10 As 444/2021 — Nejvyšší správní soud

17 A 53/2025- 72 - text [OBRÁZEK] 17 A 53/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: AUTODROM MOST a.s., IČO 25419048 se sídlem Tvrzova 5, Most zastoupen advokátem Mgr. Petrem Zachem se sídlem Na Petřinách 310/82, Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 3. 2024, č. j. MV-53142-16/SO-2020, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobce se žalobou podanou původně u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2024, č. j. MV-133851-25/VS-2019. Prvostupňovým rozhodnutím bylo v rámci přezkumného řízení změněno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 14. 8. 2019, č. j. KUUK107382/2019/SCKZU-3 (dále jen „krajský úřad“ a „rozhodnutí „krajského úřadu“), tak, že v rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 28. 5. 2019, č. j. MmM/060090/2019/OSČ-P/ŠP (dále jen „magistrát“ a „rozhodnutí magistrátu“), v části výroku o uložení správního trestu byla snížena výše pokuty z 80 000 Kč na 30 000 Kč, ve zbytku bylo odvolání žalovaného proti rozhodnutí magistrátu zamítnuto a toto bylo rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutí krajského úřadu přitom původně zrušilo rozhodnutí magistrátu a věc vrátilo magistrátu k novému projednání. Eventuálně pak žalobce navrhl moderaci předmětného trestu soudem. 2. Soud podotýká, že předchozí rozhodnutí ministra vnitra v této věci bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 15 A 41/2020-41. 3. Žalobce v žalobě a jejím doplnění předně uvedl, že považuje napadené (i prvostupňové) rozhodnutí za nicotné. Žalovaný nemůže přímo rozhodovat ve věcech samosprávy, zde o přestupku proti pořádku v územní samosprávě dle § 4 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. 4. Žalobce měl dále za to, že ministr vnitra nesprávně zjistil skutkový stav a jeho rozhodnutí nemá oporu v provedených důkazech. Nebylo totiž zjištěno a prokázáno, zda žalobce v rozhodných dnech skutečně porušil čl. II odst. 1 písm. a) až c) obecně závazné vyhlášky č. 2/2017 statutárního města Most, o regulaci hlučných činností (dále jen „vyhláška“). Z toho pak vyplývá i nesprávné právní hodnocení. Ministr vnitra neodstranil ani pochybení magistrátu spočívající v tom, že žalobce nepoučil o nedostatečnosti jím tvrzených liberačních důvodech, v důsledku čehož bylo rozhodnutí magistrátu pro žalobce překvapivé. Ministr vnitra a magistrát též rezignovali na zjištění, kdo je osobou, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě dle § 20 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. 5. Žalobce namítl, že předmětný skutek byl v době vydání napadeného rozhodnutí promlčen. Správní orgány se nezabývaly otázkou, zda se jedná o pokračující či opakovaný přestupek. Jednotný záměr, vyžadovaný pro pokračující přestupek, nebyl v řízení dokazován. Ke spáchání žalobci vytýkaných přestupků došlo v období od 18. 6. 2017 do 1. 10. 2017, tedy částečně ještě za účinnosti zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, zánik odpovědnosti za přestupek je tak nutno posuzovat dle jeho § 20. Nadto odpovědnost za přestupek zanikla i dle § 31 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb. a § 32 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., ve znění do 31. 1. 2022. 6. Žalobce se domníval, že skutková podstata činností, které vyhláška zakazuje, je natolik vágní, že z ní nelze dovodit, jakým způsobem se osoba dopustí přestupku. Zatímco hluk je specifikován v § 30 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, hlučné činnosti dle vyhlášky v žádném zákoně ani podzákonném právním předpise specifikovány nejsou. Dle žalobce je vyhláška úmyslně nastavena tak, aby k žádnému měření hluku nemuselo docházet a aby postačilo subjektivní vnímání zvuku ze strany oznamovatelů a správní uvážení. 7. Žalobce poukázal na to, že autodrom byl vybudován v letech 1978–1983, a to až za kopcem Hněvín mimo hlavní obytnou oblast, přičemž byl řádně zkolaudován. Většina obytných domů byla v okolí autodromu vystavěna až po jeho uvedení do provozu, často za nesouhlasu krajské hygienické stanice, která opakovaně poukazovala na hlukové zatížení místa. Také v současné době město Most pokračuje v politice další obytné zástavby v okolí autodromu. 8. Magistrát své rozhodnutí opřel o ryze subjektivní vnímání hluku ze strany stále stejných fyzických osob, které vypovídají shodně v každém obdobném správním řízení – v dotčené dny byly vždy po celý den doma a hluk je rušil. Oznamovatel přestupku nemusí své tvrzení nijak prokazovat. Magistrát např. opomenul meteorologické podmínky v dotčených dnech, přičemž je obecně známo, že v případě nízké oblačnosti či intenzivního větru se hluk jeví jako intenzivnější. Důkazy založené ve spise pak netvoří logický celek. Z audionahrávek nelze dovodit datum a čas pořízení, původ a výši hluku a tyto audionahrávky ani nekorespondují s výpověďmi oznamovatelů. Nahrávky městské policie jsou nepoužitelné, neboť nezabírají pozemky žalobce, nýbrž pouze oznamovatele a jeho nemovitost, eventuálně příjezdovou cestu. 9. Subjektivnost vnímání hluku připouští i magistrát. Tato okolnost tak vytváří prostor pro libovůli při ukládání sankcí, když postačí správní uvážení. Dle magistrátu není rozhodné, zda v okolí byly také osoby, kterým hluk nevadil, podstatné je, že určité osoby hlukem rušeny byly. Subjektivní vjem je ovšem neměřitelný, a oznamovatelé přestupku tak mohou beztrestně lhát. Dle žalobce magistrát překročil meze správního uvážení, neboť se dopustil svévolného hodnocení skutkového stavu postaveného pouze na hypotéze naplnění neurčitého právního pojmu obsaženého ve vyhlášce. 10. Nelze odhlédnout od faktu, že vyhláška je zaměřena na jediný subjekt – žalobce, přičemž město Most nepopřelo, že vyhláška je reakcí na poptávku majitelů staveb sousedících s autodromem (viz spolek Zdraví pro Most). Tím je ovšem porušena jedna ze zásad, na nichž jsou vystavěny obecně závazně vyhlášky – musí být obecná, nikoli konkrétní. Žalobce si nebyl vědom přestupkového řízení s jiným subjektem na podkladě vyhlášky. Žalobce dne 9. 9. 2025 předložil soudu odpovědi magistrátu ze dne 30. 6. 2025 a 11. 7. 2025 na jeho žádosti o informace, které tento jeho předpoklad potvrzují. 11. Vyhláška výslovně stanoví, že hlučné činnosti při údržbě zeleně postihovány nejsou a že předmětem regulace není provoz na pozemních komunikacích. Zahradní technika i zvyšující se provoz na pozemních komunikacích však rovněž mohou být vnímány rušivě, jimi generovaný hluk se může blížit 100 dB. Hluk na pozemních komunikacích ovšem obyvatelům předmětné lokality zřejmě nevadí, byť dle žalobce jistě přesahuje limit 70 dB. Oznamovatelé přestupku jsou zjevně vedeni snahou žalobci uškodit. Žalobce podotkl, že hluk z jeho provozu je způsoben zejména pohybem motorových vozidel ve vlastnictví třetích osob, k jejich identifikaci však nebylo vedeno žádné dokazování. 12. Žalobce v řízení před magistrátem uvedl řadu liberačních důvodů dle § 21 zákona č. 250/2016 Sb. Na dráhu nevpustil vozidla, jež byla příliš hlučná (viz výslech J. S.). Provozem řádně zkolaudovaného a v souladu s tím provozovaného areálu nemůže dojít k narušení veřejného pořádku. Žalobce též přijal řadu opatření provozního charakteru. Pokud magistrát považoval doložené liberační důvody za nedostatečné, měl o tom žalobce poučit a vyzvat jej k předložení důkazů či doložení dalších skutečností. 13. Ministr vnitra se rovněž nedostatečně vyjádřil k argumentu žalobce, že velký závodní okruh a polygon jsou silničním správním úřadem vedeny jakožto účelové komunikace dle § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; viz dopis krajského úřadu ze dne 14. 11. 2019. Ministr vnitra uvedl, že hluk z provozu na pozemních komunikacích vznikl jen z důvodu organizování akcí žalobcem v době, na niž se vztahuje zákaz vyplývající z vyhlášky. Žalobce v tom spatřoval rozpor způsobující nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když na jedné straně je konstatován hluk z provozu na pozemních komunikacích, na druhé straně nemá být tato okolnost relevantní pro posouzení porušení předmětné vyhlášky. Žalobce dodal, že velký závodní okruh a polygon slouží i coby propojovací komunikace mezi pozemky žalobce, jiná cesta ke krajům areálu nevede. 14. Dle č. I písm. b) vyhlášky se však regulace nevztahuje na provoz na pozemních komunikacích, tedy ani na žádnou z účelových komunikací v areálu autodromu. Ministr vnitra se k tomuto nijak nevyjádřil a nevypořádal ani rozkladovou námitku, že žalovaný neuvedl, jak naložil s žalobcem navrženými důkazy (zda je zamítl či se s nimi vypořádal). Žalovaný podotkl, že jízdy po nespecifikované závodní dráze nelze považovat za provoz na pozemní komunikaci a že označení silni