18 A 100/2025 – Městský soud v Praze

18 A 100/2025- 24 - text 6 18 A 100/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: N. N., státní příslušnost Ukrajina pobytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni dne 14. 8. 2025 pro její nepřijatelnost takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 14. 8. 2025 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod čj. OAM0406726/DO2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu žalobkyně ze dne 14. 8. 2025, zaevidované pod čj. OAM0406726/DO2025. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. Z podané žaloby a vyjádření žalovaného vyplývá, že dne 14. 8. 2025 v České republice požádala o udělení pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany. Její žádost jí ovšem žalovaný vrátil jako nepřijatelnou, neboť dle žalovaného dříve získala dočasnou ochranu v jiném členském státě EU ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (lex Ukrajina). Nepřijatelnost vyznačil žalovaný přímo v tiskopisu žádosti. 2. Žalobkyně s tímto postupem nesouhlasila. Žalobou se domáhala vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného spočívající v tom, že jí žádost vrátil jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň se domáhala obnovení stavu před vrácením žádosti o dočasnou ochranu. Blíže popsala, že pochází z okupované Doněcké oblasti, z důvodu postupu fronty opakovaně měnila své bydliště na Ukrajině. Tu opustila 16. 4. 2024, a nejdříve vycestovala na Slovensko, později odjela do Norska, kde byla synovi nabídnuta možnost studia (oba zde získali dočasnou ochranu, resp. kolektivní ochranu, pozn. soudu). Po nabytí zletilosti syna požádala dne 31. 7. 2025 o zrušení ochrany v Norsku a odcestovala do ČR, kde žije její partner, který disponuje vízem za účelem strpění; důvodem bylo i chladné klima, které nesvědčilo jejímu zdravotnímu stavu (trpí nemocí HIV). Dočasnou ochranou již nyní nedisponuje. Zdůraznila, že výše citované ustanovení lex Ukrajina je v rozporu s unijním právem; odkázala též na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS), s níž je postup žalovaného v rozporu. Společně se žalobou požádala i o nařízení předběžného opatření, jímž by soud příslušným orgánům nařídil strpět jejich pobyt na území ČR do skončení soudního řízení. 3. Žalovaný se vyjádřil jak k návrhu na nařízení předběžného opatření, tak vlastní žalobě, již navrhl zamítnout. K důvodnosti žaloby uvedl, že žalobkyně sama do tiskopisu uvedla, že byla držitelkou pobytového oprávnění za účelem dočasné ochrany na Slovensku v období 18. 4. 2024 - 31. 7. 2024; zároveň uvedla, že disponovala kolektivní ochranou v Norsku od 12. 8. 2024 do 31. 7. 2025. Žalovaný ověřil, že žalobkyně již není držitelkou dočasné ochrany na Slovensku a nefiguruje v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform - TPP). K naplnění § 5 odst. písm. d) lex Ukrajina ovšem postačuje, že dříve držitelkou dočasné ochrany byla. Dále žalovaný popsal, že kolektivní ochrana v Norsku má povahu dočasné ochrany, nicméně Norsko není členský stát EU, žalovaný tak svůj závěr opíral primárně o získání dočasné ochrany na Slovensku. Dále zopakoval v zásadě stejné argumenty, které již mnohokrát snesl v jiných řízeních před zdejším soudem (např. v nedávné době v řízení pod sp. zn. 18 A 49/2025, 10 A 86/2025, 11 A 97/2025 či 18 A 65/2025). 4. Žaloba je včasná a přípustná [srov. rozsudek NSS z 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS]. 5. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání postupem v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Nařídit jednání nebylo třeba ani kvůli dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně zmiňovaný tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, který žalobkyně u žalovaného podala a který jí žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby záleží na zodpovězení právní otázky. Soud neshledal potřebu dokazovat ani jinými listinami, jež nejsou v rozsahu potřebném pro posouzení důvodnosti žaloby relevantní. Žalovaný argumentoval též dohodou členských států o vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento dokument není součástí správního spisu předloženého žalovaným, avšak byl podkladem pro přijetí prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 (jde tedy o jeden z podkladů pro přípravu právního předpisu a do jisté míry o obdobu důvodové zprávy), soudu je jeho obsah znám z mnoha předchozích řízení o obdobných žalobách a mezi účastníky řízení není o jeho obsahu sporu. Proto jím není třeba provádět dokazování, což potvrzuje veškerá dosavadní judikatura NSS, jenž jej v řadě níže citovaných rozsudků v obdobných věcech opakovaně hodnotil, aniž by jím on nebo krajské soudy v předchozích řízeních provedly dokazování. 6. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/200565, č. 603/2005 Sb. NSS). 7. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv, a to bez ohledu na to, že jí v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (na Slovensku). Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, zde lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. 8. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobkyni vrátil jako nepřijatelnou. V prvé řadě nelze opomenout rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) z 27. 2. 2025, věc C-753/23, Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích z 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, z 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 336/2024-42, a již zmíněným rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42. Tyto prvotní závěry pak převzaly i další senáty NSS (např. rozsudky z 8. 4. 2025, čj. 9 Azs 20/202437, z 17. 4. 2025, čj. 2 Azs 271/202443, z 24. 4. 2025, čj. 10 Azs 4/202549, z 25. 4. 2025, čj. 5 Azs 217/202336, a mnoho dalších). 9. Posléze reagoval i zdejší soud, který již zohlednil i navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky z 23. 4. 2025, čj. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, čj. 5 A 36/2025-38, z 16. 5. 2025, čj. 10 A 42/2025-33, z 3. 6. 2025, čj. 18 A 22/2025-52, z 17. 6. 2025, čj. 10 A 56/2025-39, z 6. 8. 2025, čj. 18 A 38/2025-36, z 11. 8. 2025, čj. 10 A 86/2025-27, a z 26. 8. 2025, čj. 11 A 97/202531). Rozhodující senát se s vyslovenými závěry plně ztotožňuje, resp. na nich nehodlá ničeho měnit. V dalším z nich proto vychází a v podrobnostech na jejich odůvodnění odkazuje. Nevypořádá-li soud v tomto rozsudku adresně dílčí výtky žalovaného, je tomu tak pouze proto, že žalovanému jsou konkrétní odpovědi na jeho neutuchající polemiku s dubnovou judikaturou NSS známy již ze shora uvedených rozsudků, resp. i z mnoha dalších rozsudků v obdobných či skutkově takřka totožných věcech. Navzdory tomu, že žalovaný tyto závěry setrvale nerespektuje, soud nepovažuje za účelné, aby je v jejich celistvosti neustále opakoval. Soud připomíná, že správní orgány, stejně jako krajské soudy, jsou obecně povinny respektovat judikaturu NSS a závěry z ní vyplývající, a to ve všech skutkově a právně obdobných případech (§ 12 odst. 1 s. ř. s. a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Pokud se od existující judikatury chtějí odchýlit, musí předložit racionální a závažné konkurující důvody (rozsudek NSS z 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025-34, bod 17 a násl., či naposledy rozsudek NSS z 29. 9. 2025, čj. 4 Azs 174/2025-23). Soud k tomu dodává, že by mělo jít o kvalitativně nové důvody, nikoli o opakování těch, s nimiž se soudy již mnohokrát vypořádaly. 10. Klíčovým zůstává, jakkoli se tomu