1 Afs 19/2009 — Nejvyšší správní soud

11 Af 16/2025- 52 - text 17 pokračování 11 Af 16/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce Mgr. Marka Zimy v právní věci žalobce: Michal Šimků, insolvenční správce dlužníků P. Z. a V. Z., obou bytem X, sídlem Šítkova 233/1, 110 00 Praha 1, zastoupen Hanou Rodovou, advokátkou sídlem Šítkova 233/1, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Finanční arbitr sídlem Legerova 1581/69, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2024, čj. FA/SR/RI/1492/2019-158 takto: I. Rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 28. 12. 2024, čj. FA/SR/RI/1492/2019-158, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku v částce 24 539 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Hany Rodové, advokátky. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl jeho námitky a potvrdil usnesení žalovaného ze dne 22. 10. 2024, čj. FA/SR/RI/1492/2019-153 (dále jen „usnesení o zastavení řízení“). Tímto usnesením bylo zastaveno řízení ve věci, v níž se navrhovatel P. Z. a navrhovatelka V. Z. domáhali po společnosti XTB SPóŁKA AKCYJNA se sídlem Prosta 67, 00-838 Varšava, Polská republika, jednající prostřednictvím XTB S. A., organizační složka (dále jen „Instituce“), náhrady škody, kterou jim způsobila tím, že jednostranně změnila podmínky pro obchodování obou navrhovatelů a tato jednostranná změna podmínek pro obchodování vedla ke ztrátě investovaných peněžních prostředků. Současně Instituce poskytla oběma navrhovatelům investiční služby, ačkoliv věděla, že pro ně nejsou přiměřené. Žalovaný v této věci původním rozhodnutím („Nálezem“) ze dne 9. 8. 2022 uložil Instituci kromě jiného povinnost zaplatit P. Z. a V. Z. (dále též „navrhovatelé“) částku ve výši 4 411 134,95 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 10 % p. a. z této částky ode dne 28. 7. 2019 do zaplacení k rukám žalobce jakožto insolvenčního správce Z. Podle odůvodnění usnesení o zastavení řízení bylo důvodem zrušení původního rozhodnutí a zastavení řízení ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“), neboť návrh obou navrhovatelů byl nepřípustný podle § 9 písm. a) citovaného zákona, protože spor nenáleží do působnosti finančního arbitra. Žalobní body 2. Žalobce zejména namítal, že podle jeho názoru navrhovatelé P. Z. a V. Z. byli od počátku a po celou dobu smluvního vztahu s Institucí spotřebiteli, a v tomto ohledu se plně ztotožňuje s názorem žalovaného, který uvedl v původním Nálezu ze dne 9. 8. 2022. Žalobce se domnívá, že Instituce porušila zákonné i smluvní povinnosti a způsobila svým protiprávním jednáním navrhovatelům (potažmo žalobci) škodu. Žalovaný v řízení rozhodoval zmatečně, když po vydání Nálezu vydal na základě námitek uplatněných Institucí napadené rozhodnutí, v jehož rámci jednak Nález zrušil, jednak řízení zastavil, a současně v poučení uvedl, že proti usnesení je možné podat námitky. Po podání námitek bylo teprve vydáno rozhodnutí o námitkách, které napadené rozhodnutí potvrdilo. V rámci poučení v rozhodnutí o námitkách již bylo stanoveno, že se jedná o konečné rozhodnutí. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí, které bylo následně potvrzeno rozhodnutím o námitkách, bylo vydáno v rozporu s platnými právními předpisy, když žalovaný v napadeném rozhodnutí změnil svoje právní posouzení ve věci a rozhodl o tom, že oběma navrhovatelům neměl být nikdy přiznán status spotřebitele. Žalobce se důvodně domnívá, že jak napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí o námitkách jsou nicotné. 3. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o finančním arbitrovi platí, že: „Arbitr rozhodnutím o námitkách nález potvrdí nebo změní, nebo usnesení potvrdí, změní nebo zruší. Arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.“ 4. Podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi: „Arbitr řízení zastaví usnesením též, jestliže následně zjistil, že návrh je nepřípustný podle § 9…“. Řízení se tedy zastavuje usnesením. Žalovaný v předmětném řízení vydal de facto dvě rozhodnutí o námitkách, přičemž stěžejním rozhodnutím, proti němuž se žalobce touto žalobou brání, je napadené rozhodnutí, které však bylo vydáno už 22. 10. 2024, avšak bylo možné proti němu podat opravné prostředky v podobě námitek. Žalobce tak musel vyčkat s touto žalobou až na konečné rozhodnutí o námitkách. 5. K vlastnímu předmětu sporu žalobce uvedl, že dotčení na svých právech, respektive právech obou navrhovatelů, které ze zákona zastupuje jako insolvenční správce, spatřuje v tom, že žalovaný zrušil Nález a zastavil řízení z důvodu, že bezdůvodně změnil svůj názor na postavení navrhovatelů jakožto spotřebitelů, čímž mu znemožnil domáhat se po žalovaném náhrady škody z titulu porušení právních povinností obchodníka s cennými papíry. Žalovaný tak bez dalšího vyloučil svou pravomoc rozhodovat ve věci, řízení zastavil a Nález zrušil, rozhodl tedy procesně a věc meritorně vůbec neposuzoval. 6. Žalovaný založil svůj postoj ve vztahu k navrhovatelům jakožto podnikatelům a nikoliv spotřebitelům na skutečnosti, že využívali při investování peněžních prostředků cizích osob za účelem dosažení zisku, a to ve frekvenci a rozsahu zakládajícím soustavnost, která neodpovídá jednání běžného spotřebitele. Žalovaný dokonce dovodil, že činnost navrhovatelů odpovídá svým charakterem čistě obchodní činnosti, na kterou by obvykle potřebovali veřejnoprávní oprávnění České národní banky, a proto navrhovatele považuje za podnikatele ve smyslu ustanovení § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (též „občanský zákoník“) a nikoliv spotřebitele ve smyslu § 419 občanského zákoníku. Jediným podkladem pro takový závěr žalovaného je podle odůvodnění rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2023, čj. 37 T 5/2022-6198, z něhož žalovaný převzal bez dalšího celé pasáže, které použil pro odůvodnění napadeného rozhodnutí. 7. Žalobce tvrdí, že rozsudek nelze v řízení před žalovaným použít. Důvodem je skutečnost, že v trestním řízení může obviněný, resp. obžalovaný použít na svoji obranu v podstatě cokoliv. V rámci trestní obhajoby obžalovaní mohou uvádět i nepravdivé a zkreslené údaje a v podstatě libovolně popisovat skutkový děj. Výpovědi obžalovaných v trestním řízení soudním vedeném pod spisovou značkou 37 T 5/2022 proto nelze pro účely řízení před žalovaným použít. 8. Žalovaný činí z odůvodnění rozsudku následující závěr: „I když tedy Navrhovatelé zdánlivě jednali při uzavření Rámcové smlouvy 1 a Rámcové smlouvy 2 jako spotřebitelé, z Rozsudku vyplývá, že samotné nákupy byly provedeny z peněžních prostředků, které prokazatelně nebyly jejich a které pro poškozené osoby, které jim je poskytly, spravovali, a to až do stavu, kdy došlo k jejich faktické ztrátě.“ K této citaci žalobce namítá, že navrhovatelé k obchodování využili pouze svoje finanční prostředky a nikoli prostředky, které měli získat od třetích osob. Finanční prostředky navrhovatelé získali zápůjčkou. Poskytnutím zápůjčky se zapůjčené finanční prostředky staly finančními prostředky navrhovatelů, kteří se smlouvou o zápůjčce zavázali zapůjčené finanční prostředky vrátit. Ani žalovaný se přitom nedomnívá, že navrhovatelé měli vrátit zapůjčiteli identické finanční prostředky. Peníze jsou svou povahou jednoznačně věcí druhově určenou a navrhovatelé tedy měli zapůjčiteli vrátit jakékoliv finanční prostředky v určené výši. Není proto pochyb o tom, že zapůjčené finanční prostředky neměli navrhovatelé pro vydlužitele spravovat. Správa finančních prostředků je řešena prostřednictvím jiných smluvních institutů, nikoliv však zápůjčky. Zapůjčené finanční prostředky proto náležely navrhovatelům, kteří sami rozhodovali, jak je užijí. Pokud navrhovatelé zapůjčené finanční prostředky investovali, nic to nemění na tom, že stále byli spotřebiteli. 9. Navrhovatele nelze považovat za podnikatele ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku. V předmětných transakcích byli v postavení spotřebitele ve smyslu ustanovení § 419 občanského zákoníku. To, že by navrhovatelé snad byli podnikateli, nebylo v řízení před žalovaným finančním arbitrem ničím prokázáno. Stejně tak nebyla v řízení před žalovaným prokázána tvrzená soustavnost předmětného jednání navrhovatelů, ani nebyla sjednána úplata za údajnou podnikatelskou činnost (bez které si lze podnikání představit jen těžko). 10. Žalovaný veškerá shora popisovaná jednání přičítá paušálně ja