1 As 51/2010 — Nejvyšší správní soud

15 A 48/2024- 134 - text 18 15 A 48/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: E. H. zastoupená advokátkou Mgr. Nikolou Antlovou se sídlem Breitfeldova 13, Praha 8 proti žalovaným: 1) Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1 2) Ředitelství silnic a dálnic s. p. se sídlem Čerčanská 12, Praha 4 zastoupené advokátem JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LLM, FCIArb. se sídlem Na Pankráci 127, Praha 4 o žalobě ze dne 21. 5. 2024 na ochranu před nezákonnými zásahy žalovaných takto: I. Žaloba se v části, v níž směřuje proti Ministerstvu dopravy, zamítá. II. Žaloba se v části, v níž směřuje proti Ředitelství silnic a dálnic s. p., odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobkyně v žalobě požadovala vyslovení nezákonnosti zásahu spočívajícího ve výzvě k odstranění reklamního zařízení ze dne 25. 3. 2024, č. j. MD-6585/2024-940/3 (dále jen „Výzva“), kterou žalovaný 1) vyzval žalovaného 2) jakožto majetkového správce dálnice D1, aby přistoupil k odstranění reklamního zařízení umístěného na pozemku žalobkyně parc. č. XA v k. ú. YA, obec ZA (dále jen „Reklamní zařízení“), resp. k aplikaci postupu v souladu s § 31 odst. 10 a 11 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a současně vyzval žalobkyni k poskytnutí součinnosti při odstranění Reklamního zařízení způsobem stanoveným v § 31 odst. 12 téhož zákona. Žalobkyně dále označila za nezákonný zásah kroky žalovaného 1) a žalovaného 2) směřující ke vstupu na její pozemek. Pro případ, že by soud situaci hodnotil jako běžící a dosud neskončené události, žalobkyně požadovala, aby přikázal žalovanému 1) a žalovanému 2), aby se zdrželi veškerého jednání souvisejícího s Výzvou, zejména aby byla zrušena povinnost žalobkyně poskytnout součinnost při odstranění Reklamního zařízení a žalovaný 1) a žalovaný 2) si nenárokovali vstup na pozemek žalobkyně. 2. Konkrétně žalobkyně v prvním žalobním bodě namítla, že žalovaný 1) bez podrobného zkoumání ve Výzvě uvedl, že mu není známo žádné povolení pro Reklamní zařízení. Žalovaný 1) tedy neví, zda reklamní zařízení disponuje povolením, což představuje svévolný postup. Reklamní zařízení se nenachází v ochranném pásmu pozemní komunikace ve smyslu § 30 odst. 1 a 3 zákona o pozemních komunikacích (a nevyžaduje tak povolení), jak žalovaný 1) výslovně potvrdil ve vyjádření ze dne 18. 6. 2010, č. j. 449/2010-120-STSP/2 (dále jen „Vyjádření ministerstva“). 3. Podle druhého žalobního bodu nebylo dáno ani objasněno splnění podmínek pro nucené omezení vlastnického práva žalobkyně ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně nebyla v souvislosti s Výzvou řádně poučena o svých právech a povinnostech, nebyla vyrozuměna o přesném termínu odstranění Reklamního zařízení ani o důsledcích nevyhovění Výzvě. Bez toho logicky nemůže požadavkům žalovaných vyhovět a zaručit poskytnutí potřebné součinnosti. Z Výzvy v podstatě vyplývá požadavek na zpřístupnění pozemku žalobkyně 24 hodin denně po blíže nespecifikovanou dobu, což představuje nepřiměřené omezení jejího vlastnického práva (mírou jeho omezení se žalovaní nezabývali). S tím souvisí i nemožnost domoci se náhrady případné škody způsobené na pozemku žalobkyně při odstraňování Reklamního zařízení - žalovaný 2) za tímto účelem vypisuje veřejnou soutěž a odstranění pravděpodobně bude prováděno soukromým a blíže neurčeným subjektem. Došlo také k zásahu do práva žalobkyně na podnikání a jinou hospodářskou činnost, jelikož nájem pozemku za účelem umístění Reklamního zařízení tvoří nezanedbatelný příjem žalobkyně. 4. Vzhledem k výše uvedenému spatřovala žalobkyně v jednání žalovaných porušení základních zásad činnosti správních orgánů podle § 2, § 4 a § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jakož i porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Vyjádření žalovaného 1) 5. Žalovaný 1) soudu navrhl zamítnutí žaloby. Výzva byla vydána v souladu se zákonem o pozemních komunikacích. Sousloví „není známo žádné povolení k jeho zřízení a provozování“ žalovaný 1) v daném kontextu používá minimálně od roku 2018 (napadáno začalo být až v roce 2024 po novele). Žalovaný 1) přiložil situační schéma, z něhož vyplývá, že se Reklamní zařízení nenachází v zastavěném území obce ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Žalobkyní předložené Vyjádření ministerstva není v kontextu Výzvy relevantní, jelikož má obecný charakter a vztahovalo se k tehdy účinnému znění zákona, přičemž od té doby došlo k novele, která podle judikatury správních soudů dopadá i na reklamní zařízení existující před její účinností. 6. Oprávnění ke vstupu na pozemek je v daném případě zakotveno v § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích, a nejedná se tak o nezákonný či nepřiměřený zásah do vlastnického práva žalobkyně. Žalobkyní předkládané doklady nejsou relevantní, pročež porušení zásad činnosti správních orgánů ani označení postupu žalovaného 1) za svévolný nelze připustit. Reklamní zařízení je zřízeno a provozováno v silničním ochranném pásmu bez povolení podle zákona o pozemních komunikacích, čímž je dotčen veřejný zájem v podobě bezpečnosti silničního provozu, který žalovaný 1) chrání. Výzva splňuje všechny náležitosti formulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 As 397/2018-35. Poučení o důsledcích nekonání žalobkyně nebylo na místě, jelikož neposkytnutí součinnosti v rozporu s § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích nepředstavuje přestupkové jednání. Nebylo relevantní uvádět ve Výzvě termín odstranění Reklamního zařízení, když k faktickému odstranění je vyzván žalovaný 2). Vlastníci nemovitostí jsou přitom majetkovým správcem dotčené dálnice vždy včas a v dostatečné míře kontaktováni. Z judikatury plyne, že odstranění Reklamního zařízení není zásahem do vlastnického práva žalobkyně jakožto vlastníka nemovitosti, na níž je Reklamní zařízení zřízeno a provozováno. Ohledně poničení pozemku žalobkyně žalovaný 1) odkázal na § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích s tím, že žalobkyní vyřčené pochybnosti stojí na spekulacích. K tvrzenému zásahu do práva na podnikání žalovaný 1) připomněl svou povinnost zajišťovat bezpečnost provozu akcentovanou i na úkor soukromých práv založených v minulosti. III. Vyjádření žalovaného 2) 7. Rovněž žalovaný 2) ve svém vyjádření k žalobě označil žalobu za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Uvedl, že není pasivně legitimován, jelikož nenaplňuje definici správního orgánu podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 5 As 52/2016-39. Žalovaný 2) nerozhodoval o právech a povinnostech žalobkyně; v procesu odstraňování reklamních zařízení je pouze vykonavatelem, jemuž byla uložena povinnost, a nemohl se tak dopustit nezákonného zásahu. Žalobkyně ani žádný nezákonný zásah ve vztahu k žalovanému 2) nespecifikuje. Reklamní zařízení se přitom nachází v silničním ochranném pásmu (mimo zastavěné území obce ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích) a jako takové vyžadovalo povolení, které však vydáno nebylo. Pokud žalovaný 1) uvedl, že mu povolení pro Reklamní zařízení není známo, je třeba to vykládat tak, že takové povolení neexistuje (pokud by existovalo, musel by ho vydat sám žalovaný 1) a věděl by o něm). IV. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného 1) 8. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem žalovaného 1), že se Reklamní zařízení nenachází v zastavěném území obce ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Z jím předloženého výkresu nevyplývají rozměry vyznačeného pole, a nelze tedy přezkoumat, zda došlo k rozšíření půdorysu stávajících budov právě o příslušných 5 m. Žalobkyně k replice předložila svůj výkres, podle nějž se Reklamní zařízení v zastavěném území obce nachází, a nevyžaduje tak povolení silničního úřadu, jak vyplývá i z Vyjádření ministerstva (přičemž novela zákona o pozemních komunikacích v tomto není relevantní, jelikož jediná změna se týkala požadavku podle § 30 odst. 3 písm. a), aby stavby měly rozdílné vlastníky). Pokud žalovaný 1) ve Výzvě uvedl, že mu něco není známo, znamená to, že to neví (v případě jistoty, že povolení neexistuje, by to ve Výzvě uvedl). 9. Reklamní zařízení je za betonovou protihlukovou stěnou a na vyvýšeném místě, a je tedy vyloučena srážka s ním. Není tedy dán veřejný zájem v podobě bezpečnosti silničního provozu. Výzva přitom splňuje pouze jednu ze čtyř náležitostí požadovaných v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 As 397/2018-35, jelikož z ní nevyplývá, v