11 A 32/2025 – Městský soud v Praze

11 A 32/2025- 50 - text 8 11 A 32/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobců: a O. Y., narozená X, státní příslušnost Ukrajina bytem X b nezletilá D. Ch., narozená X, státní příslušnost Ukrajina, bytem X c Z. Ch., narozený X, státní příslušnost Ukrajina bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádostí o dočasnou ochranu žalobcům pro nepřijatelnost dne 5. 3. 2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobcům vrátil dne 5. 3. 2025 žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobců a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením jejich žádostí o dočasnou ochranu. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a žalobní argumentace 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobci domáhají určení, že zásah spočívající ve vrácení žádostí o dočasnou ochranu žalobců pro nepřijatelnost dne 5. 3. 2025, byl nezákonný, a žádají, aby soud přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobců. V žalobě uvedli, že po napadení Ukrajiny Ruskou federací uprchli dne 18. 3. 2022 do Itálie, kde jim byla udělena dočasná ochrana. Žalobci uvedli, že se dočasné ochrany poté vzdali a podali dne 5. 3. 2025 žádost o dočasnou ochranu na území České republiky. Žalobci dále odkázali na závěry Soudního dvora EU (dále též „Soudní dvůr“ či „SDEU) formulované v jeho rozsudku ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále též „rozsudek ve věci Krasiliva“). S odkazem na ně mají za to, že je jejich žaloba přípustná. 2. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, neboť žalobci získali dočasnou ochranu v jiném členském státě EU, konkrétně v Italské republice, což zjistil z Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (dále jen „TPP“). 3. Žalobci uvedli, že při podání žádosti o dočasnou ochranu dodali rovněž dokument, dle něhož požádali o zrušení dočasné ochrany v Itálii již v lednu roku 2025. Dle žalobců je odepření registrace osoby podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. (dále též „Lex Ukrajina“), v rozporu se Směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) i prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 Směrnice o dočasné ochraně (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Dále pak poukázali na judikaturu, dle níž žalovaný pochybil, když žádost žalobců nepřijal a došlo tak k nezákonnému neudělení dočasné ochrany z důvodu § 5 odst. 1 d) zákona č. 65/2022 Sb. Současně pak poukázali na to, že se členské státy dohodly na neuplatňování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobci dále odkázali na dokument Evropské komise „Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council Implementing Decision 2022/382“. Z něj dle žalobců plyne, že žadatel má právo zvolit si členský stát, v němž chce požívat práva spojená s dočasnou ochranou, bez ohledu na to, zda byla osoba dříve registrována v jiném členském státě. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. K obsahu samotné žaloby žalovaný uvedl, že postupoval zcela v souladu se zákonem. Žalobci figurují v TPP jako držitelé dočasné ochrany v Italské republice. 5. Žalovaný podotkl, že žalobci do žádostí neuvedli, že se na území ČR nachází jejich rodinný příslušník, který již je držitelem dočasné ochrany. Žalovaný tedy nemohl uvažovat ani o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona o dočasné ochraně a ani o udělení dočasné ochrany z důvodů zřetele zvlášť hodných, podle § 52 téhož zákona. Žalovaný tedy neměl jinou zákonnou možnost než žádosti žalobců o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelné. 6. Žalovaný dále uznal, že převážná část rozhodovací praxe krajských soudů pokládá § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. za rozporný se směrnicí o dočasné ochraně. Poukázal na to, že Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) právě k souladu § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem vznesl předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) vedenou pod sp. zn. C-753/23. Závěry SDEU se však na věc žalobců pro odlišný skutkový stav nedají aplikovat. Žalovaný se přitom domnívá, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s ohledem na odůvodnění rozsudku ve věci Krasiliva považovat za rozporné s právem EU, nýbrž naopak. 7. Směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá, že by osoba mohla získat dočasnou ochranu ve více státech zároveň (o čemž svědčí zejména dikce čl. 15 a čl. 26). Dle žalovaného nelze dovodit, že by vysídlené osoby byly oprávněny získávat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech, za situace, kdy jim již povolení k pobytu z tohoto titulu bylo vydáno jiným členským státem. Dohoda států, že nebudou aplikovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, znamená, že členské státy nebudou držitele dočasné ochrany v jiném členském státě, který neoprávněně pobývá na jejich území, aktivně přemisťovat či předávat do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Nic dalšího z ní ovšem nelze dovodit. 8. Cizinci sice mají právo vybrat si členský stát, ve kterém o udělení dočasné ochrany požádají, z recitálu směrnice o dočasné ochraně však žalovaný dovozuje, že jejím cílem není, aby žadatelé požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech a tím zbytečně, případně účelově, vyčerpávali kapacity a zdroje členských států. Směrnice má bránit druhotnému pohybu osob, nicméně neupravuje k tomu žádný nástroj. 9. Pokud by Česká republika chtěla umožnit držitelům povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, aby toto pobytové oprávnění získali i v ČR, musela by využít článku 3 odst. 5 směrnice č. 2001/55/ES a přijmout vstřícnější právní úpravu. To však neučinila, a ustanovením § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina dala najevo, že tak učinit nehodlá. Z unijní právní úpravy tak žádné právo na postupné získávání dočasné ochrany v různých členských státech cizincům neplyne. 10. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Další vyjádření žalovaného 11. Žalovaný ve svém dalším vyjádření reagoval na rozsudky NSS, jež navázaly na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva. Žalovaný má za to, že NSS správně uzavřel, že žadatel o dočasnou ochranu má právo primární volby státu, v němž o ni požádá. Právo sekundární volby, tj. právo na následnou volbu odlišného státu, kde obdrží povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, však dle žalovaného žadatelům nenáleží. Pro závěr o existenci práva sekundární volby členského státu neexistuje opora v pozitivním právu. Dodal, že má-li být jedním z cílů směrnice o dočasné ochraně předcházet riziku druhotného pohybu osob mezi členskými státy, pak nelze prováděcím rozhodnutím Rady podle čl. 5, ani praxí zavést přesný opak, tj. nekontrolovatelné sekundární přesuny osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy. 12. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, zda je § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. v souladu s unijním právem. Posouzení věci soudem 13. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 14. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, s čímž žalovaný výslovně souhlasil a žalobci se ve stanovené lhůtě k výzvě nevyjádřili [§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. Soud neshledal potřebu nařídit jednání, neboť o skutkových okolnostech věci, jež byly podloženy i listinnými podklady obou stran, nebylo mezi účastníky řízení sporu. Vzhledem k tomu, že posouzení důvodnosti žaloby závisí na vyřešení ryze právní otázky, vzal soud shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve spojení s § 64 s. ř. s.). 15. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Žalovaným formulované vztažení garance opravného prostředku pouze na osoby uvedené v čl. 15 a 28 směrnice o dočasné ochraně proto neobstojí. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, sou