2 As 37/2006 — Nejvyšší správní soud

8 A 77/2022- 233 - text 43 8 A 77/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně: proti žalované: Komerční banka, a.s., IČO: 453 17 054 sídlem Na Příkopě 33/969, 114 07 Praha 1 zastoupené advokátem JUDr. Liborem Němcem, Ph.D. sídlem Husova 5, 110 00 Praha 1 Česká národní banka sídlem Na Příkopě 864/28, 115 03 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 9. 6. 2022, č. j. 2022/056234/CNB/110, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí bankovní rady žalované (dále jen „bankovní rada“) ze dne 9. 6. 2022, č. j. 2022/056234/CNB/110 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 2. 2022, č. j. 2022/16856/570 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a současně bylo toto rozhodnutí potvrzeno. 2. Žalovaná v prvostupňovém rozhodnutí výrokem I uložila žalobkyni pokutu ve výši 7 500 000 Kč podle § 154 odst. 3 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“), za to, že u 1 116 spotřebitelů, kteří požádali o předčasné splacení spotřebitelského úvěru na bydlení v období ode dne 15. 3. 2019 do dne 13. 7. 2020 a uskutečnili jej, nesnížila celkové náklady těchto spotřebitelských úvěrů o úrokové náklady ve výši 12 886 709,80 Kč vypočtené jako rozdíl mezi částkou, kterou by získala z úroků u předčasně splacených spotřebitelských úvěrů do konce období sjednané pevné zápůjční úrokové sazby, a částkou, kterou by získala na úrocích z nově poskytnutých spotřebitelských úvěrů na bydlení s obdobnými parametry a s pevnou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu odpovídající době zbývající do konce stanovené pevné zápůjční úrokové sazby u předčasně splacených spotřebitelských úvěrů, čímž porušila § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a dopustila se tak přestupku podle ustanovení § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. Výrokem II prvostupňového rozhodnutí byla žalobkyni uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 3. V prvním žalobním bodu žalobkyně uvedla, že jsou napadená rozhodnutí nezákonná, protože žalobkyni byla uložena pokuta za čin, který není přestupkem, neboť není zákonem označen jako přestupek. 4. Jednání, které představuje porušení § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tento zákon ani jiný zákon za přestupek neoznačuje. Skutečnost, že žalovaná žalobkyni ve skutečnosti trestá za údajné překročení práva žalobkyně podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, má vyplývat z odůvodnění napadených rozhodnutí. Žalobkyně odkázala na řízení v obdobné věci, v níž bylo rozhodnutí žalované zrušeno pro nepřípustné trestání účastníka řízení za údajné porušení § 117 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Vypuštění odkazu na § 117 odst. 2 ve výroku prvostupňového rozhodnutí nijak nemění fakt, že předmětem správního řízení byla otázka, zda tamní účastník řízení uplatňoval v souladu se zákonem vůči spotřebitelům své právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. V bodě 57 prvostupňového rozhodnutí je pak výslovně uvedeno, že správní řízení se žalobkyní bylo zahájeno pro porušení § 117 odst. 1 ve spojení s § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná se pokouší podřadit § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru pod § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tím rozšířit skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru i na případy tímto ustanovením nepředpokládané, resp. na porušení povinnosti, kterou toto ustanovení nevyjmenovává. Tento postup považuje žalobkyně za nezákonný a protiústavní. Pokud měl zákonodárce v úmyslu učinit účtování i jiných než účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s předčasným splacením přestupkem, jistě by tak ústavně konformním způsobem učinil. Jasné definování skutkové podstaty přestupku je přitom nezbytným předpokladem naplnění ústavněprávní maximy nullum crimen sine lege certa. Protože § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru neukládá sankci za porušení § 117 odst. 2, nezbývá než postupovat v souladu se zásadou nullum crimen sine lege certa a sankci neaplikovat. Z tohoto důvodu je správní řízení bezpředmětné a napadená rozhodnutí jsou nezákonná. 5. Žalobkyně dodala, že § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neporušila a přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) tohoto zákona se nedopustila. Když vůči spotřebitelům uplatnila své právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neporušila žádnou z povinností uložených jí § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná i bankovní rada ve svých rozhodnutích nesprávně a bez opory v zákoně zaměňují „náklady, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru“, o něž musí být sníženy celkové náklady spotřebitelského úvěru ve smyslu druhé věty § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a „účelně vynaložené náklady, které vzniknou v souvislosti s předčasným splacením“, na jejichž náhradu má poskytovatel spotřebitelského úvěru právo pro případ předčasného splacení spotřebitelského úvěru ve smyslu § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaná podle žalobkyně též nezohledňuje, že celkové náklady spotřebitelského úvěru, o nichž pojednává § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jsou definovány § 3 odst. 2 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru jako „veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře“. Žalobkyně namítá, že podle doktríny „součástí celkových nákladů spotřebitelského úvěru jsou tedy platby, které tím či oním způsobem představují odměnu poskytovatele, ale nikoli samotné splátky jistiny úvěru“. Je tak zřejmé, že náhrada účelně vynaložených nákladů podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru mezi takto definované celkové náklady spotřebitelského úvěru nespadá, neboť nepředstavuje žádným způsobem odměnu poskytovatele spotřebitelského úvěru. Žalobkyně každému z 1 116 spotřebitelů, jichž se týká výrok prvostupňového rozhodnutí, snížila celkové náklady spotřebitelského úvěru o výši úroku i o další náklady, které by byl příslušný spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení. Na tom nic nemění skutečnost, že vůči těmto spotřebitelům uplatnila své právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Náhrada účelně vynaložených nákladů podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru není nákladem, který by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru ve smyslu druhé věty § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tvrzení bankovní rady ohledně nákladů spadajících pod definici uvedenou v § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je v rozporu s důvodovou zprávou k zákonu o spotřebitelském úvěru a dalšími dokumenty. 6. I pokud by žalobkyně porušila § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru (což odmítá) a toto porušení mělo být přestupkem, z čl. 39 Listiny základních práv a svobod plyne, že takové jednání by nemohlo být přestupkem, neboť jeho znaky nejsou dostatečně jasně, přesně, srozumitelně, dostatečně určitě ani podrobně stanoveny zákonem. § 117 a § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru nelze označit za jasné, když ani žalovaná nedokázala v jiném svém rozhodnutí v obdobné věci správně identifikovat a definovat jeho skutkovou podstatu. § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru tak nesplňuje podmínky nullum crimen sine lege certa. I kdyby soud dospěl k závěru, že druhá věta § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zahrnuje splnění dalších povinností uvedených v ostatních odstavcích § 117 zákona o spotřebitelském úvěru, ani v takovém případě rozhodně nelze shledat naplnění zásady nullum crimen sine lege certa, protože právě rozsah těchto dalších povinností uvedených v ostatních odstavcích § 117 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména pak v odst. 2) je nejasný, natož aby jej bylo možné označit za dostatečně jasný ve smyslu uvedené zásady. 7. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně uvedla, že jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů spočívající v nedostatečném nebo zcela chybějícím vypořádání námitek žalobkyně a pro nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost. Správní orgány obou stupňů nesprávně a nedostatečně vypořádaly jí vznesené námitky a některé její námitky dokonce nebyly vypořádány vůbec. Žalovaná si byla