9 Azs 438/2017 — Nejvyšší správní soud

4 A 2/2024- 86 - text 17 4 A 2/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou ve věci žalobce: E. O. G., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D. sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2023, č. j. MV-191480-4/SO-2023 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2023, č. j. MV-191480-4/SO-2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 10. 2023, č. j. OAM-06494-16/PP-2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo o žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU rozhodnuto tak, že výrokem I. byla žádost podle § 87e odst. 1 písm. i) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta, neboť účastník řízení neměl v době podání žádosti nebyl podle tohoto zákona oprávněn pobývat na území, výrokem II. byla žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území České republiky do 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí a výrokem III. byl podle § 85 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců vyloučen odkladný účinek odvolání proti výroku II. II. Obsah žaloby 3. Žalobce v prvním žalobním bodě namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a z něj vyplývající nesprávné hmotněprávní posouzení příbuzenského poměru žalobce. Žalovaná žalobce nesprávně posuzovala jako příbuzného občana EU podle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ačkoliv měl být s ohledem na zjištěný skutkový stav (na základě vyjádření žalobce a jeho družky) posuzován ve smyslu § 15a odst. 2 ve spojení s § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jako rodič občana EU mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje. Český právní řád pojem rodič nedefinuje, pojem tak musí být vykládán s ohledem na smysl a účel zákona, v němž je použit. Účelem § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je přitom zájem na zachování rodinných vazeb nezletilého dítěte, a to především z pohledu potřeby výkonu faktické péče o nezletilé dítě. V projednávané věci je skutečně pečujícím rodičem právě žalobce, na čemž nic nemění skutečnost, že každé z dětí žalobce má vlastního biologického otce, neboť ti s dětmi nesdílí společnou domácnost a pečují o ně pouze příležitostně (zpravidla o víkendu jednou za 14 dnů převážně v denní době). Tuto námitku žalobce rovněž uplatnil jako odvolací důvod, který však nebyl žalovanou nijak vypořádán, pouze to okrajově zmínila v rámci hodnocení zásahu do soukromého a rodinného života. O nedostatečně zjištěném skutkovém stavu dále svědčí i to, že dle žalované je družka žalobce formálně stále provdaná, což je dle však dle žalobce čistě formální, neboť družka však se svým manželem již několik let nesdílí společnou domácnost a aktuálně jsou v rozvodovém řízení (což vyplývá z listin doložených v průběhu řízení), stejně tak žalovaná neuvedla, z čeho pramení, že biologický otec jednoho z dětí o dítě (tj. syna družky) skutečně pečuje a v jakém rozsahu má žalovaná péči za doloženou. K tomu doplnil, že žalobce ani jeho družka nezpochybňují zájem biologických otců o své nezletilé děti a realizaci faktické péče, která je však poskytována vedle péče žalobce a v nižším rozsahu. Žalobce dále poukázal na nezbytnost eurokonformního výkladu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Členské státy jsou na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES povinny osobám, na něž směrnice dopadá, usnadňovat získání pobytového oprávnění, jejich žádosti mají být přezkoumány se zohledněním individuálních okolností, aby bylo dostatečně zjištěno, zda by těmto osobám neměl být pobyt povolen, poukázal na rozsudky SDEU ve věcech C-83/11 Rahman a další a C-89/17 Banger. Ustanovení § 87e odst. 1 písm. i) situaci rodinných příslušníků občanů EU podle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců nikterak výslovně nezvýhodňuje. Žalovaná uvedená kritéria očividně nesplnila, neboť žádost žalobce zamítla čistě na základě skutečnosti, že žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU podal z tzv. nelegálního pobytu. Partnerským vztahem a faktickou péčí o nezletilé děti se nijak nezabývala, nedošlo tak k pečlivému posouzení individuálních okolností. Dále odkázal na judikaturu správních soudů (č.j. 8 A 6/2021-51 a 1 Azs 181/2018-29). 4. Ve druhém žalobním bodě upozornil na ústavně nekonformní aplikaci a protiústavnost § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců v projednávané věci. Současná právní úprava tohoto článku byla přijata v reakci na zrušení předchozí úpravy nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Ústavní soud ve svém nálezu zdůraznil, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizince na pobyt na území ČR, avšak všichni cizinci pobývající na území požívají práva na ochranu neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny, základní otázkou řešenou v řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU tak má být existence faktické rodinné vazby, tedy existence trvalého partnerského vztahu mezi účastníkem řízení a jeho partnerem (příp. dalšími osobami v obdobném příbuzenském poměru, nezletilými dětmi partnera), právě v rámci takového řízení by měla být realizována ochrana základního práva zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), správní orgány dle Ústavního soudu ale vůbec nezkoumaly, zda byly splněny hmotněprávní podmínky pro vydání povolení, ale pouze zda byl dán důvod pro zastavení řízení. Výklad § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců by tak měl být ústavně konformní, tedy plně respektující soukromý a rodinný život každého cizince, aniž by docházelo k vyloučení otázky existence faktické rodinné vazby z následného přezkumu odvolacího správního orgánu a soudu, v opačném případě by změna právní úpravy pozbyla smyslu. Správní orgán tak není oprávněn vydat rozhodnutí o zamítnutí žádosti automaticky, dojde-li k závěru, že účastník řízení nebyl v době podání žádosti oprávněn pobývat na území ČR, ale je povinen se existencí trvalého partnerského vztahu, jakož i poměru k nezletilým dětem tvořícím společnou domácnost, zabývat a učinit skutková zjištění stran tvrzených rodinných vazeb. V projednávané věci však nedošlo k žádnému podrobnějšímu zkoumání partnerského vztahu žalobce, tím spíše toho, zda fakticky pečuje o nezletilé děti družky. Naopak žalovaná v rozhodnutí de facto uznává, že § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců je v podstatě jen formální náhražkou původní úpravy zrušené Ústavním soudem. 5. Ve třetím žalobním bodě namítal, že ve správním řízení byli nesprávně vymezeni účastníci řízení. V projednávané věci je nesporné, že účastníkem řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu je kromě žalobce také jeho družka a její nezletilé děti. Ti však jako účastníci řízení nebyli uznání a nemohli tak uplatnit svá procesní práva, čímž došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do ústavně chráněných práv nezletilých dětí (čl. 12 bod 1 Úmluvy o právech dítěte). Žalobce opakovaně upozorňoval správní orgán I. stupně na účastenství zmíněných osob, navíc lze těžko přijmout závěr, že družka a její nezletilé děti jakožto osoby žijící ve společné domácnosti s žalobcem nejsou rozhodnutím správního orgánu přímo dotčeni. Nesouhlasil s tím, že by soudy na otázku účastníků správního řízení neměly jednotný názor. Od 1. 7. 2023 byl do zákona o pobytu cizinců přidán § 168 odst. 6, a to z důvodu praxe správních soudů po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 9 Azs 256/2019, se kterou zákonodárce nesouhlasil. Byť je ústavnost tohoto nově vloženého zákonného ustanovení značně pochybná, toto ustanovení nabylo účinnosti až po zahájení řízení o žádosti žalobce, a proto se na jeho věc nepoužije, je žalobcem zmiňováno pouze s ohledem na tvrzenou nejednotnost praxe správních soudů v otázce účastenství. 6. Ve čtvrtém žalobním bodě poukazoval na nesprávné a nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, jeho družky a nezletilých dětí, žalovaná jednak takové dopady blíže nezkoumala a pokud zkoumala, učinila nesprávné závěry. Žalovaná dovozuje přiměřenost svého rozhodnutí bez posuzování konkrétních okolností případu, a to pouze s odkazem na znění zákona. Pokud žalovaná uvádí, že je