7 As 15/2012 — Nejvyšší správní soud

16 A 32/2025- 40 - text 14 16 A 32/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: S. S. U. S., nar. X, státní příslušností Republika Uzbekistán, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2025, č. j. OAM-17152-37/PP-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87b tohoto zákona, bylo shledáno, že zde je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Zároveň byla podle § 87f odst. 4 téhož zákona žalobci stanovena lhůta k vycestování z území ČR v délce 35 dnů od právní moci rozhodnutí. 2. Žalobce namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu věci dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, (dále jen „správní řád“), nereflektování všech okolností případu (§ 2 odst. 4 správního řádu), v souvislosti s § 50 odst. 2 a odst. 3 správního řádu, správní orgán nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Porušen byl dle žalobce také § 52 správního řádu, správní orgán neprovedl důkazy potřebné ke zjištění stavu věci. 3. Žalobce uvedl, že byl žadatelem o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, konkrétně je manželem státní občanky České republiky. Žalovaný shledal, že žalobce by mohl při svém pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Toto opřel o skutečnost absence žalobcovy trestní zachovalosti. Peněžitý trest byl již uhrazen. Žalobce vede dlouhodobě na území České republiky soukromý život. Má zde manželku a v současné době se pokoušejí o potomka. Manželka je profesí průvodkyně. Žalobce namítl nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozhodnutí z důvodu nedostatečně zjištěného stavu věci. Poukázal na to, že způsob použití opatření z důvodu veřejného pořádku upravuje směrnice 2004/38/ES obecně, zejména v čl. 27. Z odst. 2 tohoto ustanovení vyplývá, že taková opatření musí být provedena v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, které musí představovat „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“. Směrnice upřesňuje, že předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření ještě neodůvodňuje. Dle žalobce napadené rozhodnutí nedostatečně reflektuje závěry Soudního dvora. Konkrétně lze odkázat na rozsudek velkého senátu ze dne 2. 5. 2018 ve spojených věcech C-331/16 a C-366/16, K. a H. F., bodu 52 a tam uvedené judikatury. Žalovaný závažné narušování veřejného pořádku žalobcem dovodil z tvrzeného opakovaného porušování zákonů ČR (opakované porušování dopravních předpisů ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích, odsouzení žalobce za trestné činy). Žalovaný dospěl k závěru, že na základě vztahu žalobce s manželkou nebude neudělení pobytového oprávnění nepřiměřeným zásahem do rodinného života, ze strany manželky bylo uvedeno, že pokud nebude žalobci pobyt na území České republiky, je ochotna s ním žít v jiné evropské zemi. V případě manželky vycházel žalovaný z charakteru její výdělečné činnosti, kdy pracuje jako průvodkyně, často cestuje mimo území České republiky a není na žalobci finančně závislá. Každý z manželů má svůj bankovní účet. Podle žalovaného se nejedná o rodinné soužití, kde by existovala závislost ze strany materiálního zabezpečení. Žalovaný následně z okolnosti uvedení žalobcova předchozího manželství v domovské zemi, kde má čtyři děti, se kterými je v pravidelném kontaktu a jeho majetkových poměrů, vlastnictví nemovitostí v Uzbekistánu, dovodil, že neexistuje žádná překážka, která by bránila v jeho návratu. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Azs 292/2023. Byť se v uvedeném případě nejednalo o rodinného příslušníka občana EU, lze závěry tohoto rozsudku dle žalobce vztáhnout na jeho případ. Žalobce namítá, že žalovaný jeho chování hodnotil pouze z pohledu porušení právních norem České republiky, ale z pohledu dopadu do rodinného a soukromého života se omezil pouze na kusé skutečnosti uvedené do protokolu o výslechu, kdy se zaměřil na druh výdělečné činnosti manželky a její časté cestování. Žalobce dále poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2011, č.j. 3 As 4/2010 – 151. Soudní dvůr EU dle žalobce shledal, že zatímco zásada volného pohybu osob by měla být vykládána extenzivně, u výhrady veřejného pořádku je naopak nutné použít výklad restriktivní. Omezující opatření odůvodněná veřejným pořádkem mohou státy uložit cizinci jen tehdy, když posoudí individuálně konkrétní případ a shledají, že osobní chování cizince aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud soud své rozhodnutí opírá o skutečnosti v rozhodnutí nezjišťované a nezjištěné, je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudky ze dne 21. 4. 2005, č. j. 1 Afs 149/2004 - 44, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 1 Ads 12/2003 - 42, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS). Žalobce shledává nepřezkoumatelnost rozhodnutí v nedostatečném posouzení skutečného dopadu rozhodnutí do rodinného života, které bylo převážně postaveno na žalobcově trestní nezachovalosti. Nebylo dostatečně hodnoceno konkrétní jednání žalobce, za které byl odsouzen, hodnocení žalovaného nevystihuje individuální okolnosti věci, nebylo dostatečně posouzeno, zda se nejednalo o exces, jaká situace jednání žalobce předcházela, nebyly zkoumány podrobnější související okolnosti. Žalovaný nevzal v úvahu, že se jednalo o vyústění situace, které předcházelo nejspíše podvodné jednání na straně poškozené. Žalovaný se naopak zaměřil pouze na žalobcovy dopravní přestupky, které vesměs pramenily z překročení povolení rychlosti a měly za následek odejmutí řidičského oprávnění. Je podstatné zabývat se ohrožením veřejného pořádku do budoucnosti. Dle žalobce žalovaný podrobně popsal páchané dopravní přestupky, okolnosti odsouzení ale zkoumal nedostatečně. Pobytová oprávnění občanů členských států, kteří nevyužili své právo volného pohybu, a jejich rodinných příslušníků nespadají do působnosti směrnice 2004/38/ES. Úprava těchto otázek zůstává v pravomoci členských států. Proto i stanovení pobytových oprávnění na území ČR pro státní občany ČR a jejich rodinné příslušníky přísluší českému zákonodárci. Ten pravomoc využil tak, že již zavedený režim rodinných příslušníků občanů EU, jež plyne ze směrnice 2004/38/ES a který je transponován citovanými ustanoveními zákona (zejména § 15a odst. 1 a 2 a § 87b), rozšířil i na cizince, kteří jsou rodinnými příslušníky občanů ČR. Tento závěr jasně plyne z § 15a, který výslovně stanoví, že ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky. Tím z vůle českého zákonodárce došlo nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů ČR s rodinnými příslušníky občanů EU (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151). Cíl čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, který česká právní úprava transponuje a přebírá v § 15a je zachování jednoty rodiny v širším slova smyslu (bod 6 odůvodnění směrnice). Osoby ve smyslu tohoto ustanovení jsou totiž k občanovi EU vázány úzkými a stabilními rodinnými vztahy z důvodu specifických faktických okolností, jako je ekonomická závislost, skutečnost, že jsou členy domácnosti nebo vážné zdravotní důvody, což odůvodňuje jejich zvýhodnění při získávání pobytových oprávnění na území členského státu. Tento cíl právní úpravy je výslovně vyjádřen v bodě 6 směrnice 2004/38/ES a opakovaně jej zdůrazňuje i judikatura Soudního dvora (např. rozsudek velkého senátu ve věci Rahman a další, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 3. 2019, SM, C-129/18, nebo rozsudek ze dne 15. 9. 2022, SRS, C22/21). Žalobce je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného je v tomto posouzení nedostatečné, pouhá skutečnost častého cestování jeho manželky mimo ČR z důvodu zaměstnání a z toho plynoucí jistá finanční nezávislost v projednávané věci neobstojí. 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že žalobce je manželem státní občanky České republiky. Z provedených výslechů vyplynulo, že žalobce má na území ČR bratra, u něhož přespává v době nepřítomnosti manželky, d