4 As 309/2023 — Nejvyšší správní soud

14 A 100/2022- 221 - text 30 14 A 100/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka v právní věci žalobkyně: Jindřichohradecké místní dráhy, a.s. (v konkursu), IČO: 62509870 sídlem Nádražní 203, 377 01 Jindřichův Hradec zastoupená advokátem Mgr. Ivo Suchomelem sídlem Durychova 101/66, 142 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 za účasti: Ing. David Jánošík, insolvenční správce žalobkyně sídlem Gočárova 1105/36, 500 02 Hradec Králové zastoupen advokátem Mgr. Ivo Suchomelem sídlem Durychova 101/66, 142 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2022, čj. MV-47986-21/ODK-2022, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2022, čj. MV-47986-21/ODK-2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 49 067 Kč, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Ivo Suchomela, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Soud v této věci rozhoduje podruhé. Rozsudkem ze dne 14. 8. 2023, čj. 14 A 100/2022-107 (první rozsudek), žalobu zamítl. Tento rozsudek ovšem zrušil Nejvyšší správní soud (NSS) rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, čj. 4 As 309/2023-35. Jádrem nynějšího sporu po rozsudku 4 As 309/2023 zůstává, zda žalovaný mohl nevyhovět základu návrhu žalobkyně ze dne 1. 3. 2022 ve sporu z veřejnoprávní smlouvy (návrh), konkrétně smlouvy o závazku z veřejné služby uzavřené mezi žalobkyní a Krajem Vysočina (kraj) ze dne 19. 10. 2009 (smlouva) ve znění jejího dodatku č. 16. Žalobkyně se návrhem domáhala, aby žalovaný zavázal kraj, nechť žalobkyni zaplatí částku 2 807 353 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené protiprávním postupem při uzavírání smlouvy vč. dodatku 16, který dle ní spočíval v zastropování výše úhrady prokazatelné ztráty za období celého roku 2018 v rozporu se zákonem (konkrétně šlo o čl. V odst. 2 dodatku č. 16; srov. také čl. I odst. 2) Nárok vymezila jako náhradu škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon č. 82/1998 Sb.). . Škodu vyčíslila jako rozdíl mezi krajem v roce 2018 uhrazenými zálohami a jí vyúčtovanou prokazatelnou ztrátou (vyúčtování ze dne 6. 2. 2019). Poukazovala na to, že smlouva byla pro ni od počátku ekonomicky nevýhodná, jelikož kraj jí hradil nepřiměřeně nízkou kompenzaci ztráty. Pokud by s ní kraj nesjednal zastropování úhrady prokazatelné ztráty v rozporu s právními předpisy, žalobkyni by nevznikla škoda, které se nyní domáhá. Slovy NSS, pokud by smlouva mezi krajem a žalobkyní byla uzavřena v rozporu s právními předpisy, byl by zde také předpoklad pro zahájení přezkumného řízení ve smyslu § 165 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (správní řád), jímž se zabýval soud v prvním rozsudku. 2. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti. 3. Žalobkyně je lokálním dopravcem na dráze. S krajem jako objednatelem uzavřela dne 19. 10. 2009 smlouvu o závazku veřejné služby v drážní dopravě. Ke smlouvě kraj a žalobkyně uzavřely několik dodatků. Období roku 2018 upravoval především dodatek č. 16 smlouvy. Tento dodatek specifikoval rozsah dopravního výkonu pouze od počátku roku 2018 do 8. 12. 2018. 4. Žalobkyně se následně ve sporném řízení u žalovaného domáhala nahrazení projevu vůle kraje k uzavření dalšího dodatku, který soudy shodně označují jako dodatek č. 17, který měl specifikovat rozsah dopravního výkonu pro období od 9. 12. 2018 do 31. 12. 2018 V prosinci roku 2019 uzavřely smluvní strany provizorní dodatek č. 17. Dodatek pro zbytek roku 2018 by tak v podstatě neměl mít pořadové číslo 17. Jelikož však dodatek pro zbytek roku 2018 označují jako dodatek č. 17 i jiné rozsudky zdejšího soudu, resp. NSS, i v nyní posuzovaném případě soud setrval u tohoto označení dodatku, a to navzdory tomu, že tento dodatek žalovaný v bodě 4 napadeného rozhodnutí označil pořadovým číslem 18. . V návaznosti na zahájení sporného řízení uplatnil kraj protinávrh. Obě strany se v rámci svých návrhů shodly na úpravě rozsahu dopravního výkonu vyjádřeného počtem vlakových kilometrů v závazku veřejné služby. Neshoda však mezi nimi panovala ve vztahu k úpravě podmínek úhrady prokazatelné ztráty. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2019 žalovaný nenahradil projev vůle žádné ze stran. Toto rozhodnutí zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, čj. 11 A 126/201997. Ke kasační stížnosti proti rozsudku 11 A 126/2019 NSS rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, čj. 5 As 1/2022125, zrušil jak rozsudek 11 A 126/2019, tak rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2019, obě pro nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. 5. Žalovaný pak v tom samém řízení pokračoval. Výrokem I rozhodnutí ze dne 31. 5. 2022 žalovaný vyhověl návrhu žalobkyně a kraje a nahradil projevy jejich vůlí k uzavření dodatku č. 17 (pro konec roku 2018). Žalovaný v odůvodnění zdůraznil, že nahrazení projevu vůle se týkalo toliko rozsahu dopravního výkonu pro období od 9. 12. 2018 do 31. 12. 2018. Předmětem tohoto dodatku nebyla nyní sporná úhrada prokazatelné ztráty. Účastníci se na úpravě rozsahu dopravního výkonu pro uvedené období shodli. Rozhodnutí ze dne 31. 5. 2022 posléze zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, čj. 18 A 56/2022-177. Rozsah dopravního výkonu pro období 9. 12. 2018 do 31. 12. 2018 tak zůstal smluvně nestanoven. 6. Za rok 2018 předložila žalobkyně kraji vyúčtování. V něm vykázala prokazatelnou ztrátu ve výši 16 520 693 Kč. Kraj však žalobkyni uhradil pouze částku 13 713 340 Kč, a to prostřednictvím smluvených záloh. Rozdíl mezi vyúčtováním žalobkyně a částkou, kterou kraj uhradil na plnění závazku veřejné služby za rok 2018, představuje částku, jejíž úhrady se žalobkyně domáhala ve svém návrhu u žalovaného. Návrh ze dne 1. 3. 2022 žalovaný posuzoval v rámci nyní přezkoumávaného sporného řízení. 7. Žalovaný se před vlastním posouzením věci samé nejprve zabýval tím, jestli smlouva (resp. její části, které žalobkyně označila za nezákonné) obsahovala důvody pro zahájení přezkumného řízení. Předmětem vlastního sporu pak byla otázka, zda má žalobkyně nárok na to, aby jí kraj uhradil skutečnou výši prokazatelné ztráty, nebo jestli mohly strany úhradu prokazatelné ztráty smluvně „zastropovat“ a kraj tak musel uhradit pouze částku, ke které se smluvně zavázal. Žalovaný shrnul, že smluvní závazky (ani závazky z veřejnoprávních smluv) nemůže z moci úřední [s výjimkou postupu podle § 165 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (správní řád)] měnit, rušit nebo „narovnat“ jen proto, že jedna z jejích stran ex post považuje smlouvu za nevýhodnou, nevyváženou, ztrátovou nebo nespravedlivou, avšak přesto ji dobrovolně uzavřela na základě svého svobodného podnikatelského uvážení. Žalovaný shledal nárok žalobkyně co do částky 358 Kč důvodným, neboť kraj jí na zálohách uhradil pouze částku 13 713 340 Kč, přičemž se zavázal k úhradě prokazatelné ztráty ve výši 13 713 698 Kč. Ve zbytku návrh žalobkyně zamítl. II. Podání stran a procesní vývoj sporu Žaloba 8. Dle žalobkyně zákonodárce nezamýšlel, aby si osoby v rámci závazku veřejné služby arbitrárně sjednávaly částku úhrady prokazatelné ztráty, zejména ne v rozporu s výpočtem stanoveným v právních předpisech. Neobstojí tak závěr žalovaného, že smlouva o závazku veřejné služby uzavřená mezi žalobkyní a krajem v části, v níž sjednává omezení úhrady prokazatelné ztráty bez jakéhokoli předchozího rozumného a zákonem stanoveného výpočtu, není v rozporu s právními předpisy. Výklad žalovaného „odsoudil“ žalobkyni k finanční likvidaci. 9. Žalobkyně snesla tyto žalobní námitky: a) zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách (zákon o dráhách), je veřejnoprávním předpisem a jeho ustanovení jsou kogentní; b) žalovaný chybně interpretuje rozsudky NSS ze dne 13. 7. 2016, čj. 6 As 206/2015-99, DPÚK, a ze dne 18. 4. 2012, čj. 1 As 26/2012-53, Autobusy KAVKA; c) žalovaný pominul žalobkyní zmíněné usnesení zvláštního senátu NSS ze dne 21. 5. 2008, čj. Konf 31/200782, Dopravní podnik Ústeckého kraje; d) pominul taktéž nařízení Rady (EHS) č. 1191/1969 Nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. 6. 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách Úř. věst. L 156, 28. 6. 1969, zvláštní vydání v českém jazyce: Kapitola 07 Svazek 001. s. 19 - 25. a rozsudek Soudního dvora Evropské Unie (SDEU) ze dne 24. 7. 2003, ve věci C-280/00, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (rozsudek Altmark); e) dobové znění § 9 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy (zákon o Českých dráhách), vylučuje možnost interpretace § 39a zákona o dráhách, kterou přednesl žalovaný; f) obecně závazná rozhodnutí Evropské