10 As 115/2020 — Nejvyšší správní soud

17 A 69/2025- 27 - text [OBRÁZEK] 17 A 69/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: disputers - advokáti s.r.o., IČO 19947461 se sídlem tř. Svornosti 192/23, Olomouc proti žalovanému: Finanční arbitr se sídlem Legerova 1581/69, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2025, č. j. KFA/D/231/2025-11, takto: I. Rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 23. 4. 2025, č. j. KFA/D/231/2025-11, je nicotné. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2025, č. j. KFA/D/231/2025-2. Prvostupňovým rozhodnutím byla odmítnuta žádost žalobce o informace dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“). Konkrétně se žalobce domáhal sdělení počtu a čísel jednacích řízení, ve kterých vystupuje jako obecný zmocněnec osoba specifikovaná celým jménem, datem narození a adresou trvalého pobytu. 2. Prvostupňové rozhodnutí odkázalo na § 5 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (GDPR), a § 21 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný nemá od subjektů údajů souhlas s předáním osobních údajů jiné osobě a poskytnutí osobních údajů nesplňovalo ani další podmínky stanovené čl. 6 odst. 1 GDPR, čímž měl být dán zákonný důvod pro odmítnutí žádosti dle § 8a odst. 1 InfZ. 3. Žalobce v žalobě uvedl, že mu při zastupování klienta ve sporu před žalovaným vzniklo podezření, že zástupce protistrany – obecný zmocněnec porušuje § 2 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, jelikož bez odpovídající kvalifikace a oprávnění soustavně poskytuje právní služby za úplatu, když opakovaně zastupuje fyzické osoby v řízeních před žalovaným. Za účelem ověření této skutečnosti žalobce podal předmětnou žádost o informace. 4. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné. Čísla jednací a počet řízení lze zveřejnit, aniž by došlo k porušení právních předpisů. Obdobně to činí soudy, které poskytují anonymizované rozsudky, a to včetně čísel jednacích. Žalovaný je orgánem veřejné moci rozhodujícím ve věcech jinak spadajících do pravomoci soudů, a měl by proto nést obdobné informační povinnosti. Žádost žalobce se netýkala osobních údajů daného obecného zmocněnce (těmi už žalobce beztak disponuje), žalobce nepožadoval identifikaci účastníků řízení. 5. I kdyby se přitom jednalo o osobní údaje daného obecného zmocněnce, na poskytnutí požadovaných informací rovněž existuje veřejný zájem na ochraně před neoprávněným poskytováním právních služeb, který převažuje nad právem daného obecného zmocněnce na ochranu soukromí. Daný obecný zmocněnec se staví do pozice blízké advokátovi, jejichž jména se v soudních rozhodnutích zásadně neanonymizují (což platí i pro daňové poradce apod.). 6. Žalovaným odkazovaný § 21 zákona č. 229/2002 Sb. upravující informační povinnost finančního arbitra přitom nevylučuje poskytování informací dle InfZ. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Setrval na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí, které citoval. Dle jeho názoru je číslo jednací osobní údaj, jelikož na jeho základě lze přesně určit konkrétní osobu, tedy účastníka řízení a jeho zástupce, byť nepřímo, a odlišit ji tak od osob ostatních; totéž platí pro sdělení počtu vedených řízení. Žalovaný upřednostnil právo na ochranu osobnosti a osobních údajů účastníků řízení, popř. třetích osob. Z poskytnutí právní pomoci nelze dle žalovaného dovodit opakované zastupování v řízeních před žalovaným. Sám žalovaný podává podněty, má-li za to, že by určitá osoba mohla poskytovat právní služby bez oprávnění. K odkazu žalobce na praxi při poskytování soudních rozhodnutí žalovaný poznamenal, že není soudním orgánem a uplatní se pro něj jiná pravidla. Posouzení žaloby soudem 8. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 9. Soud rozhodl bez jednání dle § 76 odst. 3 věta první s. ř. s. a contrario, neboť ex offo shledal nicotnost napadeného rozhodnutí dle § 76 odst. 2 s. ř. s. 10. Podle § 2 odst. 1 InfZ povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. 11. Podle § 1a odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb. úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti arbitra plní Kancelář finančního arbitra, která je organizační složkou státu, účetní jednotkou a jejíž příjmy a výdaje jsou součástí rozpočtové kapitoly Ministerstva financí. 12. Podle § 1a odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb. v čele Kanceláře finančního arbitra je arbitr. 13. Soud předně konstatuje, že finanční arbitr je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 InfZ; povinným subjektem naopak není Kancelář finančního arbitra. 14. Soud k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2020, č. j. 10 As 115/2020-44, jenž v bodě 6 uvádí: „Mezi stranami není sporu, že finanční arbitr je subjektem povinným poskytnout informace vztahující se k jeho působnosti ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. […] Arbitr je orgánem veřejné moci, který není soudem, byť má jisté atributy nezávislosti (viz § 4 až 7, zejm. pak § 5 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi), a který v řízení postupuje podle zákona o finančním arbitrovi a subsidiárně podle správního řádu (§ 24 zákona o finančním arbitrovi). Předmětem rozhodování jsou práva sporných stran a výsledkem rozhodování je individuální správní akt (§ 67 odst. 1 správního řádu), který je závazný a vykonatelný (viz § 17 zákona o finančním arbitrovi). Rozhodovací pravomoc vyplývající z § 1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi je pravomocí správního orgánu rozhodovat v individuálních případech o subjektivních soukromých právech účastníků řízení před ním. […]“. Lze dodat, že z bodu 1 citovaného rozsudku vyplývá, že jak prvostupňové, tak napadené rozhodnutí vydal žalovaný, tj. finanční arbitr. 15. Soud tuto skutečnost zdůrazňuje proto, že prvostupňové rozhodnutí je uvozeno slovy „Finanční arbitr, resp. Kancelář finančního arbitra, organizační složka státu, jako povinný subjekt […]“, což je matoucí. Závěr – druhý odstavec poučení – prvostupňového rozhodnutí však již správně hovoří o tom, že rozhodnutí vydal finanční arbitr. 16. Záhlaví prvostupňového rozhodnutí tak patrně směřuje k tomu, že Kancelář finančního arbitra v rámci úkolů spojených s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti žalovaného zpracovala (připravila) prvostupňové rozhodnutí. Soud připomíná, že dle důvodové zprávy k novelizačnímu zákonu č. 180/2011 Sb., účinnému od 1. 7. 2011, jímž byla mj. zřízena Kancelář finančního arbitra, bylo smyslem jejího zřízení vyřešit financování žalovaného (do té doby financovaného z rozpočtu ČNB), nikoli na Kancelář finančního arbitra přenést pravomoci či povinnosti žalovaného. Kancelář finančního arbitra je pouze „servisní organizací“ žalovaného a nemá žádnou rozhodovací pravomoc. 17. Lze dodat, že z hlediska InfZ je rovněž bez významu, že žalovaný stojí v čele Kanceláře finančního arbitra – nejde totiž o to, že by žalovaný byl nadřízeným z hlediska prvostupňových rozhodnutí Kanceláře finančního arbitra (jako je tomu v případě ministra a ministerstva, které je povinným subjektem). Soud opakuje, že povinným subjektem je výhradně žalovaný. 18. Podle § 16 odst. 1 InfZ proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti lze podat odvolání. 19. Podle § 20 odst. 5 InfZ, ve znění do 23. 4. 2019, nelze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. 20. Podle § 20 odst. 5 InfZ, ve znění od 24. 4. 2019, nelze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu osobních údajů. 21. Podle § 178 odst. 1 správního řádu nadřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. 22. Podle § 178 odst. 2 správního řádu nelze-li nadřízený správní orgán určit podle odstavce 1, určí se podle tohoto odstavce. Nadřízeným správním orgánem orgánu obce se rozumí krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem orgánu kraje se rozumí v řízení vedeném v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra, v řízení vedeném v přen