11 A 122/2024 – Městský soud v Praze

11 A 122/2024- 53 - text 8 11 A 122/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: T. I., narozený X, státní příslušnost Ukrajina, bytem X zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost dne 29. 11. 2024, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 29. 11. 2024 žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování žalobcových práv a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žalobcovy žádosti o dočasnou ochranu. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a žalobní argumentace 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá určení, že zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobce jako nepřijatelné dne 29. 11. 2024, byl nezákonný, a žádá, aby soud přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. V žalobě uvedl, že po napadení Ukrajiny Ruskou federací uprchl ještě jako nezletilý do Itálie, kde mu byla udělena dočasná ochrana. Poté odcestoval zpět na Ukrajinu s vidinou zlepšení tamní bezpečnostní situace. Následně však z důvodu eskalace konfliktu znovu uprchl z Ukrajiny. Protože v Itálii již nikoho neznal a v České republice má známé a český jazyk mu je bližší, rozhodl se požádat o dočasnou ochranu v ČR. Jeho žádost v ČR však byla označena jako nepřijatelná, jelikož dříve získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státu Evropské unie. 2. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, neboť žalobce získal dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, konkrétně v Italské republice, což zjistil z Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (dále jen „TPP“) 3. Podle žalobce je odepření registrace osoby podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., v rozporu se Směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) i prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 Směrnice o dočasné ochraně (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Dále pak poukázal na judikaturu, dle níž žalovaný pochybil, když žalobcovu žádost nepřijal a došlo tak k nezákonnému neudělení dočasné ochrany z důvodu § 5 odst. 1 d) zákona č. 65/2022 Sb. Současně poukázal na to, že se členské státy dohodly na neuplatňování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobce rovněž odkázal na dokument Evropské komise „Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council Implementing Decision 2022/382“. Z něj dle žalobce vyplývá, že žadatel má právo zvolit si členský stát, v němž chce požívat práva spojená s dočasnou ochranou, bez ohledu na to, da byla osoba dříve registrována v jiném členském státě. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. K obsahu samotné žaloby žalovaný uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem. Žalobce figuruje v TPP jako držitel dočasné ochrany v Italské republice. Na žalobce již nelze pohlížet jako na osobu, která by prchala před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu, neboť mu bylo vydáno oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v Italské republice. Žalobce navíc ani neuvedl, že by na území pobýval některý z jeho rodinných příslušníků. 5. Žalovaný uznal, že převážná část rozhodovací praxe krajských soudů pokládá § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. za rozporný se směrnicí o dočasné ochraně. On sám však jako správní orgán musí postupovat v souladu se zákonem, ledaže by byl rozpor s unijním (mezinárodním) právem zjevný. Dle žalovaného však v tomto případě nejsou splněny podmínky doktríny acte clair, nebo acte éclairé. Existují i jiná rozhodnutí krajských soudů, a především Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) právě k souladu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem vznesl předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) vedenou pod sp. zn. C-753/23. 6. Směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá, že by osoba mohla získat dočasnou ochranu ve více státech zároveň (o čemž svědčí zejména dikce čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4). To ostatně potvrdil i NSS v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. Dle žalovaného nelze dovodit, že by vysídlené osoby byly oprávněny získávat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech, za situace, kdy jim již povolení k pobytu z tohoto titulu bylo vydáno jiným členským státem. Dohoda států, že nebudou aplikovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, znamená, že členské státy nebudou držitele dočasné ochrany v jiném členském státě, který neoprávněně pobývá na jejich území, aktivně přemisťovat či předávat do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Nic dalšího z ní ovšem nelze dovodit. 7. Cizinci sice mají právo vybrat si členský stát, ve kterém o udělení dočasné ochrany požádají, z recitálu směrnice o dočasné ochraně však žalovaný dovozuje, že jejím cílem není, aby žadatelé požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech a tím zbytečně, případně účelově, vyčerpávali kapacity a zdroje členských států. Směrnice má bránit druhotnému pohybu osob, nicméně neupravuje k tomu žádný nástroj. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. tuto mezeru zaplňuje. 8. Žalovaný navrhl soudu řízení přerušit do skončení řízení o předběžné otázce, v opačném případě navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Další vyjádření účastníků řízení 9. Žalovaný zaslal soudu doplnění svého vyjádření, v němž uvedl, že závěry Soudního dvora EU (dále též „Soudní dvůr“ či „SDEU) formulované v jeho rozsudku ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále též „rozsudek ve věci Krasiliva“), se na případ žalobce nevztahují. Žalovaný se domnívá, že pokud by Česká republika chtěla umožnit držitelům povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, aby toto pobytové oprávnění získali i v ČR, musela by využít článku 3 odst. 5 směrnice č. 2001/55/ES a přijmout vstřícnější právní úpravu. To však neučinila, a ustanovením § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina dala najevo, že tak učinit nehodlá. Žalovaný setrval na svém názoru, že z unijní právní úpravy žádné právo na postupné získávání dočasné ochrany v různých členských státech cizincům neplyne. 10. Žalobce setrval na svém žalobním návrhu a poté se vyjádřil k rozsudku ve věci Krasiliva. Dovodil z něj, že osoba, jíž vzniká právo žádat o dočasnou ochranu, musí mít možnost požádat o ochranu v členském státě, který si zvolí, a že každé rozhodnutí o zamítnutí takové žádosti musí podléhat možnosti soudního přezkumu. Žalobce má za to, že pokud osoba požívající dočasné ochrany v jednom členském státě rozhodne přesídlit do druhého členského státu za účelem získání dočasné ochrany, první členský stát by měl ukončit platnost uděleného povolení k pobytu. Stát, do něhož osoba přesídlila by pak měl této osobě poskytnout dočasnou ochranu a udělit jí povolení k pobytu za tímto účelem. 11. Žalovaný poté v dalším vyjádření reagoval na rozsudky NSS, jež navázaly na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva. Žalovaný má za to, že NSS správně uzavřel, že žadatel o dočasnou ochranu má právo primární volby státu, v němž o ni požádá. Právo sekundární volby, tj. právo na následnou volbu odlišného státu, kde obdrží povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, však dle žalovaného žalobci nenáleží. Pro závěr o existenci práva sekundární volby členského státu neexistuje opora v pozitivním právu. Dodal, že má-li být jedním z cílů směrnice o dočasné ochraně předcházet riziku druhotného pohybu osob mezi členskými státy, pak nelze prováděcím rozhodnutím Rady podle čl. 5, ani praxí zavést přesný opak, tj. nekontrolovatelné sekundární přesuny osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, zda je § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. v souladu s unijním právem. Posouzení věci soudem 12. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 13. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, s čímž žalovaný výslovně souhlasil a žalobce vyjádřil konkludentní souhlas s tímto postupem, když na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nereagoval [§ 51