3 As 36/2019 — Nejvyšší správní soud

18 Ad 3/2025- 34 - text 16 18 Ad 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Martina Bobáka a Jana Ferfeckého ve věci žalobkyně: WAREX spol. s r.o., IČO 186 28 419 sídlem Na Radosti 184/59, 155 21 Praha 5 zastoupená advokátem Mgr. Janem Jaklem sídlem Dělnická 1628/9, 170 00 Praha 7 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného z 23. 1. 2025, čj. 22701/1.30/24-5, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V nynější věci se soud zabýval přestupkem na úseku zaměstnanosti. Žalovaný shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. g) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti ve znění do 30. 6. 2023 (zákon o zaměstnanosti), jehož se žalobkyně měla dopustit tím, že umožnila výkon zastřeného zprostředkování zaměstnání podle § 5 písm. g) zákona o zaměstnanosti, aniž dodržela podmínky pro zprostředkování zaměstnání dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti. 2. Dne 23. 11. 2021 provedl Oblastní inspektorát práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj (inspektorát práce) kontrolu na pracovišti žalobkyně za období od 1. 1. 2021 do 23. 11. 2021. Kontrola se zaměřila na dodržování pracovněprávních předpisů, zejména na umožnění výkonu nelegální práce, výkon nelegální práce a zastřené zprostředkování zaměstnání. Před kontrolou dne 15. 12. 2021 obdržel inspektorát práce od cizinecké policie přípis se seznamem jmen cizinců s jejich příchody a odchody do výrobních objektů žalobkyně. 3. Inspektorát práce na základě výsledků kontroly příkazem z 21. 5. 2024 uložil žalobkyni pokutu 280 tis. Kč. Proti příkazu žalobkyně podala odpor. V rámci navazujícího přestupkového řízení inspektorát práce žalobkyni uznal vinnou ze spáchání v bodě 1 tohoto rozsudku specifikovaného přestupku (výrok I rozhodnutí z 25. 9. 2024; dále prvoinstanční rozhodnutí). Ten spáchala tím, že si od společnosti HORVAT buildings s.r.o. (HORVAT) najala pracovní sílu, prostřednictvím které na svém pracovišti realizovala zakázku „na základě“ rámcové smlouvy o dílo z 16. 9. 2021 (smlouva o dílo). Žalobkyně přitom nedodržela podmínky pro zprostředkování zaměstnání dle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Z její strany šlo o umožnění zastřeného agenturního zaměstnávání. Výrokem II prvoinstančního rozhodnutí inspektorát práce uložil žalobkyni pokutu 280 tis. Kč a výrokem III jí nařídil uhradit paušální částku nákladů řízení. 4. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí se žalobkyně odvolala. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím (napadené rozhodnutí) žalovaný prvoinstanční rozhodnutí v části změnil a ve zbytku zamítl a potvrdil. Výrokem A potvrdil výrok I prvoinstančního rozhodnutí stran viny žalobkyně. Konkrétně výrokem B změnil výrok II prvoinstančního rozhodnutí, a to tak, že výši pokuty snížil na 200 tis. Kč. Ze spisu totiž nedovodil, že by žalobkyně umožnila výkon zastřeného zprostředkování zaměstnání během kontrolovaného období na svém pracovišti 28 fyzickým osobám (pozn. soudu: v rámci kontroly cizinecká policie na pracovišti žalobkyně zjistila přítomnost jen dvou takových osob; viz výrok I prvoinstančního rozhodnutí, k počtu 28 osob inspektorát práce dospěl pouze na základě údajů o příchodu a odchodu osob na pracoviště). Výrokem C pak žalovaný potvrdil výrok III prvoinstančního rozhodnutí stran nákladů řízení. II. Žaloba a vyjádření žalovaného 5. Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně brání žalobou. V ní namítala, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V napadaném rozhodnutí se konkrétně vyjádřil pouze k části výpovědi zaměstnance žalobkyně P. S., který u ní působil na pozici technika (technik žalobkyně). Ten ve výpovědi uvedl, že zaměstnancům společnosti HORVAT dávali pokyny mistři výroby, tedy zaměstnanci žalobkyně. Žalovaný z toho dovozoval, že žalobkyně spáchala výše specifikovaný přestupek. Pominul odpovědi téhož technika žalobkyně na další otázky inspektorátu práce, z kterých naopak vyplývalo, že žalobkyně tento přestupek nespáchala (vypovídal o vyhrazeném pracovišti pro „propůjčené“ zaměstnance či o tom, že pracovní pomůcky jim neposkytovala žalobkyně atd.). Společnost HORVAT prováděla výrobu ve vlastních výrobních prostorech a hotové ocelové díly dodávala žalobkyni na základě smlouvy o dílo. Nejednalo se tedy o žádné zastřené zprostředkování zaměstnání. 6. I kdyby daný přestupek žalobkyně spáchala, za nepřiměřenou považovala výši uložené pokuty. Poukázala na skutkově obdobné případy, v nichž žalovaný uložil nižší pokuty, popřípadě vyšší, ale za závažnějších okolností. Navrhla tedy, aby soud upustil od potrestání či snížil pokutu. 7. V poměrně strohém vyjádření z 12. 5. 2025 žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Blíže se vyjádřil ke společenské škodlivosti přestupku, a to k narušování trhu práce či upírání práv osobám, které vykonávají práci v rámci zastřeného pracovněprávního vztahu. Tyto osoby pak nemohou dosáhnout na ochranu zaměstnanců přidělovaných přes agenturu práce ani na ochranu „kmenových“ zaměstnanců. Poukázal na aspekt neoprávněné konkurenční výhody oproti jiným podnikatelským subjektům, které se takovéhoto přestupku nedopustily. III. Posouzení věci 8. Žaloba je včasná, podala ji osoba k tomu oprávněná. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 9. Žaloba není důvodná. 10. Ve věci samé soud rozhodl bez nařízení jednání, s čímž účastníci řízení konkludentně souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Žalobkyně sice navrhovala provedení listinných důkazů, ale ty jsou již součástí správního spisu. Správním spisem a v něm obsaženými listinami se nedokazuje, jelikož soud z nich bez dalšího vychází. 11. Soud hned v úvodu upozorňuje, že kvalita žalobních výtek předurčuje hloubku soudního přezkumu. Soud nemůže zkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí mimo rámec řádně uplatněných žalobních bodů, ledaže by se jednalo o vady, které musí zohlednit z úřední činnosti. Žádné takové vady soud neshledal. 12. Žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Spatřovala ji jak v chybějících důvodech k výroku o vině, tak k výroku, kterým jí správní orgány uložily pokutu. 13. Napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Lze z něj seznat, jakým způsobem žalovaný rozhodl, výrok neodporuje odůvodnění, je z něj možné zjistit, jak žalovaný o věci uvažoval a jak vypořádal námitky. 14. Pochybením není ani to, že žalovaný ohledně bližšího odůvodnění odkázal na prvoinstanční rozhodnutí. Jak správně zmínil, napadené a prvostupňové rozhodnutí tvoří jeden celek. Projevem zásady jednoty správního řízení je jednak to, že odvolací správní orgán může odstranit vady odůvodnění správního orgánu prvního stupně tím, že prvostupňové rozhodnutí doplní či koriguje svým odůvodněním, jednak to, že není nezbytné, aby se odvolací správní orgán podrobně vypořádával s každou otázkou, kterou již pečlivě zodpověděl prvostupňový správní orgán, a to zejména za situace, pokud se s jeho posouzením ztotožňuje. Za takové situace postačí, pokud na konkrétní pasáže rozhodnutí správního orgánu prvního stupně poznámkou odkáže [např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z 31. 3. 2021, čj. 3 As 36/2019-45, bod 42 a tam odkazovaná judikatura]. 15. Žalobkyně namítla, že postup žalovaného, tedy odkaz na prvoinstanční rozhodnutí, odporuje rozsudku Vrchního soudu v Praze z 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/92-23. To však není pravda. Vrchní soud dovodil, že odvolací orgán nesmí implicitně převzít argumenty orgánu prvního stupně obsažené v předkládací zprávě, aniž k nim – a současně ani k argumentům účastníka obsaženým v odvolání – zaujal jakékoli stanovisko. V posuzovaném případě taková situace nenastala. Žalovaný po zohlednění těch samých argumentů, které žalobkyně vznesla již v rámci prvostupňového řízení, mohl odkázat na pasáže prvostupňového rozhodnutí, které jinak považoval za dostatečně a správně odůvodněné. Teprve v případě, že by odvolání přineslo nové argumenty a poukázalo na nové do tehdy nezohledněné skutečnosti, nemuselo stačit, pokud by odvolací orgán na tyto adresně nereagoval. Obsahuje-li však již prvostupňové rozhodnutí implicitní vypořádání odvolacích námitek, nemusí odvolací orgán slepě opakovat argumentaci správního orgánu prvého stupně a postačí, že na ni odkáže (obdobně např. rozsudek Krajského soudu v Plzni z 17. 9. 2024, čj. 57 A 26/202456, bod 41). 16. Zpochybňuje-li žalobkyně konkrétní závěry žalovaného a polemizuje-li s jeho právním posouzením věci, tím spíš sama připouští, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost není projeve