15 A 165/2025 – Městský soud v Praze

15 A 165/2025- 21 - text  9 15 A 165/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: S. P. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-0411970-1/DO-2025 jako nepřijatelné dne 2. 9. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 2. 9. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0411970-1/DO-2025 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0411970-1/DO-2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 9. 5. 2025 vrátil žalobci žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), tedy proto, že získal dočasnou ochranu v jiném členském státě, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. 2. V žalobě vyjádřil přesvědčení, že žaloba je i přes existenci zákonné výluky ze soudního přezkumu přípustná. Dále uvedl, že krátce po vypuknutí války získal dočasnou ochranu v České republice a poté také v Polsku a na Slovensku. Nyní se však rozhodl přestěhovat zpět do České republiky. Žalobce namítl, že právní úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu zakotvená v § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina je v rozporu s právem Evropské unie, přičemž odkázal na závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a ze dne 8. 4. 2025 č. j. 9 Azs 20/2024 – 37. Žalovaný tedy nemůže považovat žádost o dočasnou ochranu za nepřijatelnou pouze proto, že občan Ukrajiny má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Sice platí, že práv plynoucích z dočasné ochrany nelze požívat ve více členských státech zároveň, avšak Nejvyšší správní soud v judikatuře popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o poskytnutí dočasné ochrany a zjistí, že ta je již poskytována v jiném členském státě. Institut nepřijatelnosti nelze použít ani v případě, že občan Ukrajiny ke dni podání žádosti dočasnou ochranou v jiné zemi pořád disponuje. V takovém případě musí žalovaný umožnit, aby se dotyčný dočasné ochrany v jiném členském státě vzdal. Nic na tom nemění ani přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2025/1460“). To jednak nebylo v době podání žádosti účinné, ale zejména nic nemění na závěrech Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2025, č.j. 18 A 38/2025-33). I nadále tak platí závěr Nejvyššího správního soudu, že důvod nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žalobce sice pořád disponuje dočasnou ochranou na Slovensku, žalovaný jej však měl vyzvat k tomu, aby učinil kroky potřebné k vzdání se uvedené dočasné ochrany. Neměl žádost bez dalšího označit za nepřijatelnou. Postup žalovaného byl tedy nezákonný. 3. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vyjádření k žalobě uvedl sdělením, že z evidence Temporary Protection Platform (TPD) zjistil, že žalobce v ní figuruje jako držitel dočasné ochran na Slovensku. Tuto skutečnost ostatně žalobce v žádosti potvrdil. Je tak naplněn důvod nepřijatelnosti jeho žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. 4. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce je sice občanem Ukrajiny, ale ke dni 24. 2. 2022 na jejím území nepobýval. Z cestovního dokladu žalobce vyplývá, že na území členských států Schengenského prostoru vstoupil dne 7. 2. 2022 přes hraniční přechod Korczowa v Polské republice. V žádosti ostatně uvedl, že se ke dni 24. 2. 2022 nacházel v České republice. Na udělení dočasné ochrany dle směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) nemají nárok občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo její území, a to z důvodu práce, studia, dovolené atd. V případě žalobce tedy nebyly splněny podmínky § 3 Legis Ukrajina, pročež je jeho žádost nepřijatelná rovněž z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona. 5. Dále se žalovaný věnoval nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina. Vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42. Závěr soudu o existenci sekundárního práva volby je dle žalovaného nesprávný a po vydání prováděcího rozhodnutí 2025/1460 je zřejmé, že takové právo neexistuje (tedy neexistuje právo na to, aby vysídlená osoba, která již získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany v některém z členský států, se přesunula do dalšího členského státu a tam získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany a čerpala z výhod spojených se statusem osoby požívající dočasné ochrany). 6. Právo primární volby členského státu plyne přímo z čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Článek 25 směrnice o dočasné ochraně je pak zřejmě důkazem toho, že jej lze omezit opatřením dle čl. 25 odst. 3. Nejvyšší správní soud se mýlí, má-li za to, že preambule prováděcího rozhodnutí rady může založit vysídleným osobám primární právo volby členského státu, v němž požádají o vydání pobytového oprávnění dle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Čl. 5 směrnice o dočasné ochraně totiž nepředpokládá, a tedy ani neumožňuje na základě prováděcího rozhodnutí rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany směrnicí přiznána. 7. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně má každý členský stát povinnost přijmout opatření za účelem zajištění povolení k pobytu vůči „osobám požívajícím dočasné ochrany“. Tímto termínem směrnice o dočasné ochraně obecně označuje osoby, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí. Ovšem tuto povinnost nemohou členské státy logicky mít vůči osobám, kterým již bylo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany některým členským státem vydáno. Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, když stanoví povinnost přijmout opatření, jejichž výsledkem má být vydání povolení k pobytu na území členského státu, totiž používá množného čísla. Tedy ten členský stát, který takové pobytové oprávnění osobě požívající dočasnou ochranu vydal, tuto povinnost splnil i za ostatní členské státy. Tím byl naplněn cíl tohoto ustanovení. Pokud by toto ustanovení mělo dopadat i na osoby, které již toto pobytové oprávnění získaly v jiném členském státě, muselo by znít jinak a především by nesměla být součástí směrnice o dočasné ochraně ustanovení čl. 15 a čl. 26. 8. Směrnice o dočasné ochraně pro označení osob, kterým již členským státem bylo vydáno povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, používá termínu: „osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“. Jde například o čl. 10, 11, 15 nebo čl. 26 směrnice o dočasné ochraně. Tohoto označení používá směrnice o dočasné ochraně vždy tam, kde reguluje postup členských států vůči osobě, jíž bylo již jedním členským státem pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany vydáno. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, směrnice o dočasné ochraně omezuje pouze na případy uvedené v čl. 15 odst. 6 a také v čl. 26 odst. 4. 9. Závěr Nejvyššího správního soudu o existenci práva na přemístění do jiného členského státu nemůže dle žalovaného obstát ani s ohledem na nově přijaté prováděcí rozhodnutí 2025/1460, kterým se prodlužuje dočasná ochrana do roku 2027. Žalovaný poukázal na nové recitály 4, 5 a 6, jejichž text dodatečně osvětluje význam dohody členských států o neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a vyplývá z něj, že druhotný pohyb držitelů oprávnění k pobytu z dočasné ochrany je nežádoucí. Tyto recitály nejsou součástí normativního textu prováděcího rozhodnutí, slouží jako výkladová vodítka, a nejsou tak vázány na účinnost samotného prováděcího rozhodnutí. 10. Má-li být jedním z cílů směrnice o dočasné ochraně předcházet riziku druhotného pohybu o