4 Azs 246/2020 — Nejvyšší správní soud

18 A 23/2024- 56 - text 13 pokračování 18 A 23/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci žalobce: Y. K. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Milanem Štembergem sídlem Cyrila Boudy 1444, 272 01 Kladno proti žalovanému: Vrchní státní zastupitelství v Praze sídlem nám. Hrdinů 1300/11, 140 65 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2024, č. j. 9 SPR 162/2023-25 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2024, č. j. 9 SPR 162/2023-25, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se na žalovaného obrátil se žádostí z 8. 12. 2023, doplněnou (upřesněnou) dne 5. 1. 2024, jíž se s odkazem na čl. 14 směrnice 2016/680 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV. a § 28 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (ZOÚ), domáhal sdělení informace o všech zpracováních svých osobních údajů, ke kterým došlo či dochází u Policie ČR od 8. 7. 2017 do 5. 1. 2024, pokud se tak stalo či děje na základě souhlasu, svolení, pokynu či podnětu žalovaného. 2. Na tuto žádost reagoval žalovaný sdělením o nevyhovění žádosti, specifikovaným v záhlaví tohoto rozsudku (napadené rozhodnutí). Nevyhovění žádosti žalovaný odůvodnil § 28 odst. 2 písm. a) ZOÚ, neboť žádost svým zaměřením jako celek spadá do kategorie žádostí, u nichž by vyhovění mohlo ohrozit plnění úkolů v oblasti předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, výkonu trestů a ochranných opatření, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech. Tak je tomu bez ohledu na skutečnost, zda žalovaný osobní údaje žalobce zpracovává, zpracovával v minulosti či vůbec nezpracovával. II. Žaloba 3. Žalobce vychází z toho, že se o něj od léta 2017 zajímají policejní orgány různých zemí, přičemž má za to, že jeho osobní údaje musely být předmětem zpracování i Policie ČR a v důsledku toho i orgány státních zastupitelství. Žalobce je přesvědčen, že byl v období od 8. 7. 2017 do 2. 8. 2017 českou policií na českém území sledován a následně přeshraničně sledován/pronásledován do cizího státu. Právě informace o zpracování s tím souvisejících osobních údajů mu měl žalovaný poskytnout. Žalobce vznesl celkem čtyři námitkové okruhy. 4. V prvé řadě namítal, že napadené rozhodnutí je formulováno mimořádně vyhýbavě a neurčitě. Žalobce rozumí tomu, že právní úprava v jistých případech správci osobních údajů umožňuje na dotaz subjektu údajů reagovat způsobem, ze kterého nelze zjistit ani to, zda jsou osobní údaje zpracovávány, či nikoliv; jedná se nicméně o výjimku, a výjimky ve prospěch veřejné moci je třeba vždy vykládat restriktivně a s ohledem na účel daného ustanovení. V posuzované věci je smyslem této zákonné výjimky nepochybně ochrana účelu trestního řízení. Zde se nicméně jedná o úkony trestního řízení z roku 2017, a tedy jejich „vyzrazení“ v roce 2024 jistě nemůže nijak ohrozit jejich účel. Postup žalovaného tudíž nebyl přiměřený. 5. Žalovaný nadto podle něj (druhý žalobní bod) postupoval v rozporu s čl. 14 směrnice 2016/680, jakož i § 28 odst. 1 ZOÚ, které hovoří o povinnosti informovat subjekt údajů pravdivě a úplně, zda jsou či nejsou jeho osobní údaje zpracovávány, případně za jakým účelem. Této povinnosti není správce osobních údajů povinen dostát jen v případech specifikovaných v § 28 odst. 2 ZOÚ, kterých se nicméně ani jeden ze žalovaných v napadeném rozhodnutí nedovolává (pozn. žalobce hovoří o žalovaném někdy v jednotném, někdy v množném čísle; viz též dále). Proto se tyto výluky nyní neuplatní. Žalobce dále zdůraznil, že ve Velké Británii i v Belgii jsou vedeny jeho osobní údaje (tj. byl k tíži žalobce zaveden záznam o sledování), jehož původ je v České republice. Žalovaní tak musí (museli) zpracovávat osobní údaje žalobce, a tudíž porušili svou povinnost žalobce o této skutečnosti informovat (resp. jej informovali zcela nedostatečně). K tomu doplnil, že v souladu s manuálem Rady Evropské unie o přeshraničních operacích z 11. 9. 2017 je příslušným orgánem pro předmětné zpracování a sdílení informací týkajících se přeshraničních operací Policejní prezidium. Všechny úkony ve věci vyžadují buď předchozí souhlas státního zastupitelství, anebo soudu na návrh státního zastupitelství. S ohledem na skutečnost, že všechny události se staly v Praze a Policejní prezidium sídlí v Praze, je jednoznačné, že jeden ze žalovaných se musel věci účastnit a mít o ní informace. 6. Za třetí žalobce zdůraznil, že žalovaný je správcem osobních údajů, jež zadává do Centrální evidence stíhaných osob (CESO) a zároveň povoluje či navrhuje provádění opatření v trestním řízení. Tíží jej tak i povinnost dle čl. 15 odst. 1 GDPR Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů). , které nedostál. 7. Čtvrtý žalobní bod se pak týkal otázky možného obrácení důkazního břemene tak, aby důkazní povinnost tížila žalované. Pokud totiž žalobce ví a prokazuje, že byl sledován a že tedy byly jeho osobní údaje zpracovávány, tyto pochybnosti by měly být žalovaným rozptýleny. V opačném případě by byl žalobce ve skutečnosti nucen prokázat zpracovávání svých osobních údajů, aby od žalovaného získal doklad o zpracovávání těchto údajů – namísto toho, aby bylo důkazní břemeno rozloženo mezi strany rovnoměrně. K tomu žalobce odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva k otázce rovnosti zbraní. 8. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále předeslal, že námitky do značné míry směřují vůči relevantní právní úpravě, která i dle slov samotného žalobce v jistých případech správci osobních údajů umožňuje reagovat tak, jak učinil žalovaný. Nyní posuzovaná žádost představuje až „učebnicový“ případ, kdy je namístě takový postup užít. Státní zastupitelství (žalovaný) je nezastupitelným orgánem, který se zásadním způsobem podílí na vyhledávání, odhalování, vyšetřování a stíhání trestné činnosti. Důsledná ochrana zásadně neveřejné činnosti státního zastupitelství (resp. informací o této činnosti) je tedy nutným předpokladem pro to, aby žalovaný mohl řádně plnit své úkoly svěřené mu zákonem, mj. účinně působit proti trestné činnosti, vč. organizovaných zločineckých skupin, vykazujících značnou míru dlouhodobého, sofistikovaného a plánovaného jednání s cílem zabránit odhalení, resp. řádnému vyšetřování. 10. Relevantní právní úpravu dopadající na zpracovávání osobních údajů orgány činnými v trestním řízení označil žalovaný za racionální, její účel je souladný se základními principy činnosti těchto orgánů a nepředstavuje žádnou „výjimku ve prospěch veřejné moci“, neboť je naopak nezbytným předpokladem k tomu, aby tyto orgány mohly v demokratickém právním státu plnit své zákonem vymezené úkoly. Z žaloby navíc vyplývá, že v dané věci nemá jít jen o činnost českých orgánů, ale též o ochranu mezinárodní justiční spolupráce a plnění mezinárodních závazků České republiky. Za takové situace lze tedy jen stěží aplikovat „zásadu přiměřenosti“ způsobem, který nastiňuje žalobce, a sdělit mu „alespoň nějaké informace“. I tím by totiž docházelo k průlomům do zásady neveřejnosti činnosti orgánů činných v trestním řízení. Nelze uvést konkrétní odpověď, ale ani věcně komentovat (potvrzovat či vyvracet) jím uváděné skutečnosti, popřípadě to, zda vyzrazení úkonů trestního řízení z roku 2017 může či nemůže v současné době ohrozit účel trestního řízení. 11. K námitkám poukazujícím na nedodržení povinnosti dle čl. 14 směrnice č. 2016/680 a § 28 odst. 1 ZOÚ žalovaný poukázal na nesrozumitelnost žalobní argumentace – jednak proto, že ve věci je jen jeden žalovaný subjekt, který navíc opřel rozhodovací důvod právě o žadatelem citované ustanovení (tedy o § 28 odst. 2 ZOÚ) a žádosti nevyhověl ani zčásti. Daná pasáž zřejmě v žalobě „zbyla“ z jiné žaloby, patrně vedené pod sp. zn. 3 A 96/2021. 12. Žalovaný odmítl i nedodržení povinnosti podle čl. 15 odst. 1 GDPR. Jak již žalobci dříve vysvětlil v právě citované věci zdejší soud i NSS (rozsudek z 9. 11. 2023, č. j. 3 As 288/2022 - 37), GDPR se na předmětnou materii nepoužije. 13. Argumentací ohledně rozložení důkazního břemene se pak žalobce snaží ve spojení s námitkami domáhajícími se přiměře