11 A 57/2025 – Městský soud v Praze

11 A 57/2025- 49 - text 9 11 A 57/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Zimy ve věci žalobce: Z. B., narozený X, státní příslušnost Ukrajina bytem X, zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost dne 5. 5. 2025, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 5. 5. 2025 žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování žalobcových práv a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením jeho žádostí o dočasnou ochranu. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a žalobní argumentace 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá určení, že zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci jako nepřijatelné dne 5. 5. 2025, byl nezákonný, a žádá, aby soud přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobci. V žalobě uvedl, že po napadení Ukrajiny Ruskou federací uprchl v doprovodu své maminky do Polska, kde mu byla udělena dočasná ochrana. Poté odcestoval zpět na Ukrajinu s vidinou zlepšení tamní bezpečnostní situace. Následně však z důvodu eskalace konfliktu znovu uprchl z Ukrajiny. V ČR pobývá jeho bratranec, což bylo velkým faktorem pro rozhodnutí požádat o dočasnou ochranu v ČR. Jeho žádost v ČR však byla označena jako nepřijatelná, jelikož dříve získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státu Evropské unie – Polské republice. 2. Podle žalobce je odepření registrace osoby podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“) v rozporu se Směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) i Prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 Směrnice o dočasné ochraně (dále jen „Prováděcí rozhodnutí“). Dále pak žalobce odkázal na čl. 16 preambule směrnice o dočasné ochraně a čl. 15 preambule Prováděcího rozhodnutí, z nichž má plynout zásah spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je nezákonný. Přitom poukázal na to, že se členské státy dohodly na neuplatňování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Žalobce se domnívá, že prokázání státní příslušnosti, pobytu na Ukrajině a případně rodinné vazby jsou dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Závěrem pak žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-51, v němž NSS dospěl k názoru, že z unijního práva plyne právo státních příslušníků Ukrajiny, kteří jsou držiteli dočasné ochrany na základě Prováděcího rozhodnutí, na přemístění do jiného členského státu. Tento členský stát jim musí v souladu s čl. 8 směrnice o dočasné ochraně vydat povolení k pobytu. Zároveň NSS v rozsudku uvedl, že nelze aplikovat § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb., jelikož odporuje unijnímu právu. Vyjádření žalovaného k žalobě 3. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť postupoval zcela v souladu se zákonem. Žalobce figuruje v TPP jako držitel dočasné ochrany v Polské republice. 4. Žalovaný připustil, že recentní judikatura dospěla k závěru, že § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. odporuje unijnímu právu, avšak s tímto závěrem se žalovaný neztotožnil, když podle něj pro závěr o existenci práva „sekundární" volby členského státu neexistuje opora v pozitivním právu. 5. Směrnice o dočasné ochraně nepředpokládá, že by osoba mohla získat dočasnou ochranu ve více státech zároveň (o čemž svědčí zejména dikce čl. 15 čl. 26). Dle žalovaného nelze dovodit, že by vysídlené osoby byly oprávněny získávat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v různých členských státech za situace, kdy jim již povolení k pobytu z tohoto titulu bylo vydáno jiným členským státem. Dohoda států, že nebudou aplikovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, znamená, že členské státy nebudou držitele dočasné ochrany v jiném členském státě, který neoprávněně pobývá na jejich území, aktivně přemisťovat či předávat do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Nic dalšího z ní ovšem nelze dovodit. Navíc ČR od dohody o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně odstoupila, a proto může být čl. 11 ve vzájemných vztazích mezi ČR a ostatními členskými státy aplikován. 6. Cizinci sice mají právo vybrat si členský stát, ve kterém o udělení dočasné ochrany požádají, z recitálu směrnice o dočasné ochraně však žalovaný dovozuje, že jejím cílem není, aby žadatelé požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech a tím zbytečně, případně účelově, vyčerpávali kapacity a zdroje členských států. Směrnice má bránit druhotnému pohybu osob, nicméně neupravuje k tomu žádný nástroj. 7. Dále pak uvedl, že závěry Soudního dvora EU (dále též „Soudní dvůr“ či „SDEU) formulované v jeho rozsudku ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23 (dále též „rozsudek ve věci Krasiliva“), se na případ žalobce nevztahují, neboť řešil odlišnou situaci, kdy žadatelka sice o poskytnutí dočasné ochrany požádala, ale nebylo o ní přijato žádné rozhodnutí. 8. Žalovaný setrval na svém názoru, že z unijní právní úpravy žádné právo na postupné získávání dočasné ochrany v různých členských státech cizincům neplyne. 9. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 62/2022 Sb. by podle názoru žalovaného mělo být vykládáno v souladu s jeho jazykovým zněním, tedy tak, že jeho smyslem je zabránit cizincům, kteří jsou nebo již jednou byli držiteli povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jednom členském státě, aby toto pobytové oprávnění získali znovu na území České republiky. Tento jazykový výklad odpovídá podle názoru žalovaného i smyslu a účelu úpravy unijní. 10. Závěrem žalovaný znovu navrhl, aby soud předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda je § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. v souladu s unijním právem. Doplnění vyjádření k žalobě 11. V rámci doplnění vyjádření k žalobě žalovaný setrval na svém závěr o nedůvodnosti žaloby a uvedl, že dne 13. 6. 2025 ministři vnitra na zasedání Rady ministrů vnitra jednomyslně podpořili další roční prodloužení dočasné ochrany. Oproti minulému rozhodnutí o prodloužení ovšem došlo v úvodních ustanoveních (tzv. recitálech) k několika změnám, na kterých se členské státy dohodly. Pro oblast týkající se druhotných pohybů byly odsouhlaseny dva nové recitály. První recitál míří na případy, kdy osoba, která je poživatelem dočasné ochrany (resp. povolení k pobytu za tímto účelem) v jednom členském státě, požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě. Takové žádosti by měly být zamítnuty; přitom termín „zamítnout“ má autonomní unijní význam zahrnující všechny formy negativního posouzení (viz např. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/134, čl. 3 odst. 8). Recitál zde odkazuje i na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva (C-753/23) a konkrétně na bod 30 rozsudku. Tento recitál ani rozsudek Soudního dvora EU nepožadují žádnou asistenci orgánů členského státu směrem k poživateli dočasné ochrany, jde-li o zrušení jeho dočasné ochrany v druhém členském státě, jak to vyžaduje judikatura Nejvyššího správního soudu. Druhý nový recitál (bod 5a) ve znění: „S ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“, by dle názoru žalovaného měl být vykládán tak, že čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně nemá být vykládáno v tom smyslu, že by z něj členskému státu vyplývala povinnost vydat povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany osobě, která již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany byla v jiném členském státě. Posouzení věci soudem 12. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 13. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, s čímž účastníci výslovně souhlasili [§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř.