2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

19 A 57/2024- 28 - text 12 19 A 57/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou v právní věci žalobce: X. X., narozený dne X bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Adélou Hepovou sídlem Potoční 2156/6, 787 01 Šumperk proti žalovanému: Ministerstvo dopravy sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024, č. j. MD-51947/2024-160/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 30. 9. 2024, č. j. MD-51947/2024-160/3, jímž bylo částečně změněno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 23. 11. 2023, č. j. MHMP 2469114/2023/Dba. Odvolací správní orgán rozhodl tak, že část výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil tak, že vypustil z výroku trest zákazu činnosti a ve zbytku rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňové rozhodnutí uznalo žalobce vinným z porušení § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž se dopustil přestupku § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona. Podle § 125c odst. 5 písm. f) a § 125c odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o silničním provozu mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 měsíce s účinností ode dne nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Současně mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení v částce 1 000 Kč. II. Žalobní body 3. Žalobce namítal nesrozumitelnost projevu vůle žalovaného a vnitřní rozpornost výroků rozhodnutí. Podle ust. § 90 odst. 5 věty druhé správního řádu jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí. Dle předmětného ustanovení tak má odvolací orgán nahradit některé výroky svým rozhodnutím, a pokud správní orgán změní jen část napadeného rozhodnutí, musí je ve zbytku potvrdit. 4. Žalovaný nejprve v souladu s ust. § 90 odst. 5 správního řádu rozhodl o odvolání žalobce, avšak následně a zcela nepochopitelně konstatoval výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kdy mj. opětovně v dané části výroku rozhodnutí rekapituluje, že: „žalobci byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 1 měsíce“. Odvolací správní orgán však již dříve taktéž v rámci výroku rozhodnutí rozhodl, že se vypouští: „…zákaz činnosti“. 5. Žalobce má za to, že pokud chtěl odvolací správní orgán shrnout dosavadní průběh řízení, včetně rozhodnutí orgánu prvního stupně, měl tak učinit pouze v odůvodnění rozhodnutí. Dle ust. § 68 odst. 1 správního řádu „rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků“. Ve výrokové části uvede správní orgán řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno a označení účastníků. Naopak ust. § 68 odst. 3 správního řádu odpovídá na otázku, co je obsahem odůvodnění rozhodnutí, kdy v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. 6. Pokud jde o lex specialis, tj. zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), tento ve svém ust. § 93 upravuje výrokovou část rozhodnutí o přestupku, kterým je uznán obviněný uznán vinným, kdy právě takovýto výrok obsahuje skutečnosti týkající se samotné viny, trestu, nákladů řízení apod. Co se týká obsahu rozhodnutí odvolacího orgánu, citovaný zákon žádnou speciální úpravu neobsahuje. K výrokové části rozhodnutí je navíc třeba doplnit, že je obecně vyžadováno, aby bylo rozhodnutí dostatečně jasné, přesné, srozumitelné a určité. Například Ústavní soud ve svém nálezu II. ÚS 583/2003 k výroku rozhodnutí (byť podle zákona o správě daní a poplatků) konstatoval: „Výrok rozhodnutí přitom obsahuje autoritativní řešení otázky, která je předmětem řízení.“ Podobně v případě rozhodnutí stavebního úřadu stanovil Krajský soud v Plzni sp. zn. 30 Ca 394/99, uvedl: „Výrok je tedy náležitostí rozhodnutí, ve kterém správní orgán (zde stavební úřad) vyjadřuje, jakým způsobem v projednávané věci, jež byla předmětem řízení, rozhodl. Z uvedeného důvodu musí být výrok jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze tato část rozhodnutí je závazná, schopná právní moci a vykonatelná.“ 7. Žalobce pak má za to, že takové rozhodnutí, které nerespektuje základní náležitosti jako rozdělení na výrok a odůvodnění, je fakticky nepřezkoumatelné a takřka nelze seznat, jak bylo ve věci rozhodnuto. Výroky rozhodnutí jsou zmatečné a vnitřně rozporuplné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2006, č. j. 6 As 24/2005-55). Žalobce má za to, že opačný přístup, tj. že je na libovůli správního orgánu, jak koncipuje vnitřní strukturu rozhodnutí, by byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdy: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Lze poukázat na nález I. ÚS 544/06, který akcentuje právní jistotu v jejích různých projevech, jako jeden z ústředních atributů materiálního právního státu, když „důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu“. 8. Žalobce dále namítá rozpor s ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s tímto ustanovením. Ačkoliv lze přisvědčit odvolacímu orgánu a orgánu I. stupně, že poskytly žalobci možnost seznámit se s podklady rozhodnutí před vydáním rozhodnutí, opomněly žalobcovo právo se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřit. Ostatně z protokolu o ústním jednání ze dne 10. 11. 2023 plyne pouze skutečnost, že obviněný se seznámil s podklady pro rozhodnutí, což i opisuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu, které říká, že: „Odvolatel tedy byl poučen o tom, kdy se může s podklady seznámit.“ Pro dokreslení pak žalobce uvádí, že připouští, že v předvolání k ústnímu jednání byl poučen, že před vydáním rozhodnutí se může k věci vyjádřit, a to ve shora uvedeném termínu ústního jednání. Žalobce však po seznámení se s podklady a jejich nafocení požádal správní orgán, aby mu byla poskytnuta lhůta k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, se kterými se právě seznámil. Obviněnému pak bylo na ústním jednání sděleno, že se k nim může vyjádřit do dne, kdy bude vydáno rozhodnutí. Správní orgán však žalobce o skutečnosti, kdy bude rozhodnutí vydáno nevyrozuměl. Dlužno pak zdůraznit, že se žalobce práva vyjádřit se k podkladům nevzdal, když nic takového ani není obsaženo v protokolu o ústním jednání, případně tento úkon žalobce nevyplývá ani z jiné části spisové dokumentace. 9. Ačkoliv ust. § 36 odst. 3 správního řádu říká jen, že účastníkům musí být před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se, předmětné ustanovení nelze vykládat tak, že správní orgán má hrát pasivní roli a nebude jen účastníkům v uplatňování tohoto práva bránit. Správní orgán musí účastníky řízení sám vyzvat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili. Byť to zákon výslovně nestanoví, vyplývá z § 15 odst. 1 správního řádu, že výzva má mít písemnou formu, už jen proto, aby mohl správní orgán zpětně prokázat, že toto právo účastníků řízení nezkrátil. Žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 15 Ca 258/2008-55, dle něhož: „Pokud je účastníku správního řízení uděleno správním orgánem poučení o tom, že procesní práva, která mu pro dané správní řízení náleží, může uplatit po celou dobu trvání tohoto řízení, aniž by mu před ukončením dotyčného řízení bylo dáno na vědomí, k jakému datu správní orgán hodlá vydat rozhodnutí ve věci, zakládá to vadu řízení ve věci.“ 10. Dlužno pak podotknout, že protokolace úkonu je v souladu s ust. § 18 správního řádu povinností správního orgánu, a proto skutečnost, že v protokolu není uvedeno, že by žalobce reflektoval na místě na své právo vyjádřit se k podkladům (případně, že by se svého práva vzdal), jde zcela k tíži orgánu I. stupně. Opomenutím práv žalobce pak jistě byly porušeny principy právního státu, které jsou zakotveny v čl. 1 Ústavy ČR a práva na soudní ochranu a na soudní přezkum, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny (k tomu srov. II. ÚS 329/04). 11. Na základě výše uvedených skutečností proto žalobce navrhl, aby správní soud deklaroval nicotnost rozhodnutí, případně aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil. III. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný