19 A 4/2025 – Městský soud v Praze

19 A 4/2025- 40 - text 13 19 A 4/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobkyně: X. X., narozená dne X státní příslušnost Ruská federace zastoupená advokátkou JUDr. Irenou Strakovou sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 1. 2025, č. j. MV-178325-6/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 8. 1. 2025, č. j. MV-178325-6/SO-2024. Napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodla o odvolání žalobkyně podle ust. § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 9. 10. 2024, č. j. OAM-9067-18/TP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že jej zamítla. Prvostupňové rozhodnutí zamítlo žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). II. Žalobní body 2. Žalobkyně uvedla, že pobývala v České republice (dále jen „ČR“) jako rodinný příslušník občana ČR. Dne 29. 8. 2023 požádala o ukončení tohoto pobytu a zároveň podala žádost o zaměstnaneckou kartu, kterou si převzala 19. 1. 2024. Dne 26. 2. 2024 oznámila změnu zaměstnavatele, avšak správní orgán jí nevyhověl. Následně dne 29. 2. 2024 požádala o trvalý pobyt podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to v době platnosti zaměstnanecké karty. 3. Žalobkyně doložila pracovní smlouvu se zaměstnavatelem L. w. s.r.o. s nástupem od 1. 4. 2024, dohodu o skončení pracovního poměru s předchozím zaměstnavatelem a výplatní pásky za období 05–12/2023. Po výzvách správního orgánu k doložení finančního zajištění uvedla, že od 27. 3. 2024 podniká jako osoba samostatně výdělečně činná (dále též „OSVČ“). Dne 16. 9. 2024 předložila faktury, výpis z účtu, pokladní doklady a přehled zaplaceného pojistného, z nichž podle ní vyplývá čistý příjem 28 730 Kč. 4. Žalobkyně namítla, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, čímž porušily § 3, § 36 odst. 1 a § 52 správního řádu. Odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007-251, č. 1383/2007 Sb. NSS, podle něhož prokázala své finanční prostředky. Dále poukázala na to, že správní orgány jsou vázány ustálenou správní praxí, pokud existuje, a nemohou se od ní libovolně odchýlit. Tento princip vyplývá z § 2 odst. 4 správního řádu a byl potvrzen rozšířeným senátem v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS. 5. Žalobkyně namítla, že ačkoliv žalovaná odkázala na způsob prokazování příjmů začínajícího podnikatele, § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců jasně stanoví, že za doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu se považuje pravidelný a dostatečný měsíční příjem. Ten lze doložit např. potvrzením zaměstnavatele nebo rozhodnutím o dani z příjmů. Žalobkyně tvrdí, že předložené doklady tyto požadavky naplňují. Žalobkyně namítla, že v době prokazování příjmu nebylo možné doložit daňové přiznání za poslední zdaňovací období, protože to ještě neuplynulo. Výklad správního orgánu, který požaduje účetní uzávěrku, považuje za nepřiléhavý, neboť ta není dokladem pro finanční úřad. Podle žalobkyně mají stejnou vypovídací hodnotu faktury a výpisy z účtu. Dále uvedla, že minimální zálohy na sociální pojištění nejsou důkazem o skutečném příjmu. Tvrdí, že správní orgán vycházel z praxe bez opory v zákoně a že skutečný příjem lze doložit až podáním daňového přiznání a přehledu OSVČ, z nichž je následně vydán platební výměr. Zpochybnění dokladů správním orgánem považuje za nedůvodné, neboť zákon o pobytu cizinců otázku pravosti dokladů neupravuje. 6. Žalobkyně namítala, že žalovaná se zaměřila na zánik její zaměstnanecké karty, ke kterému došlo po ukončení pracovního poměru a podání neakceptovaného Oznámení o změně zaměstnavatele. Z rozhodnutí žalované vyplývá, že považuje její pobyt v době rozhodování o žádosti o trvalý pobyt za neoprávněný. Žalobkyně také namítala, že zánik zaměstnanecké karty ovlivnil její situaci a souvisí s počátkem jejího podnikání jako osoby samostatně výdělečně činné. 7. Žalobkyně namítá, že žalovaná zhojila tuto příčinnou souvislost a posouzení pravidelného příjmu tím, že konstatoval, že není předmětem stávajícího správního řízení. K tomuto žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008-73, podle kterého „je nutno především zdůraznit, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí, a že tedy v zásadě není vyloučeno, aby odvolací správní orgán napravil vady řízení před správním orgánem prvého stupně, stejně jako rozhodnutí v něm vydaného“. Podle názoru žalobkyně lze závěr o nesplnění podmínek použít i pro navazující pobytová oprávnění, protože žádost o trvalý pobyt je pokračováním dlouhodobého pobytu a integrace cizince. Žalobkyně předložila své příjmy při podání žádosti, ale kvůli sdělení o nesplnění podmínek došlo ke ztrátě pobytového oprávnění. Žalobkyně se domnívá, že tento aspekt je součástí celkového správního řízení. 8. Žalovaná tvrdí, že žalobkyně nesplnila podmínky podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců, ale toto ustanovení na její případ nedopadá. Držitel zaměstnanecké karty musí oznámit změnu zaměstnavatele ministerstvu nejméně 30 dnů předem a může změnit zaměstnavatele nejdříve po 6 měsících od vydání karty, s výjimkami uvedenými v zákoníku práce. Držitel karty nemůže změnit zaměstnavatele, pokud je budoucím zaměstnavatelem agentura práce, nebo pokud přicestoval na základě vládou schváleného programu, s výjimkami stanovenými tímto programem. Změnu zaměstnavatele nelze oznámit po uplynutí doby uvedené v § 63 odst. 1 téhož zákona. 9. V této souvislosti odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023-34. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro správní orgán závazný. Dle uvedeného rozsudku musí být řízení o změně zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty vedeno v souladu se základními zásadami správního řádu, zejména s důrazem na veřejný zájem, rovnost při rozhodování podobných případů, poučovací zásadu a zásadu součinnosti. I když se při řízení o změně zaměstnavatele postupuje podle zákona o pobytu cizinců, použijí se také některá ustanovení správního řádu. § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců upravuje účinky nesplnění podmínek, ale neobsahuje podrobnou procesní úpravu, takže správní řád se použije subsidiárně. Sdělení podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců může mít závažné právní následky, které mohou ovlivnit práva držitele zaměstnanecké karty. Toto sdělení určuje, zda cizinec může pobývat na území a vykonávat zaměstnání na oznámené pozici, nebo zda se na oznámení hledí, jako by nebylo učiněno, což může vést k zániku platnosti zaměstnanecké karty. Žalobkyně namítá, že právě výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu jsou podstatné i v projednávané věci. Žalobkyně namítá, že je přesvědčena, že veřejný zájem na zachování zákonnosti je prioritním cílem činnosti státních orgánů, které zákony netvoří pouze aplikují. 10. V uvedeném případě žalovaná postupovala v rozporu se zásadou vyšetřovací definovanou v ust. § 50 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně namítá, že žalovaná zohlednila pouze okolnosti v její neprospěch a další ignorovala. Žalovaná spojila otázku ochrany veřejného zájmu s přiměřeností rozhodnutí, odkazujíc na zákon č. 175/2022 Sb. a zahraničně-politický zájem ČR ohledně státních příslušníků Ruska a Běloruska. Žalobkyně zdůrazňuje, že dlouhodobě žije a pracuje v ČR, nesouhlasí s politikou svého domovského státu a je pacifistka. Žalovaná se přiměřeností rozhodnutí ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců zabývala jen okrajově. Čl. 19 odst. 2 a čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv EU chrání právo na život a zásadu nenavrácení. I když rozhodnutí neukládá povinnost opustit ČR, má podobné důsledky. III. Vyjádření žalované 11. Žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se dostatečně podrobně vyjádřila a v tomto vyjádření neshledává potřebu změny. Jelikož žalobkyně v žalobních bodech uplatnila téměř stejné námitky jako v odvolání, odkázala žalovaná pro stručnost na část III. rozhodnutí. Ze spisového materiálu nevyplývají žádné nové skutečnosti. Žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost napadeného rozhodnutí zpochybňovala. IV. Obsah správního spisu 12. Žalobkyně podala dne 29. 2. 2024 žádost o povolení k trvalém