1 Ao 2/2010 — Nejvyšší správní soud

11 A 45/2025- 88 - text  23 11 A 45/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudce Mgr. Marka Zimy a soudkyně JUDr. Jitky Hroudové ve věci žalobkyně: COOL CREDIT, s.r.o., IČO 02112621 sídlem Václavské náměstí 841/3, 110 00 Praha 1 zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Markvartem sídlem U Přejezdu 443/8, 111 01 Praha proti žalované: Česká národní banka sídlem Na Příkopě 864/28, 115 03 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady žalované z 28. 2. 2025, čj. 2025/022924/CNB/110 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Vymezení věci 1. Žalobkyně je nebankovní poskytovatelkou spotřebitelských úvěrů. Žalovaná jí uložila pokutu za porušení povinností podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 23. 4. 2020. Konkrétně žalobkyně pochybila tím, že: - nezavedla a neudržovala vhodná a přiměřená pravidla a postupy pro řádné posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů a průběžně neověřovala a pravidelně nehodnotila přiměřenost a účinnost zavedených postupů a pravidel, - poskytla spotřebitelský úvěr, aniž by řádně posoudila úvěruschopnost jednotlivých spotřebitelů, - při komunikaci se spotřebiteli, kteří se dostali do nepříznivé situace, kdy jim hrozilo prodlení či již byli v prodlení, jim podávala nepravdivé nebo navzájem si odporující informace, a přitom zamlčovala důležité skutečnosti, - porušila zákonné omezení plateb souvisejících s prodlením spotřebitelů. 2. Žalobkyně se závěry žalované nesouhlasí, a proto se poté, co neuspěla se svými námitkami ve správním řízení, obrátila na soud. 2. Argumentace účastníků 3. Žalobkyně i žalovaná uplatnily v řízení rozsáhlou argumentaci. Soud proto pro přehlednost nyní pouze stručně shrne žalobní body a reakci žalované a podrobné argumentaci účastníků se bude věnovat následně v rámci samotného posouzení žaloby 4. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a navrhuje, aby jej soud zrušil a vrátil věc bankovní radě žalované k dalšímu řízení. Svoji argumentaci shrnula do těchto žalobních bodů: - Dohledový benchmark č. 1/2014 je nicotný, protože nebyl vydán jako úřední sdělení žalované. Benchmark rozšiřuje povinnosti nad rámec zákona o spotřebitelském úvěru. - Žalovaná nezdůvodnila, proč chyby, které vytkla správnímu orgánu prvního stupně, neměly vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Faktické chyby obsahuje také výrok napadeného rozhodnutí, který je navíc v části nesrozumitelný. - Žalovaná stanovila velikost kontrolního vzorku v rozporu se svojí praxí v obdobných případech. - Žalovaná uložila pokutu za nevyhovující znění vnitřního předpisu, který přitom sama nedlouho předtím schválila v licenčním řízení. - Žalovaná do rozhodnutí nepromítla závěry judikatury k otázce posuzování úvěruschopnosti. - Žalovaná dostatečně nezdůvodnila, proč nestačí k doložení příjmů OSVČ předložit dva poslední výpisy z bankovního účtu. - Žalovaná uložila pokutu v rozporu se zásadou ne bis in idem. - Žalovaná porušila princip zákazu libovůle, protože v řízení docházelo k průtahům. - Bankovní rada nedostatečně snížila uloženou pokutu vzhledem k vadám, které shledala v předchozích rozhodnutích. - Žalovaná nedodržela princip totožnosti skutku. U části vytýkaného jednání proto došlo v důsledku uplynutí promlčecí doby k zániku odpovědnosti za přestupek. 5. Žalovaná považuje žalobu za nedůvodnou a navrhuje, aby ji soud zamítl. Zdůraznila, že velká část žalobní argumentace opakuje námitky z přestupkového řízení, které žalovaná vypořádala v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí prvostupňovém. K žalobním bodům uvedla následující: - Dohledový benchmark nemusí být vydán formou úředního sdělení, postačí, že je dostupný široké veřejnosti. Nemůže být nicotný, neboť se nejedná o rozhodnutí ani opatření obecné povahy (OOP). Bankovní rada navíc nezaujala názor, který by byl od dohledového benchmarku odlišný. - Bankovní rada se rozkladovým námitkám věnovala a odůvodnila, proč pochybení správního orgánu prvního stupně neměla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, avšak vedla ke snížení pokuty. - Žalovaná nestanovila velikost kontrolního vzorku svévolně. Bankovní rada výběr vzorku řádně zdůvodnila a jeho velikost odpovídala mj. tomu, kolik smluv o spotřebitelském úvěru žalobkyně v kontrolovaném období uzavřela. - Žalovaná v licenčním řízení neposuzuje a neschvaluje obsah vnitřních předpisů, které jsou formálním základem pro udělení povolení k činnosti. - Bankovní rada sice s některými judikaturními závěry obecně souhlasila, avšak tyto závěry doplnila o vlastní posouzení. Žalobkyně to však přehlíží a účelově vytrhává závěry bankovní rady z kontextu. - Bankovní rada se otázce doložení příjmů OSVČ výpisy z bankovního účtu zabývala. Výpisy samy nedokládají finanční situaci spotřebitele. Nemůže z nich totiž bez dalšího vyplynout pravidelnost příjmů ani průměrná měsíční výše příjmů spotřebitele. - Žalobkyně nesplnila hned dvě povinnosti stanovené v § 15 zákona o spotřebitelském úvěru, jehož porušení se podle § 148 odst. 1 písm. b) téhož zákona trestá jako přestupek. Tím, že byla žalobkyně uznána vinnou z porušení § 15 odst. 1 i 3, nedošlo k porušení zásady ne bis in idem. - V řízení došlo k časové prodlevě, k čemuž správní orgány přihlédly při ukládání pokuty. Neznamená to však, že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné. - Důvody, pro které bankovní rada snížila pokutu, jsou odůvodněné, srozumitelné a zákonné. - Žalovaná totožnost skutku neporušila, toliko skutek v navazujících rozhodnutích jinak popsala. 3. Ústní jednání 6. Ve věci se konalo ústní jednání v souladu s § 49 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.). 3.1 K postupu při předvolání účastníků 7. Soud na jednání nepředvolal samostatně žalobkyni, ale pouze jejího zástupce s tím, že toto předvolání platí i pro žalobkyni jako zastoupenou účastnici. 8. Zdejší soud si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud (NSS) v několika svých rozsudcích uvedl, že předvolání k ústnímu jednání je nutné zasílat nejenom zástupci účastníka řízení, ale i přímo účastníku řízení samostatně. Rozsudky ze 4. 2. 2009, čj. 1 As 107/2008-100, z 31. 3. 2009, čj. 5 Afs 102/2008-106, z 28. 8. 2013, čj. 4 Ads 67/2013 21, z 29. 3. 2013, čj. 4 Ads 109/2012-69, ze 17. 10. 2022, čj. 5 Azs 246/2022-49, z 19. 3. 2025, čj. 8 Afs 101/2024-84, a naposledy z 19. 9. 2025, čj. 5 As 42/2025-41. NSS sice v citovaných rozsudcích posuzoval konkrétní skutkovou situaci, odůvodnění však formuloval obecně a kategoricky. NSS přitom v jiných rozsudcích dospěl přesně k opačnému závěru. Rozsudky z 30. 8. 2005, čj. 5 Afs 25/2004-72, č. 1376/2007 Sb. NSS, ze 7. 12. 2005, čj. 3 Azs 421/2004-86, z 16. 8. 2006, čj. 8 Ans 4/2005-84, ze 7. 4. 2011, čj. 1 As 100/2010-60, body 9 až 12, nebo z 30. 7. 2014, čj. 8 Azs 53/2014-19, body 22 a 28. Pro příklad lze citovat z rozsudku z 20. 6. 2012, čj. 7 Azs 17/2012-53, ve kterém uvedl, že „§ 42 odst. 2 s. ř. s. řeší případy, kdy má účastník zástupce a přichází do úvahy doručování buď pouze tomuto zástupci, nebo jak tomuto zástupci, tak účastníkovi. Má-li účastník zástupce s procesní plnou moci (vždy v případě zastoupení advokátem), doručují se písemnosti vždy jen tomuto zástupci, pokud zákon nestanoví něco jiného. Nejenom zástupci, ale také účastníku samotnému se doručuje v případě, že má účastník sám osobně něco vykonat. Úkony, které má účastník osobně v řízení vykonat se rozumí případy, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Musí jít tedy o tzv. jednání nezastupitelné. Jestliže ve sporném řízení účastník nenavrhne důkaz svou vlastní výpovědí, není ani zásadně důvodu účastníka osobně předvolávat k ústnímu jednání; soud v tomto případě vyrozumí o jednání jen zástupce s plnou mocí pro celé řízení“. V bodě 25 rozsudku z 8. 3. 2024, čj. 5 Ads 223/2023-168, NSS vzpomenul svůj rozsudek čj. 1 As 107/2008-100, ale naznačil, že úkonem nezastupitelným zástupcem účastníka řízení by byla osobní výpověď účastníka řízení na ústním jednání. 9. Mimo výše uvedený výslovný nesouhlas s názorem, že je nutné zasílat předvolání i přímo účastníku řízení, vyplývá z rozhodovací praxe NSS i nesouhlas implicitní. V bodě 20 rozsudku čj. 8 Afs 101/2024-84 (a téměř shodně i v bodě 20 rozsudku čj. 5 Azs 246/2022-49) NSS uvedl, že „již samotné nepředvolání stěžovatelky k jednání před městským soudem představovalo vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a tedy důvod pro zrušení napadeného rozsudku“. NSS tak situaci spočívající v předvolání pouze zástupce účastníka řízení a nikoliv i samotného účastníka řízení označil za vadu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy za vadu, ke které musí podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet ex offo. Přihlíží-li NSS k této vadě z úřední povinnosti, je nutno dospět k závěru, že všude tam, kde rozhodnutí krajského soudu nezrušil pro tuto vadu, nepovažoval postup krajského soudu za vadný. Takový postup nicméně odporuje zá