8 As 43/2019 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 2/2023- 69 - text 11 3 Ad 2/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: AMBOSELI s.r.o. IČ: 276 23 505 sídlem Třebohostická 1244/12, 100 00 Praha 10 zast. JUDr. Martinem Čížkem, advokátem sídlem Korunní 880/101, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2022, sp.zn. S6-2019-474, č.j. 7953/1.30/22-3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět přezkumu 1. Žalobkyně se domáhá žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2022, sp.zn. S6-2019-474, č.j. 7953/1.30/22-3 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 10. 2022, č.j. 18864/6.30/19-37 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Žalobkyně byla uznána ve správním řízení vinnou přestupkem uvedeným v ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 453/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále také jen „ZoZ“), kterého se dopustila tím, že umožnila výkon nelegální práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) bod 2 ZoZ, šesti osobám uvedeným v rozhodnutí, čímž porušila ustanovení § 89 odst. 1 a 2 ZoZ (výrok I.). 3. Za přestupek byla žalobkyni podle ust. § 35 písm. b) přestupkového zákona a podle ust. § 140 odst. 4 písm. f) ZoZ, uložena pokuta ve výši 360 000 Kč. 4. Výrokem III. prvostupňového rozhodnutí uložil prvostupňový orgán žalobkyni nahradit náklady správního řízení v částce 1 000 Kč. 5. Přestupkové řízení proti žalobkyni bylo částečně zastaveno, a to v rozsahu specifikovaném ve výroku IV. II. Žalobní body 6. Námitky žalobkyně uplatněné v podané žalobě lze rozdělit do těchto žalobních bodů: 7. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že žalovaný k vyjádření svého názoru zvolil metodu cíleného odkazu na rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Na argumentaci žalobkyně žalovaný dostatečně nereagoval a nevypořádal se s ní, s výjimkou obecného konstatování (vztáhnutého žalovaným generálně vůči všem odvolacím námitkám žalobkyně), že „dle názoru odvolacího orgánu se oblastní inspektorát práce touto argumentací účastníka řízení podrobně zaobíral a vyrovnal ve svém napadeném rozhodnutí, zejména pod body 25 až 50, na které tímto odvolací orgán plně odkazuje“. Byť se v zásadě podle žalobkyně připouští, aby druhostupňový orgán k vyjádření svého názoru zvolil metodu cíleného odkazu na rozhodnutí správního orgánu I. stupně, je přesvědčena, že zároveň se nelze takto plošným a obecným odkazem vyhnout povinnosti odvolacího orgánu vypořádat se s uplatněnými odvolacími námitkami. Správní orgán I. stupně se s argumentací žalobkyně v zásadě nevypořádal a napadené rozhodnutí žalovaného lze tak vnímat jako nepřezkoumatelné. 8. Podle názoru žalobkyně se žalovaný v napadeném rozhodnutí taktéž řádně nevypořádal s námitkami žalobkyně, které se týkaly způsobu, jakým prvostupňový orgán vyhodnotil důkazy – pracovní řády žalobkyně a školení realizovaná žalobkyní – ve vztahu k prokázání tzv. liberačního důvodu. Prvostupňový orgán i žalovaný se omezili pouze na zjištění, že pracovní řád „nestanovil způsob ověření platnosti dokladu“. Jen z tohoto důvodu dospěl správní orgán I. stupně k závěru, následně potvrzený i žalovaným, že doložené pracovní řády nejsou „liberačním důvodem“. 9. V druhém žalobním bodu žalobkyně namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nenaplnění podmínek tzv. liberačního důvodu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „PřZ“). Závěry o nenaplnění liberačního důvodu žalovaný založil na jediném argumentu, a sice že žalobkyně mohla učinit více, aby danému přestupku zabránila, a to tím, že měla u dotčených cizinců (zájemců o zaměstnání) požadovat předložení druhého dokladu totožnosti, resp. jak tuto úvahu v žalobou napadeném rozhodnutí rozvedl dále žalovaný, žalobkyně neměla příjmout do zaměstnání cizince, kteří nedisponují dvěma doklady osvědčujícími jejich totožnost. 10. Podle žalobkyně naopak ohledně identifikace zahraničních zájemců o zaměstnání vynaložila odpovídající úsilí. Žalobkyně měla v oblasti přijímání cizích zaměstnanců upravené vnitřní předpisy, probíhala pravidelná školení, snažila se o spolupráci s příslušnými orgány veřejné správy a zejména byla používána soudy zdůrazňovaná technická aplikace ke kontrole cizích dokladů totožnosti (Regula Document Reader), která měla zajistit, že bude vyloučeno, aby ze strany zahraničních zájemců o zaměstnání byly žalobkyni úspěšně předloženy vadné doklady totožnosti. Jinými slovy to, co soudy vytýkaly dotčeným agenturám práce, že nečinily, a proto nebylo možné konstatovat, že vyvinuly potřebné úsilí, aby spáchání přestupku zabránily, naopak žalobkyně činila, tedy prokazatelně uvědoměle rozvíjela odpovídající úsilí, aby spáchání přestupku zabránila. 11. Žalobkyně měla oprávněně za to, že postupuje způsobem, který účinně a spolehlivě zabrání spáchání daného přestupku, a to mimo jiné cestou kontroly skrze příslušnou technickou aplikaci, proto žalobkyně považuje za chybnou a nedůvodnou argumentaci žalovaného a správního orgánu I. stupně, že pokud zároveň nepožadovala předložení druhého dokladu totožnosti, nemůže se dovolávat naplnění podmínek liberačního důvodu. 12. V tomto směru žalobkyně považuje za zcela neobhajitelnou úvahu žalovaného, že neměla přijímat do zaměstnání zájemce, kteří se neprokáží druhým dokladem totožnosti. Taková argumentace žalovaného je nejen nesprávná a nedůvodná, ale především nelogická ze samotné podstaty. Je totiž otázka, jaký efekt by mohlo přinést vyžadování druhého dokladu totožnosti, když lze předpokládat, že ze strany zájemce o zaměstnání, který je ve skutečnosti státním příslušníkem pouze nečlenského státu EU a svoji příslušnost k EU dokládá padělaným dokladem některého z členských států, bude zaměstnavateli předložen (padělaný) doklad totožnosti z členského státu EU a jako druhý doklad (pravý) doklad totožnosti z nečlenského státu (jehož bude zájemce reálně občanem). Zaměstnavateli tak sice budou předloženy dva doklady totožnosti, jak žádá žalovaný a správní orgán I. stupně, nicméně stejně bude zaměstnavatel k takovému zájemci o zaměstnání přistupovat a zaměstnávat jej jakožto občana EU. 13. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá vady řízení. K prokázání obsahu školení žalobkyně ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí navrhla doplnění dokazování provedením výslechů tří dalších koordinátorů. Provedení výslechů navržených svědků však žalovaný odmítl jakožto zcela nadbytečné, mimo jiné opět s odkazem na to, že v řízení vyslechnutí svědci (V. a B.) stejně potvrdili, že předkládání druhého dokladu totožnosti nebylo po cizincích požadováno. Správní orgán sice obecně není návrhy účastníků na provedení důkazů vázán, má však povinnost vždy provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Postupem, kdy žalovaný nepřistoupil k výslechu navržených svědků, kteří měli být vyslechnuti v rámci úsilí žalobkyně prokázat, že z její strany byly naplněny podmínky tzv. liberačního důvodu, způsobuje vadu řízení před správním orgánem, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci. III. Vyjádření žalovaného 14. V písemném vyjádření k žalobě setrval žalovaný na právních názorech uvedených v napadeném i prvostupňovém rozhodnutí, a v plném rozsahu na ně odkázal. 15. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že nesouhlasí s názorem žalobkyně, že se nedostatečným a nesprávným způsobem vypořádal s její argumentací. Skutečnost, že se žalovaný s některými odvolacími námitkami žalobkyně vypořádal odkazem na konkrétní část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, nepovažuje žalovaný za nesprávný či nezákonný postup, neboť prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího orgánu spolu tvoří jeden celek a je nadbytečné opakovat (byť i jinými slovy) totéž. 16. Pokud jde o námitku žalobkyně, že žalovaný na její argumentaci ohledně důkazu pracovními řády dostatečně nereagoval a nevypořádal se s ní, žalovaný odkázal na odůvodnění správního orgánu prvního stupně na str. 14 v bodu 36 s tím, že se argumentací žalobkyně podrobně zaobíral a vyrovnal se s ní, přičemž žalovaný se s odůvodněním ztotožnil a proto na něj v plném rozsahu odkázal. 17. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že za jediný možný způsob naplnění podmínek liberace správní orgány považovaly požadování předložení druhého dokladu totožnosti ze strany cizinců. O tom svědčí použité slovo „například“ v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konkrétně uvedl, že „Oblastní inspektorát práce dospěl po pro