11 A 44/2025 – Městský soud v Praze

11 A 44/2025- 46 - text 9 11 A 44/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobkyně: A. D., narozená X, státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupena JUDr. Jiřím Pokorným, advokátem sídlem Blanická 1008/28, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost dne 15. 4. 2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 15. 4. 2025 žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování žalobkyniných práv a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením její žádostí o dočasnou ochranu. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jiřího Pokorného, advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci a žalobní argumentace 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhá určení, že zásah žalovaného, který dne 29. 2. 2024 žalobkyni vrátil její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“ nebo „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Současně požádala, aby soud přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením této žádosti. V žalobě uvedla, že po vypuknutí ozbrojeného konfliktu v roce 2002 získala dne 4. 4. 2022 dočasnou ochranu v Německu. Její partner (nyní manžel), rovněž občan Ukrajiny, obdržel dočasnou ochranu v České republice dne 17. 5. 2024. Manželství uzavřeli dne 12. 8. 2024. Žalobkyně se pak výslovně a prokazatelně vzdala německé dočasné ochrany, aby mohla požádat o možnost legálního pobytu v ČR a vést zde řádný společný život se svým manželem. 2. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, neboť žalobkyně získala dočasnou ochranu v Německu, byť v současnosti již není její držitelkou. 3. Podle žalobkyně je odepření registrace osoby podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., v rozporu se Směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) i Prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 Směrnice o dočasné ochraně (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“). Dále pak poukázala na judikaturu, dle níž žalovaný pochybil, když žalobkyninu žádost nepřijal a došlo tak k nezákonnému neudělení dočasné ochrany z důvodu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. Současně poukázala na to, že se členské státy dohodly na neuplatňování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že dočasnou ochranu v jiném členském státě získala jako nezletilá osoba v doprovodu zákonných zástupců, a neměla tak možnost si stát poskytnutí ochrany svobodně vybrat. Odkázala také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), ze dne 3. 4. 2025, č.j. 1 Azs 174/2024-42 (všechna citovaná soudní rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde NSS potvrdil, že rodinné důvody mohou legitimně ospravedlnit přemístění osoby požívající dočasné ochrany do jiného členského státu EU. V rozsudku NSS ze dne 24. 1. 2025, č.j. 5 Azs 274/2024-21, pak NSS akceptoval, že změna životních okolností, jako je dosažení zletilosti či vznik rodinného svazku, je pochopitelným vývojem životních okolností, nikoliv zneužitím systému ochrany. Vyjádření žalovaného k žalobě 4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť postupoval zcela v souladu se zákonem. Žalobkyně figuruje v TPP jako držitel dočasné ochrany ve Spolkové republice Německo. 5. Žalovaný připustil, že recentní judikatura dospěla k závěru, že ust. § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. odporuje unijnímu právu, avšak s tímto závěrem se žalovaný neztotožnil, když podle něj pro závěr o existenci práva „sekundární" volby členského státu neexistuje opora v pozitivním právu. 6. Směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá, že by osoba mohla získat dočasnou ochranu ve více státech zároveň (o čemž svědčí zejména dikce čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4). Dle žalovaného nelze dovodit, že by vysídlené osoby byly oprávněny získávat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech za situace, kdy jim již povolení k pobytu z tohoto titulu bylo vydáno jiným členským státem. Dohoda států, že nebudou aplikovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, znamená, že členské státy nebudou držitele dočasné ochrany v jiném členském státě, který neoprávněně pobývá na jejich území, aktivně přemisťovat či předávat do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Nic dalšího z ní ovšem nelze dovodit. Navíc ČR od dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně odstoupila, a proto může být čl. 11 ve vzájemných vztazích mezi ČR a ostatními členskými státy aplikován. 7. Cizinci sice mají právo vybrat si členský stát, ve kterém o udělení dočasné ochrany požádají, z recitálu směrnice o dočasné ochraně však žalovaný dovozuje, že jejím cílem není, aby žadatelé požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech a tím zbytečně, případně účelově, vyčerpávali kapacity a zdroje členských států. Směrnice má bránit druhotnému pohybu osob, nicméně neupravuje k tomu žádný nástroj. 8. Dále pak uvedl, že závěry Soudního dvora EU (dále též „Soudní dvůr“ či „SDEU) formulované v jeho rozsudku ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále též „rozsudek ve věci Krasiliva“), se na případ žalobkyně nevztahují, neboť řešil odlišnou situaci, kdy žadatelka sice o poskytnutí dočasné ochrany požádala, ale nebylo o ní přijato žádné rozhodnutí. 9. Žalovaný setrval na svém názoru, že z unijní právní úpravy žádné právo na postupné získávání dočasné ochrany v různých členských státech cizincům neplyne. 10. Žalovaný se vyjádřil i k výkladu a použití § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. ve světle domácí judikatury a rozsudku Soudního dvora EU ve věci Krasiliva, který podle něj poněkud relativizuje závěry uvedené v rozsudku NSS ve věci vedené pod sp. zn. 10 Azs 151/2024. Žalovaný je přesvědčen, že směrnice 2001/55/ES připouští opakované získávání povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany pouze v členském státě, který je již cizinci jednou vydal. Přesněji, pokud se cizinec povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jednom členském státě vzdal, případně jeho platnost skončila, je oprávněn o jeho vydání znovu požádat pouze v členském státě, který mu jej předtím vydal. Uvedené podle žalovaného vyplývá předně z ustanovení čl. 21 odst. 2 směrnice 2001/55/ES a současně z toho, že směrnice 2001/55/ES nepočítá s druhotným pohybem osob, jimž svědčí právo dočasné ochrany než pouze v případech, na něž dopadá čl. 15 nebo 26 směrnice 2001/55/ES. Proto ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 62/2022 Sb. by podle názoru žalovaného mělo být vykládáno v souladu s jeho jazykovým zněním, tedy tak, že jeho smyslem je zabránit cizincům, kteří jsou nebo již jednou byli držiteli povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jednom členském státě, aby toto pobytové oprávnění získali znovu na území České republiky. Tento jazykový výklad odpovídá podle názoru žalovaného i smyslu a účelu úpravy unijní. 11. Závěrem žalovaný znovu navrhl, aby soud předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda je § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. v souladu s unijním právem. Posouzení věci soudem 12. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 13. Soud předesílá, že usnesením ze dne 14. 5. 2025, č.j. 11 A 44/2025-30, zamítl návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření, a to z důvodu nesprávně navrženého petitu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 5. 2025. Dne 20. 5. 2025 podala žalobkyně nový návrh na vydání předběžného opatření, o kterém již ale městský soud nerozhodoval, neboť ve věci již byly učiněny všechny přípravné úkony, a rozsudek ve věci samé vydal ještě před uplynutím lhůty pro rozhodnutí o předběžném opatření (§ 38 odst. 3 s. ř. s.). 14. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, s čímž žalovaný výslovně souhlasil a žalobkyně vyjádřila konkludentní souhlas s tímto postupem, když na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nereagovala [§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. Soud sám neshledal potřebu ve věci nařídit jed