1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

10 A 81/2025- 41 - text 15 sp. zn. 10 A 81/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše, soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: V. K., státní příslušnost Ukrajina bytem XA proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve změně místa hlášeného pobytu žalobce podle § 6 odst. 10 zákona č. 65/2022 Sb., v důsledku čehož se místem pobytu žalobce podle § 6a odst. 4 téhož zákona stalo sídlo správního orgánu, který tento údaj úředně zrušil, a žalovaný následně podle ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. prohlásil zánik oprávnění žalobce k pobytu za účelem jeho dočasné ochrany, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 29. 1. 2025 změnil místa hlášeného pobytu žalobce ve smyslu § 6 odst. 10 zákona č. 65/2022 Sb., v důsledku čehož se místem pobytu žalobce stalo podle § 6a odst. 4 téhož zákona sídlo správního orgánu, který tento údaj úředně zrušil, a žalovaný následně podle ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. prohlásil zánik oprávnění žalobce k pobytu za účelem jeho dočasné ochrany, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před zrušením údaje o místě hlášeného pobytu žalobce ze dne 29. 1. 2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou domáhal u Městského soudu v Praze (dále jen „soud“ či „městský soud“) ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Tento nezákonný zásah podle žalobce spočívá v tom, že žalovaný podle ustanovení § 6a odst. 1 písm. a) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění do 2. 9. 2025 (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“), nezákonně zrušil údaj o místě hlášeného pobytu žalobce, v důsledku čehož žalovaný podle ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. prohlásil zánik dočasné ochrany žalobce, neboť došlo k naplnění podmínky, že žalobce měl po uplynutí 90 dní jako místo pobytu sídlo správního orgánu podle § 6a odst. 4 téhož zákona. II. Procesní podání stran 2. V rámci žaloby žalobce uvedl, že k výkonu své podnikatelské činnosti si od 17. 1. 2025 pronajal nebytový prostor na adrese XB. Dne 28. 1. 2025 se dostavil na pracoviště žalovaného, předložil nájemní smlouvu k tomuto prostoru v domnění, že musí ohlásit místo podnikání a úřednice žalovaného mu sdělila, že ho na tuto adresu přepsat nemůže, neboť jde o nebytový prostor. Dokumenty od něj nepřijala. Přesto však došlo ke změní místa hlášeného pobytu a následnému zániku dočasné ochrany žalobce. 3. Žalobce namítal, že žalovaný svým postupem porušil ustanovení § 2 odst. 1 a 3 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění do 30. 6. 2025 (dále jen „správní řád“), neboť postupoval v rozporu se zákonem, nešetřil žalobcova práva nabytá v dobré víře a nezjistil stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce se na pracovišti žalovaného dne 14. 5. 2025 dozvěděl jen o požadavku na předložení nového dokladu o zajištění ubytování, informace o změně hlášené adresy a hrozícímu zániku dočasné ochrany mu sdělena nebyla. Argumentoval také zněním § 7b odst. 6 zákona č. 65/2022 Sb. Žalobce nevěděl ani, kdy byl jeho pobyt nahlášen na adresu úřadu. Žalovaný měl možnost žalobce informovat a upozornit jej na to; pokud by tak učinil, bylo možné vady zhojit a dočasnou ochranu žalobce prodloužit. Oprávněný zájem žalobce na takovém prodloužení však žalovaný nešetřil. 4. Žalobce dále argumentoval, že ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. není souladný s právem Evropské unie (dále též „EU“), respektive s článkem 8 odst. 2 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) a článkem 17 Prováděcího rozhodnutí Rady EU č. 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (Úř. věst. ze dne 4. 3. 2022, L 71/2022, dále jen „prováděcí rozhodnutí“). 5. Namítal, že absence hlášené adresy pobytu ve státě poskytujícího dočasnou ochranu nemůže být důvodem pro její neudělení či zánik. Taková skutečnost totiž není ve směrnici o dočasné ochraně upravena, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dočasné ochraně“), takový důvod pro odnětí/zánik dočasné ochrany také nezná, tento zamítací důvod tak nezákonně rozšiřuje taxativní výčet článku 28 směrnice o dočasné ochraně. Porušení práva EU přitom zakládá již to, že po cizincích je vyžadován doklad o ubytování (to totiž směrnice nepředpokládá). Připomněl, že podle bodu 12 preambule směrnice o dočasné ochraně a čl. 17 prováděcího rozhodnutí je tato směrnice nutným minimem, který členské státy mohou rozvíjet příznivější úpravou, nesmí však vnitrostátní úpravou postavení cizinců zhoršovat (v případě méně příznivé úpravy by členský stát měl zajistit doplňková práva stanovená ve směrnici, to však Česká republika nečiní). Žalobce se domnívá, že jeho případ je tzv. acte clair, tedy případ, kdy je správná interpretace komunitárního práva bez rozumných pochybností zřejmá. Směrnice o dočasné ochraně totiž žádné ustanovení o možnosti přijímání zpřísňujících podmínek neobsahuje. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 Azs 320/2017 – 20, proto soud vyzval k neaplikování ustanovení odporujícího právu EU, přičemž citoval také rozsudek ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs 111/2024, který potvrzuje závěr, že členské státy nemohou osobám požívajícím dočasné ochrany stanovit podmínky méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně a vylučovat z ní osoby, na které dopadá prováděcí rozhodnutí. 6. Žalobce dodal, že si je vědom, že se na něj prováděcí rozhodnutí nevztahuje. Argumentoval však, že před nezákonností § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. by měl být chráněn stejně jako osoby, na které se toto rozhodnutí vztahuje, protože ve věcech dočasné ochrany byla přezkumná řízení výslovně vyloučena. Dočasnou ochranu získal podle tehdy aktuálních postupů žalovaného dne 11. 3. 2022 v dobré víře, třikrát mu byla prodloužena. Zásah do jeho práv je zintenzivněn tím, že o dočasnou ochranu nemůže požádat znovu; zásahem žalovaného ztratil právo na opětovné získání pobytového oprávnění, přitom zde již tři roky žije spořádaným životem. 7. Žalobce dále namítal, že došlo k obcházení vyloučení institutu přezkumného řízení ve věcech dočasné ochrany. Podle § 5 odst. 7 zákona č. 65/2022 Sb. se věci neudělení či odnětí dočasné ochrany použije zákon o dočasné ochraně. Podle § 16 zákona o dočasné ochraně není možné již jednou udělenou dočasnou ochranu držiteli odejmout, není-li přítomen důvod stanovený v zákoně o dočasné ochraně; žalobce však nenaplňuje ani jednu z podmínek § 10 zákona o dočasné ochraně, který vymezuje podmínky pro odnětí dočasné ochrany. § 5 odst. 8 písm. e) zákona č. 65/2022 Sb. tak podle žalobce obchází výluku přezkumného řízení z § 16 zákona o dočasné ochraně. 8. Z důvodové zprávy k § 10 zákona o dočasné ochraně vyplývá, že jde nad rámec směrnice o dočasné ochraně, ačkoliv členské státy podle čl. 8 odst. 2 této směrnice nesmí osobám požívajícím dočasnou ochranu přiznávat méně výhodné podmínky než ty v článcích 9 až 16 této směrnice. S ohledem na znění důvodové zprávy však podle žalobce lze ustanovení § 10 zákona o dočasné ochraně považovat za souladné s právem EU, neboť jeho účelem je úprava souběhu dočasné ochrany s pobytovým oprávněním, které není méně výhodné než práva přiznaná směrnicí o dočasné ochraně. Žalobce shrnul, že zrušením místa hlášeného pobytu cizinců s udělenou dočasnou ochranou a následné prohlášení zániku této ochrany v obdobných případech, jako je ten jeho, žalovaný obchází výslovné vyloučení institutu přezkumného řízení v § 16 zákona o dočasné ochraně a vede k odnětí dočasné ochrany těm cizincům, kterým z dnešního pohledu žalovaného neměla být udělena. 9. Ve vyjádření k žalobě žalovaný konstatoval, že v případě zániku dočasné ochrany se správní spis nezakládá, proto jej soudu neposkytnul (pobytové oprávnění žalobce zaniklo ze zákona, nebylo vedeno správní řízení a nebylo vydáno rozhodnutí). Uvedl, že se mu nepodařilo dohledat tiskopis ohlášení změn pro držitele dočasné ochrany, na kterém žalobce dne 29. 1. 2025 ohlásil změnu místa hlášeného pobytu na území. Poté zrekapituloval skutkový stav. 10. Žalovaný argumentoval, že postupoval v souladu se zákonem, kdy v souladu s ustan