3 A 158/2025 – Městský soud v Praze

3 A 158/2025- 29 - text 10 3 A 158/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobce: M. T., nar. X, st. příslušnost Ukrajina, t.č. pobytem X, zast. Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 187/5 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 3. 9. 2025 jako nepřijatelné, takto: I. Zásah spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobci jeho žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením této žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 3. 9. 2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce advokátky Mgr. Denisy Šmídové. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce je občanem Ukrajiny. V České republice se dne 3. 9. 2025 dostavil na pracoviště žalovaného - do Krajského asistenčního centra pomoci Ukrajině v Brně, kde požádal o dočasnou ochranu ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „Lex Ukrajina“). Tuto žádost však žalovaný označil jako nepřijatelnou, neboť žalobce získal dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie. Nepřijatelnost žádosti vyznačil žalovaný přímo v tiskopisu žádosti. II. Podání účastníků 2. V žalobě podané u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá vydání rozsudku, kterým by soud vyslovil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 3. 9. 2025 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Zároveň navrhl, aby soud žalovanému zakázal porušovat jeho práva a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. 3. Žalobce v žalobě uvádí, že je sice pravdou, že v červenci roku 2025 požádal o dočasnou ochranu v Litvě, nicméně před vyřízením své žádosti Litvu opustil, neboť zjistil, že zde nebude mít možnost dalšího studia. Následně se s celou rodinou vrátil na území Ukrajiny. Žalobce v současné době, kdy dosud trvají důvody pro udělení dočasné ochrany válečným uprchlíkům z Ukrajiny, tj. trvání válečného konfliktu vyvolaného invazí Ruské federace, plánuje využívat dočasné ochrany v České republice, kde plánuje pokračovat ve studiu. Litvu žalobce prakticky neprodleně opustil, dočasné ochrany zde fakticky nevyužíval a v současné době činí veškeré kroky, aby případně udělená dočasná ochrana tímto státem byla ukončena, nemá v úmyslu využívat dočasné ochrany ve více státech současně 4. Žalobce je přesvědčen, že bránění v podání žádosti o dočasnou ochranu představuje nezákonný zásah. 5. V žalobě žalobce upozorňuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajských soudů a má zato, že žalovaný tuto judikaturu nerespektuje. 6. Žalovaný je toho názoru, že vyhodnocení žádosti žalobce jako nepřijatelné bylo v souladu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby. 7. Žalovaný zejména uvádí, že žádost žalobce o udělení dočasné ochrany ze dne 3. 9. 2025 vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, neboť žalobce figuruje v evropské platformě pro výměnu informací (Tempory Protection Platform – dále též „TPD“) jako držitel dočasné ochrany v Litvě. Podle citovaného ustanovení je žádost nepřijatelná, pokud ji podá cizinec, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU poté co Ministerstvo vnitra oznámilo Evropské komisi riziko vyčerpání kapacit; takové oznámení b ylo učiněno dne 25. 8. 2025. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti postačí, že žadatel dočasnou ochranu v jiném státě získal, bez ohledu na to, zda ji aktuálně požívá. 8. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina je je v souladu s unijním právem, jelikož směrnice o dočasné ochraně nezakládá právo osob, které již získaly povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě, na vydání stejného oprávnění v jiném státě, s výjimkou případů sloučení rodiny či humanitárních důvodů. Povinnost členských států vydat povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice se vztahuje pouze na osoby, které dosud takové oprávnění nezískaly. Politická dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice nemůže podle žalovaného založit právo na přemístění do jiného členského státu, neboť tento článek upravuje pouze vzájemné povinnosti států, nikoli práva jednotlivců. Žalovaný poukazuje i na nově přijaté prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, jehož recitály výslovně uvádějí, že členské státy nemají povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která jej již získala v jiném členském státě. 9. V replice žalobce reaguje na změnu legislativy, konkrétně přidání nového důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu [§ 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina]. Ve vztahu k tomu ale upozorňuje na rozpor právní úpravy Legis Ukrajina s unijním právem, a to i u této změny. Nelze ji proto podle něho aplikovat. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze. III. Soudní přezkum 10. Městský soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť s takovým projednáním věci žalobkyně nevyjádřila ve stanovené lhůtě nesouhlas (§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“) a žalovaný s rozhodnutím bez ústního jednání výslovně souhlasil. 11. Podle § 82 s. ř. s. [k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. 12. Úvodem městský soud připomíná metodologii zkoumání přípustnosti a důvodnosti zásahové žaloby, kterou vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve věci EUROVIA (rozsudek ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015‑160, č. 3687/2018 Sb. NSS). Na závěry učiněné v tomto rozsudku navázala další judikatura, i přes jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, N 94/89 SbNU 387 (viz např. rozsudky NSS ze dne 12. 7. 2018, č. j. 2 As 93/2016‑138; ze dne 18. 12. 2019, č. j. 1 Afs 458/2018‑42, č. 3965/2020 Sb. NSS; ze dne 30. 9. 2020, č. j. 9 As 107/2020‑85; ze dne 20. 9. 2022, č. j. 5 As 172/2021‑26 nebo ze dne 19. 1. 2024, č. j. 5 As 94/2023-26). 13. Po podání zásahové žaloby je povinností soudu v prvé řadě zjistit, v čem konkrétně žalobce nezákonný zásah spatřuje a zda tvrzení žalobce odpovídají skutečnosti. V dalším kroku soud zkoumá přípustnost žaloby ve smyslu § 85 s. ř. s. Následně je úkolem soudu posoudit včasnost zásahové žaloby podle § 84 odst. 1 s. ř. s. V dalším kroku, ještě před věcným posouzením důvodnosti žaloby, soud zkoumá, zda nejsou dány jiné důvody odmítnutí podané zásahové žaloby, např. nedostatek procesní legitimace účastníků řízení. 14. V nyní projednávané věci není mezi účastníky řízení sporné, že žalovaný vrátil žalobkyni její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou. Toto žalobní tvrzení doložila žalobkyně fotokopií formulářové žádosti o poskytnutí dočasné ochrany označené podacím razítkem s datem 27. 10. 2025, v jejímž závěru jsou pověřeným pracovníkem žalovaného zatrženy kolonky „JE ŽÁDOST NEPŘIJATELNÁ, NEBOŤ“ a „žadatel(ka) JE nebylo BYL(A) držitelem(kou) dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 z.č. 65/2022 Sb.“. 15. Soud se nejprve zabýval posouzením otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby mohl žalobu projednat věcně. 16. Žalobci byl vrácen vyplněný formulář žádosti o dočasnou ochranu, přičemž důvody vrácení žádosti pro nepřijatelnost žalobce zjistil ze záznamu ve vrácené žádosti. Povahou úkonu správního orgánu, kterým je fakticky vrácena žádost, přičemž jsou žadateli sděleny důvody jeho vrácení, se zabývala judikatura Nejvyššího správního soudu. V takovém případě se vyřízení žádosti pro nedostatek formy považuje za jiný úkon, který může představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017 č. j. 7 Azs 227/2016-36). Zákon ostatně vydání správního rozhodnutí nepředpokládá. Soud proto dospěl k závěru, že postup žalovaného spočívající ve vrácení tiskopisu žádosti není pro nedostatek formy správním rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., nýbrž je faktickým úkonem, v němž lze pojmově spatřovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. 17. Soud se dále zabýval otázkou, zda