20 A 35/2024 – Městský soud v Praze

20 A 35/2024- 33 - text 13 20 A 35/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: T. T. L., narozený dne X státní příslušnost X zastoupený advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 6. 2024, č. j. MV-75522-5/SO-2024, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 27. 6. 2024, č. j. MV-75522-5/SO-2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Vratislava Polky, advokáta se sídlem Berní 2261/1, 400 01 Ústí nad Labem. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 27. 6. 2024, č. j. MV-75522-5/SO-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tím žalovaná změnila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 4. 4. 2024, č. j. OAM-3688-16/DP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že žádost se zamítá a povolení k dlouhodobému pobytu se podle § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) nevydává, neboť byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobce hodlá zneužít povolení k dlouhodobému pobytu k jinému účelu, než je uveden v žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. 2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně zamítl žádost žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia s tím, že povolení k dlouhodobému pobytu se dle § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neuděluje, neboť nejsou splněny podmínky pro jeho vydání. II. Podstatný obsah žaloby 3. Žalobce v podané žalobě nejprve namítl porušení povinností odvolacího orgánu s tím, že napadené rozhodnutí odporuje ustanovení § 68 odst. 3, § 89 odst. 2, § 3 a § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaná pak podle něj postupovala nezákonně, když napadeným rozhodnutím změnila výrok prvostupňového rozhodnutí způsobem, který mu zabránil brojit proti novým důvodům zamítnutí žádosti odvoláním. Odvolával se totiž proti původnímu výroku prvostupňového rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho žádost ze zcela odlišných zákonných důvodů. 4. Napadené rozhodnutí dále žalobce označil za akt přepjatého formalismu, který je naprosto nepřiměřený a vydaný v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Své závěry totiž správní orgány staví toliko na podezření, aniž by bylo důvodné se domnívat, že on sám skutečně hodlá požadovaný pobyt zneužít k jinému účelu. Podotkl, že ze spisového materiálu vyplývá, že byl srozuměn s účelem požadovaného pobytu, věděl, že nejprve bude studovat přípravný kurz českého jazyka a následně vysokou školu. Ozřejmil, že potvrzení o přijetí ke studiu jiné školy bylo omylem, resp. pochybením ze strany školy. Připustil, že nezná podrobně organizaci plánovaného studia, systém známkování či kreditů, avšak to neznamená, že by chtěl svůj pobyt zneužít k jinému účelu. Konstatoval, že bude mít dostatek času podrobné informace případně nastudovat. Také zmínil, že disponuje dostatečnými finančními prostředky k pobytu na území. Uvedl i jaký obor hodlá studovat a jaký titul získá v případě úspěšného ukončení studia. Správní orgány tak podle něj neměly pro svůj závěr dostatečnou oporu. 5. Dále žalobce namítl, že nelze akceptovat ani to, že žalovaná odmítla přihlédnout k potvrzení o přijetí ke studiu doloženému spolu s doplněním odvolání. Podotkl, že již před vydáním prvostupňového rozhodnutí ve svém písemném vyjádření upozornil správní orgán prvního stupně, že došlo k pochybení, když bylo doloženo potvrzení o přijetí na jinou školu, než kterou hodlá studovat. Správní orgány přitom mohly toto tvrzení snadno ověřit dotazem u příslušné školy či výzvou k doložení potvrzení, což však neučinily. Správní orgán prvního stupně nadto nechal jeho vyjádření bez povšimnutí. Dále poznamenal, že správní orgány nepřihlédly k tomu, že je mu X let, na území České republiky nikdy nebyl a není plně srozuměn se všemi podmínkami života v České republice včetně života studentského. Je přitom podle něj naprosto běžné, že se s těmito podmínkami studenti seznamují až při zahájení studia. 6. Žalobce tedy uzavřel, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by hodlal svůj pobyt zneužít k jinému účelu. Napadené rozhodnutí je proto vydáno v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Navrhl tedy zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Požadoval také náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalované 7. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě nejprve podotkla, že žalobce uvádí v zásadě shodné námitky jako v podaném odvolání. Těmito námitkami se již důkladně zabývala a odkázala proto na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu, zejména záznam o provedeném pohovoru. Následně shrnula některé skutkové okolnosti, které vyplývají z obsahu správního spisu. Rovněž zopakovala některé závěry plynoucí z prvostupňového rozhodnutí i napadeného rozhodnutí a stručně zrekapitulovala také žalobní námitky. 8. Posléze žalovaná citovala nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1149/13, a dodala, že z hlediska vyloučení rizika zneužití pobytového oprávnění je důležitá schopnost dostatečně vysvětlit motivaci ke studiu, volbu školy, programu apod. Hodnotit je tak podle ní možné plnění budoucího účelu pobytu i na základě znalostí budoucího studia a motivace žadatele. Motivace ke studiu je zjišťována především ověřením informací, které žadatel o plánovaném studiu má, zjišťováním využitelnosti studia pro žadatele a případné návaznosti oboru na obor, který již vystudoval. Rovněž žalovaná uvedla, že jako odvolací orgán musí v rámci zásady volného hodnocení důkazů zhodnotit rozpory a na základě tohoto zhodnocení rekonstruovat skutkový stav. Do tohoto posouzení je třeba zahrnout i pravidlo obsažené v ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu. Nelze akceptovat, aby byly v odvolání dokládány nové doklady či doplňovány některé informace týkající se deklarovaného účelu pobytu. 9. Dále žalovaná odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2018, č. j. 9 Azs 438/2017-25, ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38, ze dne 20. 6. 2018, č. j. 3 Azs 133/2017-27, a ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019-32. Poznamenala, že v daném případě je deklarovaný účel pobytu žalobce na území (přípravný jazykový kurz, po jehož absolvování hodlá studovat bakalářský studijní program Tropické zemědělství na České zemědělské univerzitě) nepřesvědčivý. Žalobce nebyl řádně seznámen s účelem pobytu a během pohovoru uváděl rozporuplné a nelogické informace, když nedokázal uvěřitelně prezentovat motivaci k deklarovanému účelu pobytu ani přínos pro něj. Relevantní důvod pro studium na území České republiky podle ní žalobce neuvedl. Dále žalovaná zrekapitulovala některé okolnosti, které žalobce uvedl v rámci pohovoru s tím, že volbu země ani vzdělávací instituce blíže nerozvedl. Neobjasnil ani, co jej vede k opuštění zaměstnání v zemi původu, ani rozpor mezi tvrzeným oborem, který chce studovat, a doloženým potvrzením o přijetí ke studiu. 10. Nesrovnalosti v rámci pohovoru představovaly podle žalované dostatečně závažné a objektivní důvody k domněnce, že žalobce nemá v úmyslu studovat a povolení k pobytu hodlá zneužít za jiným účelem. Odůvodnění studia, instituce a země bylo podle ní neurčité, nevěrohodné a úmysl žalobce studovat nebyl dostatečně a bez pochybností prokázán. 11. Následně žalovaná zmínila, že je třeba přihlédnout také k ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Poukázala rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011-81. Uvedla, že právo pobývat na území za účelem studia mají mít jen cizinci, kteří mají v úmyslu skutečně a vážně studovat. Posléze zmínila čl. 20 odst. 2 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/801, o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair (dále jen „směrnice 2016/801“) s tím, že popsané skutečnosti jsou s ohledem na uvedený článek směrnice 2016/801 způsobilé vyvolat pochybnost ohledně plnění deklarovaného účelu pobytu. 12. Rovněž žalovaná uvedla, že deklarovaný studijní záměr představuje pouze formální záminku pro získání dlouhodobého pobytového oprávnění. Taktéž podotkla, že správní orgány nemají povinnost zjišťovat, za jakým konkrétním účelem hodlá žalobce pobyt zneužít. Je zcela postačující zjištění důvodných obav. Uvedené skutečnosti přitom zaklá