020 ze dne 11. 6. 2020, žalovaný v souladu s ustanovením § 149 odst. 7 správního řádu požádal o jeho přezkoumání Ministerstvo pro místní rozvoj, které závazným stanoviskem č. j. MMR-2713/2023-81 ze dne 19. 1. 2023 změnilo předmětné závazné stanovisko MHMP UZR v části odůvodnění a ve zbytku jej potvrdilo.

Jádrem sporu je otázka, zda je napadené rozhodnutí v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“).

Žalobce se samostatnou žalobou ze dne 11. 12. 2023 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, žalobkyně se samostatnou žalobou ze dne 14. 12. 2023 domáhá zrušení téhož rozhodnutí žalovaného. Oba žalobci navrhli přiznání odkladného účinku. Usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 3 A 115/2023-127, soud řízení o žalobách spojil ke společnému projednání a žalobám přiznal odkladný účinek.

Každý ze žalobců zaslal soudu řadu podání a dokumentů značného rozsahu. Jednotlivé žaloby (o rozsahu 15 a 54 stran) byly opakovaně doplňovány, a to zejména o řadu vyjádření a znaleckých posudků (viz níže).

Žalovaný ve svých vyjádřeních (ze dne 15. 1. 2024 a ze dne 18. 1. 2024) navrhl žaloby zamítnout jako nedůvodné.

Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného replikou (29 stran) ze dne 25. 1. 2024. Oba žalobci dále postupně zasílali řadu dokladů ke svým žalobním námitkám.

S ohledem na rozsah jednotlivých vyjádření stran soud tyto shrnuje v rámci posouzení věci soudem níže.

Stavebníci ve svém vyjádření ze dne 3. 4. 2024 navrhli žalobu zamítnout. Uvedli, že žalovaný se již podrobně vypořádal s námitkami žalobců, a to na 91 stranách napadeného rozhodnutí. Žalobci však přesto tytéž námitky uplatňují znovu. Cílem žalobců je zabránit záměru stavebníků za každou cenu, což sám žalobce stavebníkům sdělil již při předběžném projednání záměru. Žalobce k tomu konkrétně uvedl, že využije veškeré své kontakty, kterými jako osoba mající expertní kancelář zaměřující se na soudní spory ve stavebnictví disponuje. Žalobci dostáli těmto slibům, záměru intenzivně bránili již ve správním řízení, a v soudním řízení předložili velké množství posudků a vyjádření. Stavebníci proto nechali veškeré posudky přezkoumat autorizovanou inspektorkou Ing. arch. M. H., jejíž odborný posudek připojili. Zdůraznili, že Ing. arch. H. k posudkům předloženým soudu ze strany žalobců uvedla, že: „Obecně se lze ke všem výše uvedeným posudkům, posouzením, vyjádřením či názorům vyjádřit tak, že všechny splňují zadání, tedy požadavky zadavatelů. Mnohé obsahují fakta, která lze uplatnit v obecné rovině, ale chybí jim komplexní pohled a souvislosti. Určitá kritéria si posuzovatelé stanovili vlastním výběrem a pak se opírali o takto stanovené závěry v „užším“ okruhu posuzování, které pak částečně zkreslují výsledky, než kdyby se byly posoudily v širším kontextu“. Ve vztahu k dílčím zjištěním Ing. arch. H. uvedla, že záměr svým urbanistickoarchitektonickým návrhem charakter a parametry stávající okolní obytné zástavby respektuje. Pokud jde o obavy žalobců týkající se možného poškození stability a statiky, Ing. arch. H. uzavřela, že tyto jsou pouze subjektivní a nelze dojít k závěru, že z důvodu obavy majitelů sousedních nemovitostí je projektová dokumentace RD N. X zpracována vadně, nebo je nekontrolovatelná.

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 14. 8. 2020 podali stavebníci žádost o vydání společného povolení.

Dne 14. 10. 2020 vydal stavební úřad oznámení o zahájení společného řízení a pozvání k ústnímu jednání.

Dne 19. 11. 2020 vznesli oba žalobci námitky.

Dne 17. 6. 2021 vydal stavební úřad prvostupňové rozhodnutí. Oba žalobci podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání.

Následně podal žalobce své vyjádření k odvolání žalobkyně a žalobkyně své vyjádření k odvolání žalobce.

Dne 1. 11. 2021 podali stavebníci vyjádření k odvolání žalobců.

Dne 4. 2. 2022 žalobkyně v odvolacím řízení předložila znalecký posudek ze dne 6. 8. 2021 vypracovaný dvěma znalci (Technický a zkušební ústav stavební Praha, s. p., e a Ing. P. R., Ph.D., autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby).

Jelikož odvolání směřovala mj. i proti obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu územního plánování, Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje (MHMP UZR), sp. zn. S-MHMP 493865/2020, čj. MHMP 882245/2020 ze dne 11. 6. 2020, žalovaný podle § 149 odst. 7 správního řádu požádal o jeho přezkoumání Ministerstvo pro místní rozvoj, které závazným stanoviskem čj. MMR-2713/2023-81 ze dne 19. 1. 2023 změnilo předmětné závazné stanovisko v části odůvodnění a ve zbytku jej potvrdilo.

Podáním ze dne 29. 3. 2023 stavebníci doložili nové výkresy týkající se začlenění stavby do navazující zástavby, odstupových vzdáleností a zastínění sousedních nemovitostí. Doložili také Studii oslunění, denního osvětlení a zastínění sousedních objektů N. X a K V. C, z 03/2023, autorizovanou Ing. V. Z., Ph.D., autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, ČKAIT 1201682 (dále též „Studie osvětlení“ nebo „Studie oslunění“).

Žalovaný přípisem sp. zn. S-MHMP 2078046/2021/STR, čj. MHMP 1053310/2023 ze dne 19. 5. 2023 vyrozuměl oba žalobce o doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí a v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu je vyzval, aby se k doplněným podkladům rozhodnutí vyjádřili ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení písemnosti.

K doloženým podkladům rozhodnutí se vyjádřili žalobci podáními ze dne 2. 6. 2023.

Dne 31. 7. 2023 a dne 30. 8. 2023 se k námitkám uplatněným žalobci v odvolacím řízení vyjádřili autoři Studie osvětlení.

Dne 5. 9. 2023 žalovaný opět žalobce vyrozuměl o doplněných podkladech a umožnil jim se k nim vyjádřit.

K doloženým podkladům rozhodnutí se žalobci vyjádřili prostřednictvím svých právních zástupců podáními doručenými dne 21. 9. 2023 a 25. 9. 2023.

Dne 9. 10. 2023 rozhodl odvolací správní orgán o podaných odvoláních napadeným rozhodnutím.

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, po vyčerpání řádných opravných prostředků, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. Soud při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době jeho vydání (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž ho přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

Žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se zakládá tvrzením (rozsudek NSS č. j. 1 Afs 40/2005-62 z 14. 2. 2006). Žalobci jsou obyvatelé domu v těsné blízkosti stavby, která byla napadeným rozhodnutím umístěna.

Z podkladů doložených oběma žalobci (zejména ze Znaleckého posudku FAST VUT) vyplývá, že žalobce na společné adrese obou žalobců nejen bydlí, ale též provozuje „Expertní kancelář zaměřenou na řešení a předcházení sporů ve stavebnictví“.

Žalobci v podaných žalobách tvrdí zcela konkrétně, jak měla být napadeným rozhodnutím porušena jejich práva (viz níže uvedené žalobní body). Dotčení jejich práv realizací záměru stavby není nemyslitelné, ale naopak zcela reálné. Pokud by v jejich sousedství vyrostla tato stavba v rozporu se zákonem, došlo by k porušení jejich veřejných subjektivních práv. Dle soudu žalobcům zjevně svědčí procesní legitimace k podání žaloby, nikoliv však ve všech jejích bodech. Jak NSS vyložil v rozsudku č. j. 4 As 246/2016-32 z 30. 3. 2017 „stěžovatelé nemohou zpochybňovat správnost územního rozhodnutí tvrzením o zásahu do subjektivních veřejných práv jiného subjektu, neboť jak již judikoval např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 13. 12. 2011, č. j. 8 Ca 364/2008 – 60,” obsahem a účelem subjektivního práva účastníka řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona z roku 2006 je ochrana zájmů vlastníka pozemku. V územním řízení a posléze i v řízení o žalobě proti rozhodnutí stavebního úřadu je žalobce z titulu tohoto svého postavení oprávněn brojit proti všemu, co se podle jeho názoru dotýká jeho subjektivních veřejných práv a co je poškozuje. Naopak není oprávněn domáhat se ochrany práv a zájmů jiných osob, a to ani fyzických, ani právnických (…).‘ Nejvyšší správní soud dále poukazuje na rozsudek ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 As 139/2012 – 40, v němž zdejší soud v bodě 18 vyslovil, že ‚účastenství v územním řízení je vybudováno na principu, že každý účastník v něm smí uplatňovat toliko ty námitky, jimiž mají být ochráněna jeho vlastní práva. Je tak vyloučeno, aby se účastník řízení domáhal ochrany práv osob jiných, jejichž zcela samostatná práva přísluší hájit pouze jim a je jejich věcí, zda tak učiní do důsledků či nikoliv (viz rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2007, čj. 2 As 10/2007 – 83). Totéž platí i pro aktivní žalobní legitimaci a námitky uplatněné v soudním řízení správním. Žalobce není oprávněn uplatňovat výtky, které se dotýkají práv jiných osob. I kdyby tedy byla výtka uplatněná žalobcem důvodná, nicméně neznamenala by porušení jeho hmotného práva (právní sféry), nejednalo by se o důvod pro zrušení napadeného správního rozhodnutí. Ve vztahu k takové námitce totiž není žalobce aktivně věcně legitimován, což má vždy za následek zamítnutí žaloby (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2010, čj. 1 As 61/2010 – 98).

Soud uvádí, že některé z žalobních námitek judikaturním požadavkům uvedeným v přechozím odstavci neodpovídají, jak soud konkretizuje níže v odůvodnění u těch konkrétních žalobních bodů (viz např. námitka nedostatečného odstupu záměru od pozemku třetích osob).

Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2018, č. j. 7 As 102/201825, „kvalita žaloby předurčuje kvalitu rozsudku krajského soudu, přičemž nebylo povinností soudu ani vyzývat stěžovatelku k hlubší konkretizaci žalobních bodů. Řízení před správními soudy je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Jeli tedy žaloba kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. Jinými slovy, pokud stěžovatel uplatní obecnou námitku, může se jí ve stejném rozsahu zabývat i soud.“

Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Soud či správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 13, a ze dne 21. 12. 2011, čj. 4 Ads 58/2011 - 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1).

Soud konstatuje, že oba žalobci uplatnili velké množství žalobních námitek, které nebyly dříve uplatněny ve správním řízení. Žalobci dále předložili 10 nových posudků a vyjádření, které nebyly dříve předloženy ve správním řízení.

Zákon nebrání tomu, aby žalobce v řízení před správním soudem uváděl i nová tvrzení, tj. tvrzení, která ve správním řízení nezazněla. Jiná je otázka, nakolik tato procesní taktika nebo případně nedostatečná procesní aktivita během správního řízení může již dopředu snížit pravděpodobnost, že soud se bude meritorně zabývat všemi spornými aspekty věci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2021, č. j. 10 As 103/2019 – 76, jehož závěry soud níže rekapituluje).

Obecně platí, že nové právní argumenty může jakýkoli žalobce uplatňovat neomezeně a soud se jimi musí zabývat (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS, bod 38). Právní argumentaci si tedy žalobce může ponechat stranou až do okamžiku podání žaloby, pokud v tom spatřuje nějaký užitek. U skutkových tvrzení je však vždy třeba posoudit, o jaký typ správního řízení šlo.

Ve věcech správního trestání může žalobce předkládat správnímu soudu nová skutková tvrzení, ačkoli je mohl uplatnit už dříve, a soud nemůže jen z tohoto důvodu odmítnout se jimi zabývat. Podobně tomu bude i ve věcech, v nichž má být z moci úřední uložena povinnost (§ 50 odst. 3 správního řádu), protože v nich je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Tížilo-li ovšem žalobce ve správním řízení břemeno tvrzení a břemeno důkazní, není možné, aby byl ve správním řízení pasivní a vše doháněl teprve před soudem (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 2. 2010, čj. 1 Afs 103/2009-232, č. 2033/2010 Sb. NSS, bod 44).

Vedle toho tu zbývá skupina řízení, v níž nejde ani o správní trestání či uložení povinnosti z moci úřední, ani zde zvláštní předpisy neukládají účastníkům břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Pro všechna správní řízení v těchto zbylých věcech platí koncentrační zásada upravená v § 82 odst. 4 správního řádu (k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve). Tato zásada omezuje okruh nových skutečností a nových důkazních návrhů, které mohou účastníci uplatnit v odvolacím řízení, na takové novoty, které nemohly být (z objektivních důvodů) uplatněny již v řízení na prvním stupni.

Zprostředkovaně se pak zásada promítne i do navazujícího řízení před správním soudem: ani ten se nebude zabývat takovými tvrzeními a důkazními návrhy, které žalobce mohl uplatnit už ve správním řízení na prvním stupni, ale neudělal to. V řízení o žalobě bude zásada působit o to důsledněji, že řízení před správním soudem má ve vztahu ke správnímu řízení podpůrnou (subsidiární) povahu. Zejména v klasickém řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu by tak soud neměl jako první zkoumat skutková tvrzení či důkazní návrhy, k nimž se správní orgán (v řízení ovládaném koncentrační zásadou) neměl možnost ani důvod vyjádřit, protože mu k tomu žalobce nedal žádný konkrétní a včasný podnět.

Problematice důkazů nově navržených teprve v řízení před krajským soudem se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval v rozsudku ze dne 30. 1. 2024, č. j. 10 As 124/2023 – 34.

NSS ustáleně uvádí, že při soudním přezkumu správního rozhodnutí je ohledně provedení důkazů nově navržených teprve v řízení před krajským soudem třeba nalézat rozumnou rovnováhu (např. rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2009, čj. 2 Afs 35/2009‑91, č. 1906/2009 Sb. NSS, bod 44, či ze dne 3. 2. 2010, čj. 1 Afs 103/2009‑232, č. 2033/2010 Sb. NSS, bod 44). Správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů aktivní. Cílem správního soudnictví není nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako třetí instanci správního řízení. V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2019, čj. 2 As 194/2018‑64, bod 37 i s obsáhlou citací další judikatury).

Je tedy obecně vhodné, aby účastník nenechával své námitky proti rozhodnutí správního orgánu na pozdější dobu, ale uplatnil je již v průběhu správního řízení, nejpozději v řízení odvolacím. Jinak se připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve později podaná obrana jevit dle kontextu věci i jako účelová (viz např. rozsudky NSS ze dne 23. 4. 2015, čj. 2 As 215/2014‑43, ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013‑60, či ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014‑39). Krajský soud by měl zvažovat rozsah doplnění dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu (srov. rozsudky ze dne 15. 8. 2019, čj. 7 Afs 376/2018‑30, bod 24, ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004‑89, ze dne 21. 6. 2006, čj. 1 As 42/2005‑62, či ze dne 12. 6. 2009, čj. 7 Afs 114/2008‑92). Soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů má totiž přes svá specifika stále především kasační charakter. Znamená to tedy, že krajský soud není povinen provést každý účastníky navržený důkaz (rozsudek ze dne 21. 8. 2018, čj. 9 As 195/2018‑27, bod 23). Na provedení důkazů nově navržených v řízení před krajským soudem je třeba trvat například tehdy, pokud tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení odvolacím, a to jak z důvodů objektivních, tak i subjektivních (v obdobném duchu 2 Afs 35/2009, bod 44).

Krajský soud se tedy musel žalobců dotázat a posoudit, proč nepředložili svá posouzení a vyjádření již ve stavebním řízení, resp. jestli jim v tom bránily nějaké objektivní či subjektivní důvody (shodně rozsudek NSS ze dne 5. 1. 2010, čj. 2 As 6/2009‑79).

Odvolací řízení trvalo poměrně dlouhou dobu. Odvolání žalobce a žalobkyně byla doručena ve dnech 12. 7. 2021 a 2. 7. 2021. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 10. 2023.

Soud zjistil, že žalobci v odvolacím řízení předložili znalecký posudek ze dne 6. 8. 2021 vypracovaný dvěma znalci (Technický a zkušební ústav stavební Praha, s. p., e a Ing. P. R., Ph.D., autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby).

Jelikož odvolání směřovala mj. i proti obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu územního plánování, Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje (MHMP UZR), sp. zn. S-MHMP 493865/2020, čj. MHMP 882245/2020 ze dne 11. 6. 2020, odvolací správní orgán v souladu s ustanovením § 149 odst. 7 správního řádu přípisem sp. zn. S-MHMP 2078046/2021/STR, čj. MHMP 31692/2022 ze dne 7. 1. 2022 požádal o jeho přezkoumání Ministerstvo pro místní rozvoj, které závazným stanoviskem čj. MMR-2713/2023-81 ze dne 19. 1. 2023 změnilo předmětné závazné stanovisko MHMP UZR v části odůvodnění, a to dle odůvodnění závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování, Ministerstva pro místní rozvoj a ve zbytku jej potvrdilo.

Podáním ze dne 29. 3. 2023 stavebníci doložili nové výkresy týkající se začlenění stavby do navazující zástavby, odstupových vzdáleností a zastínění sousedních nemovitostí.

Žalobkyně využila dne 12. 4. 2023 práva na nahlížení do spisu, a to prostřednictvím svého právního zástupce, kterému bylo umožněno pořídit si fotokopie požadovaných písemností vlastním fotoaparátem.

Žalovaný přípisem sp. zn. S-MHMP 2078046/2021/STR, čj. MHMP 1053310/2023 ze dne 19. 5. 2023 vyrozuměl oba žalobce o doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí a v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu je vyzval, aby se k doplněným podkladům rozhodnutí vyjádřili ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení písemnosti.

Žalobkyně dne 24. 5. 2023 znovu využila svého práva na nahlížení do spisu, a to prostřednictvím svého právního zástupce, kterému bylo umožněno pořídit si fotokopie požadovaných písemností vlastním fotoaparátem.

K doloženým podkladům rozhodnutí se vyjádřili odvolatelé prostřednictvím svých právních zástupců podáními ze dne 2. 6. 2023.

Po vyjádření stavebníků k námitkám žalobců žalovaný opět žalobce vyrozuměl o doplněných podkladech umožnil jim se k nim vyjádřit.

K doloženým podkladům rozhodnutí se vyjádřili odvolatelé prostřednictvím svých právních zástupců podáními ze dne 21. 9. 2023 a 22. 9. 2023.

Při jednání dne 19. 4. 2024 účastníci řízení i stavebníci setrvali na svých procesních stanoviscích.

Soud se žalobců dotázal, proč nepředložili své posudky a vyjádření již ve stavebním řízení, resp. jestli jim v tom bránily nějaké objektivní či subjektivní důvody (viz rozsudek NSS ze dne 5. 1. 2010, čj. 2 As 6/2009‑79).

Právní zástupce žalobce uvedl finanční a časovou náročnost zpracování důkazů. Tyto důkazy mají například v části, ve které se věnují souladu s územním plánem, dokazovat to, co by správní orgán měl vědět z úřední činnosti. Nejsou to důkazy, které by ve velké většině předkládaly nějaké novum, které by si nemohl správní orgán zjistit sám. Hlavním důvodem pro předložení posudků až v řízení před soudem je dle žalobce procesní ekonomie Žalobce je toho názoru, že nemá vstupovat do činnosti správního orgánu. K časové náročnosti právní zástupce žalobce doplnil, že ČVUT i VUT zpracovávají znalecké posudky obvykle šest měsíců.

Právní zástupce žalobkyně se ztotožnil s důvody uvedenými právním zástupcem žalobce. Doplnil, že žalobci ve správním řízení dodali znalecký posudek Ing. R. ze srpna 2021. Současná vyjádření a posudky na tento posudek navazují. Jedná se o potvrzení skutečností, které byly ve správním řízení uplatněny (zejména pokud jde o charakter prostředí, zastavěné plochy apod.) Právní zástupce zdůraznil, že ve správním řízení je povinností správního orgánu opatřovat podklady pro rozhodnutí a zjišťovat stav věci a k tomu si opatřit odborné podklady, případně posudky. Posudek Ing. R. byl předložen, ale nebyl v řízení nijak zohledněn. Žalobkyně neviděla důvod, proč vynakládat další prostředky na další posudky.

Žalovaný se ohradil vůči důvodům uvedeným žalobci. Odvolací řízení trvalo dva roky, žalobci tedy měli dostatek časového prostoru. Skutkový stav byl dostatečně zjištěn. Znalecký posudek Ing. R. ze srpna 2021 žalovaný ve správním řízení zohlednil a vyjádřil se k němu.

Právní zástupce stavebníků k tvrzené časové náročnosti poukázal na to, že v soudním řízení žalobci všechny nové posudky dodali během pouhých dvou měsíců.

Soud zamítl návrhy žalobců a osob zúčastněných na řízení na provedení důkazů.

Soud se neztotožnil s tvrzením žalobců, že z časových důvodů nemohli posudky dodat dříve. Právní zástupce stavebníků trefně poukázal na skutečnost, že v průběhu soudního řízení si žalobci veškeré posudky obstarali a soudu předložili v relativně krátké době. Žalobci doručili svá odvolání ve dnech 2. 7. 2021 a 12. 7. 2021. Žalovaný vydal napadené rozhodnutí dne 9. 10. 2023. Odvolací řízení v délce trvání více než dva roky poskytlo žalobcům dostatek prostoru pro případné doložení důkazů k prokázání jejich skutkových tvrzení.

Finanční důvod pro nedoložení posudků soud shledává pochopitelným, nejde však o důvod dostatečný. Dané nadto nebránilo žalobcům v tom, aby veškeré skutkové námitky vznesli bez doložení posudků, aby na ně žalovaný mohl reagovat.

K tvrzení právního zástupce žalobkyně, že současná vyjádření a posudky navazují na posudek Ing. R. ze srpna 2021, soud uvádí, že tomu tak není. Posudek Ing. R. ze srpna 2021 se týkal nedostatků projektové dokumentace ve vztahu ke stavební akustice, dennímu a umělému osvětlení a oslunění. Žádný z posudků předložených v soudním řízení se však problematice osvětlení ani oslunění nevěnuje. Žalobci naopak v soudním řízení dokládají posudky k otázkám, jimž se ing. R. nevěnoval. Určitou návaznost lze vysledovat pouze ve vztahu k některým námitkám. Ke stavební akustice se vyjadřují pouze posudek TAZUS, předběžný názor FAST VUT a znalecký posudek FAST VUT (k těmto posudkům viz bod 159 rozsudku).

Soud konstatuje, že žalobci v soudním řízení předložili následující posudky, kterými navrhli provést důkaz:

Osoby zúčastněné na řízení navrhly jako důkaz:

Soud posoudil jednotlivé žalobní námitky následovně.

Žalobce předně namítá rozpor záměru s charakterem území, nadměrnou hmotu záměru a nadměrnou zastavěnost pozemku. Záměr je proto dle žalobce v rozporu s požadavky PSP i s územním plánem. Obdobné námitky uplatnila též žalobkyně.

Záměr se dle žalobce nachází ve stabilizovaném území. Dle § 4 Nařízení č. 10/2016 Sb. HMP, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (Pražské stavební předpisy, dále jen „PSP“) se má v případě stabilizovaného území jednat o „plochy s plně vyvinutým stávajícím charakterem, kde nejsou navrhovány žádné zásadní změny stávajícího charakteru, významu ani způsobu využití území a území je jen doplňováno“.

Žalobce odkazuje na přílohu č. 1 vyhlášky č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy, o závazné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, podle níž je ve stabilizovaném území z hlediska limitů rozvoje možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Žalobce záměr považuje za rozsáhlou stavební činnost. K neurčitému právnímu pojmu „rozsáhlá žalobní činnost“ žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 54/2014-69. Mezi znaky, které definují pojem „rozsáhlá stavební činnost“, lze dle něj řadit výšku, objem, hmotu a dopad na urbanistický ráz. Žalobce namítá, že záměr není v souladu s charakterem daného území a že jej zásadním způsobem narušuje. Záměr dle žalobce nedotváří urbanistickou situaci v lokalitě, ani nepřispívá k jejímu zachování či rehabilitaci, a naopak by měl být posouzen jako rozsáhlá stavební činnost.

Žalobce dále uvádí, že záměr se nachází v ploše s funkčním využitím určeným pro plochy všeobecné smíšené (SV). Dle územního plánu je nepřípustným využitím plochy SV takové, které není slučitelné s hlavním a přípustným využitím a které je v rozporu s charakterem lokality a podmínkami a limity v ní stanovenými nebo je jiným způsobem v rozporu s cíli a úkoly územního plánování.

Dle § 20 PSP měl žalovaný přihlédnout k charakteru území. Žalovaný i dotčené orgány však charakter území posoudili nesprávně. Žalovaný dle žalobce rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu. Žalobce zdůrazňuje, že žalovaný měl dle § 20 odst. 1 PSP při umisťování záměru přihlédnout k půdorysným rozměrům okolních staveb, nikoliv k zastavěnosti pozemků.

Stavební úřady dle žalobce nesprávně posoudily charakter lokality, neboť jej neurčily odvozením od převažujícího způsobu zastavění této lokality, který se žalobce snaží zachovat, nýbrž od několika extenzivních staveb, které se již v lokalitě nacházejí. Stavební úřady dle žalobce nedostatečně zjistily skutkový stav.

Rovněž žalobkyně namítá rozpor stavby s urbanistickým charakterem území. Stavba dle žalobkyně převyšuje okolní zástavbu z hlediska své zastavěné plochy. Stavba dle žalobkyně nerespektuje dvorní čáru stanovenou zástavbou podél ulice N. ani stavební čáru ulice N. (k námitce stavební čáry viz níže). Stavba též dle žalobkyně nadměrně zabírá stávající zeleň. Žalobkyně považuje za nepřípustné „srůstání“ zástavby ulice N. a ulice K V..

Stavebníci ve vyjádření uvádí, že soulad s územním plánem potvrdil prvostupňový orgán územního plánování a přezkoumalo jej i MMR. Žádný z těchto orgánů nesdílí názor žalobců, že by záměr odporoval územnímu plánu a byl v rozporu s charakterem území. Dům je navrhován na pozemku, který tvoří krajní sekci řadové zástavby. Ustoupení v nárožních sekcích je vidět i u protějšího domu č. popis. 190 na řešené křižovatce ulic N. a N. Ž. a koresponduje s umístěním původního rodinného domu č.p. X na řešeném pozemku. Zároveň je dodrženo umístění již povoleného vjezdu na pozemek, který vychází z nedávné rekonstrukce ulice N. Ž.. Objekt je tedy usazen na pozemku tak, že svou hmotou přibližně odpovídá rodinnému dvojdomu a směrem do ulice K V. navazuje na stavební čáru již realizovatelných rodinných domů v druhé frontě. Uliční čára je zachována oplocením. Objemově záměr odpovídá umístění na rohovému pozemku, a proto je akceptovatelný a realizovatelný. Stavebníci nesouhlasí s tvrzením žalobců, že záměr se zcela vymyká běžné a převažující zástavbě v lokalitě. Povolená není jedinou stavbou s plochou střechou v dané lokalitě. Povolená stavba je navržena s 2NP. V dané lokalitě se nacházejí stavby se 2NP, ale výjimečně i vyšší, s 3NP. Povolená stavba má maximální výšku po atiku střechy 7,43 m. Výška staveb v dané lokalitě se podle ÚAP pohybuje v hladině 69 m, popřípadě v hladině do 6 m, ojediněle se zde nacházejí objekty vyšší, avšak v ´´ takovém případě se jedná o stavby veřejné vybavenosti jako např. škola nebo kostel. V souladu s § 25 PSP je možné stanovit pro bližší okolí stavby v dané lokalitě výškovou hladinu II 09 m. Konkrétní lokalita nedosahuje z hlediska urbanistické struktury a architektonického pojetí existujících staveb takových kvalit, aby měla být chráněna či vyžadovala u novostaveb replikaci svého pojetí, existenci takového charakteru koneckonců netvrdí ani žalobci. Zastavěná plocha pozemku se rovněž nevymyká existující zástavbě. Záměr se nevymyká ani odstupovým vzdálenostem.

Odborné posudky předložené žalobci považují stavebníci za tendenčně zpracované. Zpracovatelé si zcela subjektivně vymezili pro porovnání staveb nepřezkoumatelná kritéria, která odůvodňují vhodností na základě vlastní úvahy.

Soud se nejprve zabýval námitkou obou žalobců, že záměr je v rozporu s § 20 PSP. Dle tohoto ustanovení „[p]ři umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území, zejména ke vztahu zástavby k veřejným prostranstvím, půdorysným rozměrům okolních staveb a jejich výšce.“ Navrhovaná stavba dle žalobců nerespektuje půdorysné rozměry okolních staveb.

Žalobce konkrétně namítá, že okolní stavby mají zastavěnou plochu v rozmezí cca 90–160 m2. Stávající dům na pozemku parc. č. Y zaujímá dle žalobce zhruba 170 m2. Zastavěná plocha navrhované stavby by měla činit cca 330 m2, což je více než trojnásobek oproti zastavěným plochám sousedních domů a stávajícího domu na jednom z pozemků záměru. Žalobce namítá, že stavební úřad a orgán územního plánování nesprávně vycházeli z velikosti pozemku a míry jeho zastavění namísto půdorysných rozměrů okolních staveb. Žalobkyně považuje za nerelevantní srovnání rozměrů navrhované stavby se stavbami plnícími veřejné funkce, konkrétně s domem č. p. X, který je radnicí, a domem č. p. 97, který byl dříve školou. Žalobkyně nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že „se ve smyslu daného ustanovení porovnávají hmoty zástavby, ať už jsou jednotlivé bloky tvořeny jednou nebo více samostatnými stavbami.“

Dle žalobkyně se má dle § 20 PSP při umisťování staveb přihlížet k půdorysným rozměrům okolních staveb, nikoliv k půdorysným rozměrům „hmot zástavby“. Žalovaný dle žalobkyně porovnával výměru stavby s půdorysně největšími stavbami v okolí a stavby s menší zastavěnou plochou opominul. Svou námitku podporuje posudkem Ing. arch. H., dle kterého „[p]růměrná půdorysná plocha jednoho objektu v blocích 1-5 je 143,48 m2 přičemž ve všech blocích je míra zastavěnosti obdobná.“ Odkaz žalovaného na závazné stanovisko MMR nemá dle žalobkyně právní význam, neboť Ministerstvo pro místní rozvoj vystupující v řízení jako orgán územního plánování není příslušné k přezkumu souladu záměru s požadavky právních předpisů provádějících stavební zákon.

Žalobkyně upozornila na skutečnost, že žalovaný uvažoval chybné hodnoty zastavěných ploch okolních domů.

V napadeném rozhodnutí žalovaný uvádí, že: „Ve vymezené lokalitě, a to s ohledem na její rozsah zejména v bližším území stavby v západní části této lokality, se nacházejí jak jednotlivé stavby, tak i části řadové zástavby, které mají obdobnou nebo i větší hmotu. Jedná se např. o jednotlivé samostatně stojící objekty č. p. X se zastavěnou plochou 215 m2, č. p. X se zastavěnou plochou 231 m2, č. p.X se zastavěnou plochou cca 250 m2, č. p. X se zastavěnou plochou 273 m2, č. p. X se zastavěnou plochou cca 361 m2, č. p. X se zastavěnou plochou 292 m2, kdy tyto objekty jsou rodinnými domy nebo jinými objekty pro bydlení a dále o objekty jejichž funkční náplň je jiná než bydlení, např. objekty č. p. X se zastavěnou plochou cca 660 m2, č. p. X o zastavěné ploše 360 m2 a dále objekty tvořící řadovou zástavbu.“

Žalobkyně odkázala na skutečné hodnoty uvedené v Registru územní identifikace:

Skutečná zastavěná plocha domu č. p. X dle Registru územní identifikace činí 258 m2, nikoliv 361 m2, jak uvádí žalovaný.

Skutečná zastavěná plocha domu č. p. X dle Registru územní identifikace činí 144 m2, nikoliv 250 m2, jak uvádí žalovaný.

Skutečná zastavěná plocha a domu č. p. X činí cca 140 m2, nikoliv 292 m2, jak uvádí žalovaný. Výměra 292 m2, kterou uvádí žalovaný, je výměrou celého pozemku p. č. X, který však není celý zastavěn.

Skutečná zastavěná plocha domu č. p. X též neodpovídá a je nižší než žalovaným uváděných 151 231 m2. Tento údaj odpovídá výměře celého pozemku D, který však není celý zastavěn.

Výše uvedené přitom nejsou průměrné okolní stavby, ale půdorysně největší stavby v okolí.

Ve vyjádření k této námitce žalovaný uvedl, že výměry uvedl na základě veřejně dostupných údajů z katastru nemovitostí a případně z měření ploch v mapových podkladech se znázorněním leteckých pohledů. Takovéto měření půdorysných ploch není dle žalovaného zcela přesné a může vykazovat odchylky v desítkách m2. Tyto nepřesnosti dle žalovaného nemohou mít za následek povolení stavby, která by nadměrně přesahovala svými rozměry další stavby v daném území.

Žalovaný tedy připustil, že při posuzování půdorysných rozměrů okolních staveb nevycházel z Registru územní identifikace, a že odchylky od skutečných velikostí zastavěných ploch okolních domů mohou být v desítkách m2.

Soud ověřil, že hodnoty zastavěných ploch okolních domů uvedené žalovaným v napadeném rozhodnutí nejsou v souladu ani s hodnotami uvedenými v závazném stanovisku Ministerstva pro místní rozvoj, které je obsaženo ve správním spise. I tyto hodnoty výše uvedených staveb jsou v řádu desítek m2 nižší, než uvádí žalovaný.

Soud tedy zjistil, že žalovaný při přihlédnutí k půdorysným rozměrům okolních domů vycházel z chybných údajů, které se od skutečných údajů liší v řádu desítek m2. Tento rozdíl soud nepovažuje za nezanedbatelný.

Z výše uvedeného plyne, že žalovaný při přihlédnutí k půdorysným rozměrům okolních staveb vycházel z chybných údajů, které se od skutečných rozměrů okolních staveb nezanedbatelně liší. Velikostí výše uvedených domů k bydlení v rozmezí 231-361 m2 žalovaný odůvodnil svůj závěr, že ve vymezené lokalitě se vyskytují stavby, které mají „obdobnou nebo i větší hmotu“ než posuzovaný záměr. Žalovaný tedy vycházel z nesprávných hodnot, přičemž tato vada mohla mít vliv na výsledek jeho posouzení přípustnosti záměru o zastavěné ploše 330 m2. Z tohoto důvodu zatížil napadené rozhodnutí vadou nezákonnosti. Žalovaný proto v dalším posouzení zohlední skutečné půdorysné rozměry okolních staveb a na jejich základě opětovně zhodnotí, zda umístění záměru splňuje požadavky § 20 PSP.

Soud dospěl k závěru, že s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonné posouzení souladu záměru s § 20 PSP by bylo předčasné zabývat se v soudním řízení též posouzením souladu záměru s územním plánem. Obě otázky žalobci propojují a k oběma předkládají tytéž posudky (viz výše). S ohledem na to, že žalovaný se bude souladem záměru s charakterem území dále zabývat, soud považoval za nadbytečné provádět důkaz výše uvedenými posudky (Ing. arch. H., a PRO-PLANS).

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že při posuzování souladu záměru s § 20 PSP analyzoval území a stávající zástavbu z různých hledisek, jako jsou zastavěná plocha stavbou, výška stavby, vztah stavby k veřejným prostranstvím. Dále uvedl, že zástavba může být charakteristická také mírou zastavění pozemků jednotlivých staveb umístěných v zahradách. Z tohoto důvodu bral v potaz procento zastavěnosti pozemků staveb v území jako jedno z kritérií. Dospěl však k závěru, že toto kritérium není pro danou lokalitu určující a že navržený záměr se procentuální zastavěností pozemku nevymyká zastavěnosti v daném území.

Dle žalovaného smyslem § 20 PSP je, aby se navrhovaly stavby, které svými parametry vhodně reagují na území, ve kterém jsou umisťovány. Kdyby se měl dle žalovaného průměr počítat ze zastavěné plochy, zastavěnosti pozemku nebo výšky všech staveb v daném území, znamenalo by to, že by se v tomto území již nemohly umisťovat jiné stavby než stavby průměrných parametrů. Žalovaný dále uvedl, že není rozhodné, zda je daná stavební hmota tvořena jedním nebo více objekty, důležitý je celkový pohled. Ve vymezené lokalitě se dle žalovaného nacházejí jednotlivé stavby i části řadové zástavby, které mají obdobnou nebo i větší hmotu.

Soud souhlasí s žalovaným, že navrhovaný záměr není třeba porovnávat pouze s jednotlivými stavbami stejného funkčního využití. Žalovaný tak nepochybil tím, že zohlednil i stavby, které nejsou rodinnými domy.

Soud souhlasí s žalobkyní v tom, že k posouzení souladu záměru s § 20 PSP je příslušný sám stavební úřad. Rovněž MMR ve svém závazném stanovisku na str. 6 uvádí, že „[p]osouzení souladu záměru s urbanistickou strukturou a charakterem území provedené výše dle kritérií sledovaných orgánem územního plánování nenahrazuje posouzení souladu záměru dle § 20 PSP prováděné stavebním úřadem.“

Dané však dle soudu neznamená, že by stavební úřad nemohl k závěrům MMR přihlédnout rovněž při posuzování požadavků plynoucích ze stavebního zákona. MMR v závazném stanovisku posuzovalo, zda navrhovaný záměr v předmětném území nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost. Při tomto posouzení zohledňovalo mimo jiné podlažnost a zastavěnou plochu objektů v daném území, tj. zabývalo se půdorysnými rozměry staveb nacházejících se ve vymezené lokalitě. Je však třeba mít na paměti, že MMR při posouzení rozsáhlé stavební činnosti zohledňuje širší územní souvislosti, zatímco stavební úřad by při posouzení souladu záměru s § 20 PSP měl přihlížet k půdorysným rozměrům staveb nacházejících se v okolí navrhovaného záměru.

Soud shrnuje, že žalovaný posuzoval záměr stavebníků ve vztahu k největším stavbám v okolí. Při posuzování jejich velikosti se však dopustil chyby, když vycházel z nesprávných údajů. Soud přisvědčil žalobcům, že žalovaný velikost okolních domů významně nadhodnotil, když v jednotlivých případech vycházel z hodnot vyšších až o přibližně 150 m2. Jde o závažné pochybení, neboť žalovaný u jednotlivých domů uvažoval až dvojnásobek jejich skutečné velikosti. Závěry žalovaného tedy neodrážejí situaci v území, a jeho úvahy nemohou z tohoto důvodu obstát. Soudu proto nezbylo, než věc vrátit žalovanému k novému posouzení.

Žalobkyně dále namítá, že stavební úřad ani žalovaný neprovedli přezkum souladu návrhu s požadavky vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). Žalobkyně uvádí, že nařízení PSP není ve vztahu speciality k vyhlášce č. 501/2006 Sb., jak se domnívá žalovaný, neboť vyhláška je obecně závazným právním předpisem publikovaným ve Sbírce zákonů, zatímco nařízení PSP je pouze právním předpisem územního samosprávného celku, který musí být s obecně závaznými právními předpisy v souladu. Žalobkyně odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 A 57/2017-317, dle kterého „[v]ztah speciality nařízení obce v přenesené působnosti k právnímu předpisu ministerstva tak nemůže vzniknout, neboť norma nižší právní síly nemůže být speciální k normě vyšší právní síly.“

Žalovaný považuje rozsudek č. j. 3 A 57/2017-317 za rozporný s judikaturou NSS a rozhodovací praxí odlišných senátů Městského soudu v Praze. Upozorňuje na skutečnost, že NSS rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 2 As 311/2021-119, rozsudek č. j. 3 A 57/2017-317 a rozhodnutí žalovaného v žalobou napadené části zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Dle žalovaného se vyhláška č. 501/2006 Sb. v projednávaném případě nepoužije, neboť je na území hl. m. Prahy neaplikovatelná. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stavební úřad i žalovaný posuzovali souladu navrhovaného záměru podle PSP. Své závěry podpořil odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2017, č. j. 10 A 142/2015, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. 8 As 69/2017-62. Dle zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu „oba podzákonné právní předpisy (vyhláška č. 501/2006 Sb. a vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy) byly vydány na základě zmocnění daného zákonem; v případě vyhlášky č. 501/2006 Sb. na základě zmocnění zakotveného ve stavebním zákoně a v případě vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy na základě zmocnění zakotveného v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (obdobné zmocnění pro hlavní město Prahu je zakotveno i ve stavebním zákoně). Vyhlášky si nekonkurují, neboť první z nich upravuje poměry obecně a druhá jmenovitě na území hlavního města Prahy. Tím, že hlavní město Praha přijalo svou vlastní právní úpravu, vyloučilo použití obecného právního předpisu na svém území. Na uvedeném nic nemění ani to, že vyhláška č. 501/2006 Sb. sama svou územní působnost neomezuje. Územní omezení vyhlášky č. 501/2006 Sb. totiž provedl zákonodárce ve stavebním zákoně, jak správně uvedl městský soud. Nekonkurují-li si vyhlášky, je bezpředmětné posuzovat, zda si vzájemně protiřečí, a případně aplikovat kolizní pravidla. Stěžovatelčin případ tak bylo nutno posuzovat podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, pročež se i likvidace dešťových vod řídila požadavky stanovenými ve vyhlášce č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, nikoliv ve vyhlášce č. 501/2006 Sb.“

Jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, „skutečnost, že stavební záměr je situován do stabilizovaného území, neznamená, že by v tomto území nebylo možné umisťovat novostavby. Pozemky záměru jsou zahrnuty do zastavitelného území, kde je možné provádět změny stávajících staveb (nástavby, přístavby a stavební úpravy), stávající stavby nahrazovat stavbami novými s odlišnými stavebními parametry nebo umisťovat novostavby.“ Ministerstvo v závazném stanovisku dostatečně podrobně posoudilo soulad záměru s územně plánovací dokumentací z hlediska umístění stavby ve stabilizovaném území. Nejvyšší správní soud upozorňuje že „správní soudy svým rozhodováním nemohou nijak nahrazovat odborné závěry správních orgánů, nejsou jakýmsi dalším stupněm stavebních úřadů.“ (viz např. rozsudek NSS ze dne 23. 3. 2023, č. j.  1 As 238/2022-49). Soud tedy nepřisvědčil námitce rozporu záměru s charakterem území.

Žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost společného povolení, neboť jeho výrok jasně a nezaměnitelně neidentifikuje projektovou dokumentaci, na základě níž má být stavba provedena. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 11 A 115/2012-57 týkající namítané vady. Žalovaný dle žalobkyně uznal důvodnost dané námitky, avšak jím provedené doplnění podmínky č. 1 je též neurčité. Prvostupňové i napadené rozhodnutí jsou dle žalobkyně zmatečná, neurčitá a odporují § 68 odst. 2 správního řádu, neboť výrok rozhodnutí je neurčitý a úplný.

Žalovaný s tvrzením žalobkyně nesouhlasí. Žalovaný změnou podmínky č. 1 pro provedení stavby společného rozhodnutí k námitce žalobkyně upřesnil údaje identifikující projektovou dokumentaci, podle které má být stavba provedena. Byť byly revidovány jen její některé výkresy, jsou tyto součástí dokumentace z 11/2019. Nejsou tudíž pochybnosti o tom, že platná je dokumentace z 11/2019 a revidované výkresy v ní vložené, jež jsou její nedílnou součástí.

Žalovaný výrokem písm. E napadeného rozhodnutí změnil výrokovou část prvostupňového rozhodnutí tak, že v podmínce č. 1 pro provedení stavby za slova „Stavba bude provedena podle předložené projektové dokumentace“ vložil slova „z 11/2019, číslo zakázky 2019037, revidované v 01/2020 (REV. 01) a v 03/2023 (REV.02),“.

Soud výše uvedenou změnu výrokové části prvostupňového rozhodnutí shledává přezkoumatelnou. Ze současného znění podmínky č. 1 jasně plyne, že podkladem pro provedení stavby je dokumentace zhotovená v listopadu 2019 včetně jejích revidovaných částí z roku 2020 a 2023. Námitka nepřezkoumatelnosti společného povolení tedy není důvodná.

Žalobkyně namítá, že výrok společného rozhodnutí neobsahuje vzdálenost stavby od sousedních pozemků a od sousedních staveb včetně domu žalobkyně. Rozhodnutí je v rozporu s § 13a odst. 1 písm.