1 As 24/2011 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 14/2024- 152 - text  11 17 Ad 14/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudkyně Pavly Klusáčkové a soudce Vadima Hlavatého ve věci žalobkyně: proti žalovanému: Ing. J. Ch., Ph.D. bytem X zastoupená advokátem JUDr. Martinem Machačem se sídlem Brno, náměstí Svobody 702/9 Nejvyšší státní tajemník se sídlem Praha 1, Jindřišská 34 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2024, č. j. MV-189391-42/SR-2021, takto: I. Rozhodnutí Nejvyššího státního tajemníka ze dne 7. 6. 2024, č. j. MV-189391-42/SR-2021, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 11 228 Kč, a to do rukou jejího zástupce advokáta JUDr. Martina Machače. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítnuto její odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu zahraničních věcí ze dne 27. 4. 2022, č. j. 453012-9/2021-OSPV. Uvedeným rozhodnutím bylo prvním výrokem rozhodnuto o tom, že se žalobkyně podle § 62 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“), ode dne následujícího po dni doručení tohoto rozhodnutí zařazuje mimo výkon služby z organizačních důvodů. Druhým výrokem rozhodnutí bylo rozhodnuto o tom, že plat žalobkyně činí podle § 62 odst. 2 zákona o státní službě ode dne následujícího po dni doručení prvostupňového rozhodnutí 80 % měsíčního platu, tj. 31 368 Kč měsíčně. 2. Žalovaný v dané věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozhodnutí (rozhodnutí ze dne 20. 10. 2022, č. j. MV-189391-9/SE-2021) bylo rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 2. 2024, č. j. 14 Ad 1/2023-99, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle závazného právního názoru vysloveného v rozsudku sp. zn. 14 Ad 1/2023 měl žalovaný zejména zjistit a zdůvodnit, zda je třeba s žalobkyní zacházet jako s oznamovatelkou protiprávních činů. Dále pak měl žalovaný opětovně identifikovat okruh aktuálně volných či uvolňovaných služebních míst, a označit ta, která jsou pro převedení žalobkyně vhodná. Pokud žalobkyni nebude možné převést na vhodné volné služební místo, měl žalovaný důsledně vysvětlit, proč na konkrétní místo (místa) byla vybrána jiná osoba. II. Obsah žaloby 3. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítala procesní vady napadeného rozhodnutí, konkrétně nedodržení závazného právního názoru soudu uvedeného v rozsudku sp. zn. 14 Ad 1/2023 a nevypořádání se s jejími námitkami. Uvedla, že v případě, že žalovaný nemohl odstranit vytýkané vady prvostupňového rozhodnutí v souladu se závazným právním názorem soudu, měl prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit prvostupňovému správnímu orgánu k odstranění vad podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu. Ve vztahu k bodu 63 zrušujícího rozsudku, zabývajícím se přístupem žalobkyně do evidence obsazovaných služebních míst státnímu zaměstnanci zařazenému mimo výkon služby, žalobkyně podotkla, že dne 16. 5. 2024 telefonicky nabídla součinnost při provádění dokazování, avšak bylo jí sděleno, že žalovaný skončil dokazování v této věci dotazem u služebního orgánu. 4. Ve druhém žalobním bodě namítala žalobkyně nesprávné posouzení svého statusu oznamovatelky podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále jen „směrnice“), § 1 nařízení vlády č. 145/2015 Sb., o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu (dále jen „nařízení vlády č. 145/2015 Sb.“) a zákona č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů (dále jen „zákon o ochraně oznamovatelů“). Tvrdila, že je oznamovatelkou podle výše uvedených právních předpisů, což dle žalobkyně vyplývá i z napadeného rozhodnutí (viz str. 19 a str. 20), přitom je nerozhodné, zda ve věci bylo či nebylo zahájeno trestní stíhání. Žalobkyně podala oznámení na podezření z protiprávního jednání, které mělo spočívat v napomáhání nedovolenému přesunu podezřelých osob do schengenského prostoru s možným bezpečnostním rizikem, rizikem praní špinavých peněz a dalších ilegálních aktivit v červnu 2019, a to společně s D. P., jehož status osoby pomáhající s oznámením byl potvrzen Ministerstvem spravedlnosti. Oznámení žalobkyně podala opakovaně s tím, jak se podvodné vízové aktivity rozvíjely, a to v roce 2019, 2020, 2021, jakož i později podle zákona o ochraně oznamovatelů. Žalobkyně neměla žádný vliv na kvalitu a rozsah šetření policie či inspekce služebního úřadu. Přitom podle závěrů Protokolu z mimořádné vnitřní kontroly č. 22/2019/GI a interního auditu Ministerstva zahraničních věcí všech 7 žádostí (dvě byly vyřízeny udělením víz před nástupem žalobkyně na pozici konzulky a zbylých pět bylo zamítnuto žalobkyní) vykazovalo vysokou míru rizikovosti. 5. Napadené rozhodnutí je podle žalobkyně jedním z projevů řetězce odvetných opatření ve smyslu článku 19 písm. a), c), e), g), h) a o) směrnice, a to bez ohledu na skutečnost, že se nejednalo o první rozhodnutí o postavení mimo službu, a na časový odstup od učiněného oznámení. Podle žalobkyně nemůže být posouzení této otázky ponecháno správnímu orgánu, který vydal napadené rozhodnutí a který na něm má vlastní zájem. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a náležitě prokázal, že rozhodnutí správních orgánů nebyla odvetným opatřením. Naproti tomu žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodné skutečnosti v této věci není schopen doložit a není schopen prokázat naplnění hypotézy podle § 62 odst. 1 zákona o státní službě. 6. Žalobkyně v této souvislosti poukázala i na závěry Veřejného ochránce práv uvedené v „Závěrečném stanovisku s návrhem opatření k nápravě ve věci řízení o stížnosti a oznámení týkající se šikany a bossingu“ ze dne 18. 4. 2023, č. j. KVOP-12093/2023. Podle tohoto stanoviska nebyla opatření státního tajemníka a prošetřovatelů dostatečná a nelze vyloučit, že zaměstnanci velvyslanectví v Maroku svá sdělení vyhotovili pod nátlakem nebo s obavou, že dojde k odvetě. 7. Ve třetím žalobním bodě namítala žalobkyně nezákonnost napadeného rozhodnutí. Tvrdila, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž jeho odůvodnění je formální a neúplné. Dle žalobkyně služební orgán I. stupně účelově postupoval tak, aby žalobkyni na žádné vhodné služební místo nezařadil, čímž se dopustil diskriminace žalobkyně v souvislosti s oznámením. Napadeným rozhodnutím pak pokračuje nespravedlivý a protiprávní stav, kterým je žalobkyni bráněno v rozvoji její kariéry a výkonu práce. V této souvislosti žalobkyně namítala porušení zákazu diskriminace, práva na rovné zacházení a znevýhodnění vůči jiným osobám. 8. Jako diskriminační jednání označila žalobkyně tyto konkrétní skutečnosti: žalobkyně neměla přístup do evidence obsazovaných míst, v možnosti přihlašování na vnitřní výběrová řízení byla odkázána pouze na e-mailové zprávy sekretariátu personálního odboru, neboť neměla přístup do vnitřní lotusové sítě Ministerstva zahraničních věcí, přes opakované žádosti jí nebyl umožněn přístup do kanceláře a do počítače, po návratu z Maroka jí nebyly e-maily o volných služebních místech vůbec zasílány a žalobkyně byla odkázána na pomoc kolegů, kteří ji informovali a příležitostně ji i umožnili použít jejich počítač k vyplnění přihlášky a dalších formulářů, e-maily jí začaly chodit až od října 2021 poté, co uspěla s odvoláním proti ukončení služebního poměru, avšak byly zasílány se zpožděním, případně po uplynutí lhůty k podání přihlášky. Žalovaný v této souvislosti nevypořádal rozpor s recentním rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2023, č. j. 1 Ads 263/2021-79. 9. Dále uvedla, že se účastnila několika vnitřních výběrových řízení a sama usilovala o přeřazení na vhodné služební místo, avšak tato výběrová řízení nebyla transparentní, nebylo přihlíženo pouze ke kvalitám konkrétních uchazečů, ani tomu, že by někteří uchazeči měli být zařazeni přednostně. Místo toho, aby byla žalobkyně přeřazena na vhodné služební místo, byla vypisována otevřená výběrová řízení a tato místa byla obsazena externími subjekty. Žalobkyně nebyla vybrána ani za situace, kdy byla jedinou uchazečkou, poté byla vypsána další kola výběrového řízení a následně byla pozice nabídnuta mimo Ministerstvo zahraničních věcí. O některá volná služební místa se žalobkyně neucházela, neboť se o nich nedozvěděla. Jako příklad uvedla výběrové řízení č. 12297 vyhlášené dne 29. 10. 2021. 10. Jako účelové označila žalobkyně tvrzení, že si včas nezažádala o prodloužení prověrky u Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“), ačkoli žalobkyně byla s NBÚ v písemném i ústním kontaktu již na podzim roku 2019. Po domluvě měla žádost o novou prověrku podat dne 16. 12. 2019, ihned po návratu do České republiky, ale ze strany služe