1 A 38/2025 – Městský soud v Praze

1 A 38/2025- 41 - text  13 1 A 38/2025- [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobce: M. Ch., narozeného dne X, státní příslušnost: Ukrajina, hlášeným pobytem X, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2025, č. j. OAM-0366840-14/DO-2025, MV- 62251-14/OAM-2025, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 8. 2025, čj. OAM-0366840-14/DO-2025, MV-62251-14/OAM-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Věcí žalobce se soudy zabývají opakovaně. Jde o 28letého žalobce, který vycestoval z Ukrajiny dne 9. 2. 2025 do Rumunska, kde mu byla dne 14. 2. 2025 udělena dočasná ochrana. Této dočasné ochrany se však vzdal a dne 18. 3. 2025 podal žádost o dočasnou ochranu v ČR. 2. Žalovaný nejprve žádost žalobci vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném do 2. 9. 2025 (dále jen „lex Ukrajina“). Žalobce se proti tomuto vrácení žádosti bránil u zdejšího soudu žalobou proti nezákonnému zásahu, které zdejší soud vyhověl rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, čj. 15 A 35/2025-46, s odkazem na judikaturu svou vlastní i Nejvyššího správního soudu (NSS). Zakázal tak žalovanému pokračovat v nezákonném zásahu spočívajícímu ve vrácení žádosti žalobce jako nepřijatelné, a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu Proti tomuto rozsudku se žalovaný bránil kasační stížností, kterou NSS svým rozsudkem ze dne 23. 9. 2025, čj. 3 Azs 92/2025-25, zamítl. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 24. 9. 2025. 3. Žalovaný v době řízení o kasační stížnosti současně vedl řízení o žádosti žalobce a rozhodnutím ze dne 29. 8. 2025, čj OAM-0366840-14/DO-2025, jí zamítl podle § 5 odst. 7 lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), neboť žalobci poskytl dočasnou ochranu jiný stát. Toto rozhodnutí nyní žalobce napadl svou žalobou u zdejšího soudu. II. Obsah žaloby 4. Žalobce po shrnutí dosavadního procesního vývoje v žalobě namítl, že považuje napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Důvodem zamítnutí žádosti žalobce o dočasnou ochranu bylo to, že žalobci poskytl dočasnou ochranu jiný stát. Žalobce dříve skutečně měl uděleno pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany v jiném státě – v Rumunsku. Žalovanému ovšem doložil, že se rumunské dočasné ochrany vzdal, což také doložil v žalobě. 5. Aktuální judikatura, ze které žalobce rozsáhle citoval, jednoznačně zastává názor, že dočasnou ochranu nelze odmítnout z důvodu, že ji daná osoba dříve měla udělenou v jiném členském stát (např. rozsudek NSS ze dne 8. 4. 2025, čj. 9 Azs 20/202437, bod 32, ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/202442, body 53 až 70, nebo rozsudek z téhož dne, čj. 1 Azs 366/202442, body 53 až 70, a řada dalších, které žalobce uvedl a z které vychází). NSS v citovaných rozsudcích podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiné členské zemi. Žalovaný má v prvé řadě přijmout žádost k věcnému posouzení. V rámci toho posouzení pak má ověřil, zda žadatel, který v minulosti obdržel pobytové oprávnění v jiném členském státě, tímto oprávněním prokazatelně disponuje i k okamžiku podání žádosti o dočasnou ochranu v Česku. Pokud ne, musí žalovaný dočasnou ochranu při splnění dalších podmínek udělit. Žalovaný však takto nepostupoval. Uvedená judikatura se sice týká důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d] lex Ukrajina, žádost o dočasnou ochranu proto nelze zamítnout ani s odkazem na § 5 odst. 7 lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně; k tomu žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025-34, bod 28 a 29. 6. Žalobce dále namítl, že na těchto závěrech nic nemění ani přijetí nového Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím [EU] 2022/382 [„nové prováděcí rozhodnutí"], které je účinné od 13. 8. 2025, na rozdíl od opačných tvrzení, kterých se s odkazem na znění recitálů 4 až 6 preambule k prováděcímu rozhodnutí dovolává žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalobce na příkladech judikatury správních soudů (rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2025, čj. 18 A 38/2025-33, bod 16, a ze dne 25. 6. 2025, čj. 15 A 35/2025-46, bod 19, nebo rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, bod 57, ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/202528), či závěrečným stanoviskem Veřejného ochránce práv s návrhem opatření k nápravě ve věci nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 585/2025/V0P/VV0, část B.2, argumentuje, proč tomu tak není. Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že ani nové prováděcí rozhodnutí nezpochybňuje dosavadní výklad podávaný Nejvyšším správním soudem. I nadále platí, že rozhodující okolností je faktický stav – tedy zda žadatel aktuálně požívá práv spojených s dočasnou ochranou v jiném členském státě. Není-li tomu tak, musí mu být dočasná ochrana udělena v ČR. 7. Žalobce se též ohradil proti argumentaci žalovaného, že není vázán výše citovanou judikaturou. 8. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání odkladného účinku žalobě a návrh na přednostní projednání věci. Soud usnesením ze dne 31. 10. 2025, čj. 1 A 38/2025-32, přiznal žalobě odkladný účinek. III. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný přes vědomí o aktuální judikatuře NSS, na kterou žalobce odkázal, zopakoval své konstantní stanovisko, že osoba, která již využila práv souvisejících s dočasnou ochranou v členském státě, žádné právo na přemístění do jiného členského státu nemá. Na to však žádný soud nereagoval jinak než odkazem na „dubnové“ rozsudky NSS s tím, že ani nově přijaté recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady na tom nic nezměnily. Žalovanému však není jasné, jak může politická dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně založit jednotlivci právo, které nevyplývá ze směrnice samotné. Měl za to, že nově přijaté recitály nového prováděcího rozhodnutí Rady zcela vyvracejí, že by existovalo právo na přemístění a že by dohoda členských států o neaplikování čl. 11 mohla takové právo osobám požívajícím dočasné ochrany založit. Z toho plyne, že „dubnová“ judikatura NSS je tím překonaná, proto žalovaný žalobci dočasnou ochranu neudělil. Učinil tak proto, že osoby, které již svých práv z dočasné ochrany využily, nemají právo na to, aby je čerpaly v jiném členském státě, bez ohledu na to, zda dočasnou ochranou v jiném státě disponují či nikoli. Stále totiž platí § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., a nyní již i § 5 odst. 1 písm. f), s tím, že ve světle nově přijatých recitálů nelze na toto ustanovení nahlížet jako na rozporné s právem EU. 11. Neexistenci práva na sekundární pobytu či sekundární pohyb (přemístění) držitelů oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany žalovaný odůvodnil tím, že nevyplývá ze směrnice 2001/55/ES, což ostatně potvrdil samotný NSS v rozsudku sp. zn. 1 Azs 174/2024, ani z prováděcího rozhodnutí Rady, a to ani z jeho normativního textu, ani z jeho preambule, ani z dohody členských států o nepoužívání čl. 11 směrnice 2001/55/ES, a konečně nové recitály (4) až (6) aktuálního prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 o neexistenci těchto práv přímo svědčí. V dalším textu žalovaný tyto teze blíže argumentačně rozvinul. 12. Poukazoval na to, že i dle „dubnové“ judikatury NSS (rozsudky sp. zn. 1 Azs 174/2024 a 1 Azs 336/2024) ze směrnice o dočasné ochraně nevyplývá právo osob, které již požívají dočasné ochrany ve členském státě, na získání stejného pobytového oprávnění v jiném členském státě. Toto právo nevyplývá z textu směrnice ani implicitně, svědčí o tom již samotná textace čl. 8 odst. 1, z něhož plyne, že členský stát, který takové povolení vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Cílem tedy je, aby osobě, na níž se vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady, bylo vydáno povolení k pobytu na území některého členského státu a aby tedy byla po dobu trvání dočasné ochrany oprávněna pobývat mimo zemi, ze které byla vysídlena. Pokud jde o osoby, které již jsou držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, upravuje směrnice povinnost vydat jim povolení k pobytu pouze v čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4. 13. Z dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně v