3 A 40/2025 – Městský soud v Praze

3 A 40/2025- 37 - text 11 3 A 40/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: T. S., státní příslušnost Ukrajina, bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 5. 3. 2025, č. j. OAM-0350647-1/DO-2025, jako nepřijatelné, takto: I. Zásah spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobkyni její žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 5. 3. 2025, č. j. OAM-0350647-1/DO-2025, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 5. 3. 2025, č. j. OAM-0350647-1/DO-2025. III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze a postoupenou Městskému soudu v Praze (dále též „soud“ či „městský soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že jí žalovaný vrátil žádost o poskytnutí dočasné ochrany podanou dne 5. 3. 2025, evidovanou pod č. j. OAM-0350647-1/DO-2025 (dále jen „žádost“), jako nepřijatelnou ve smyslu ust. § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022“). Jako důvod nepřijatelnosti žádosti žalovaný označil, že žadatelka získala dočasnou nebo mezinárodní ochranu v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“). Žalobkyně žalobním petitem zároveň navrhla, aby soud žalovanému přikázal obnovit stav před vrácením žádosti. II. Žaloba 2. Žalobkyně sděluje, že dne 16. 1. 2024 odjela z Ukrajiny do Polska, kde získala dočasnou ochranu a setrvala zde půl roku, následně odcestovala do České republiky, kde pobývá její snoubenec. Žalobkyně se dostavila na Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině (dále jen „KACPU“) v Praze a usilovala o získání dočasné ochrany. Zde jí bylo sděleno, že musí nejprve zrušit dočasnou ochranu v Polsku a poté bude moci zažádat o vízum za účelem strpění. Žalobkyně proto odcestovala do Mogilnice, kde na městském úřadě svou dočasnou ochranu zrušila, nebylo jí však o tom vydáno žádné písemné potvrzení. Když se žalobkyně opět dostavila na KACPU v Praze, bylo jí potvrzeno, že dočasná ochrana v Polsku je v informačním systému označena jako zrušená, přesto byla její žádost o dočasnou ochranu vyhodnocena jako nepřijatelná z důvodu, že žalobkyně získala dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Žalobkyně tedy nyní nemá pobytové oprávnění v žádné bezpečné zemi. 3. Dále se žalobkyně podrobně věnuje otázce přípustnosti žaloby. Má za to, že výluka ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 se neuplatní, neboť je v rozporu s právem EU, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora EU i českých soudů. 4. K otázce nezákonnosti zásahu žalobkyně uvádí, že § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 je v rozporu se směrnicí Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a Prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady 2022/382“). Rozhodnutí Rady 2022/382 zavedlo okamžitou dočasnou ochranu pro všechny kategorie osob uvedené v čl. 2 odst. 1 a 2. K tomu žalobkyně cituje ze strany 3 Operačních pokynů k provádění rozhodnutí Rady 2022/382. Prokázání státní příslušnosti (nebo mezinárodní ochrany udělené na Ukrajině), pobytu na Ukrajině v rozhodné době a případně rodinných vazeb je dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Žalobkyně je tedy poživatelkou dočasné ochrany již na základě toho, že spadá do kategorie osob uvedených v čl. 2 odst. 1 rozhodnutí Rady 2022/382, jak vyplývá i z čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. Článek 28 směrnice o dočasné ochraně nezná jako důvod pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě. 5. Žalobkyně dále argumentuje tím, že právo cizince pobývat v zemi dle svého výběru je zakotveno v čl. 16 preambule rozhodnutí Rady 2022/382. Poukazuje rovněž na čl. 15 preambule rozhodnutí Rady 2022/382, v němž se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, což dle žalobkyně znamená, že neexistuje žádné omezení sekundárního pohybu v rámci EU. Tento výklad potvrzuje i dokument Komise Frequently asked questions received on the interpretation of the Temporary Protection Directive and Council Implementing Decision 2022/382 (Často kladené otázky k výkladu směrnice o dočasné ochraně a rozhodnutí Rady 2022/382), dále český Veřejný ochránce práv ve svém šetření ve věci nepřijatelnosti dočasné ochrany, č. j. KVOP-6571/2024, ze dne 19. 2. 2024, a taktéž praxe některých členských států EU, které umožňují získání dočasné ochrany i poté, kdy cizinec již disponoval dočasnou ochranou v jiném členském státě. Žalobkyně na podporu své argumentace odkazuje i na recentní judikaturu českých správních soudů. 6. Žalobkyně uzavírá, že vrácení její žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti bylo nezákonné. Má právo na udělení dočasné ochrany v České republice, ačkoliv jí byla v minulosti udělena (a následně zrušena) v Polsku, neboť rozhodující je pouze to, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany stanovené v rozhodnutí Rady 2022/382. 7. V rámci žaloby žalobkyně navrhla také vydání předběžného opatření spočívajícího v tom, aby soud přikázal žalovanému a odboru cizinecké policie Policie ČR, aby strpěli pobyt žalobkyně na území České republiky po dobu řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný je toho názoru, že vyhodnocení žádosti žalobkyně jako nepřijatelné bylo v souladu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby. 9. K důvodu nepřijatelnosti žádosti žalovaný uvádí, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (dále jen „TPD“) jako bývalá držitelka dočasné ochrany v Polsku, o čemž svědčí znak „ia“ uvedený v rubrice „Type of protection“, který je zkratkou anglického slova „inactive“ a používá se tam, kde dočasná ochrana byla cizinci udělena, ovšem toto povolení k pobytu již aktuálně platné není. Žalovaný je proto přesvědčen, že u žalobkyně byl naplněn důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedený v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022. 10. Žalobkyně zároveň v žádosti neuvedla, že by na území ČR byl přítomen některý z jejích rodinných příslušníků, který by byl již držitelem dočasné ochrany, a proto žalovaný nemohl uvažovat o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále též „zákon o dočasné ochraně“), a ani o udělení dočasné ochrany z důvodů zřetele zvlášť hodných podle § 52 téhož zákona. Neměl tedy jinou možnost, než žádost žalobkyně o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 11. Dále se žalovaný vyjadřuje k tvrzenému rozporu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 s právem EU. Žalovaný je správním orgánem a má povinnost postupovat v souladu s ustanoveními platných a účinných zákonů. Směrnice EU nejsou přímo aplikovatelné. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 by žalovaný nesměl aplikovat pouze tehdy, pokud by bylo skutečně v rozporu s některým ustanovením směrnice o dočasné ochraně nebo rozhodnutím Rady č. 2022/382. Otázkou, zda je ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. souladné s předpisy unijního práva, se měl pouze zabývat Soudní dvůr EU ve věci Krasiliva, C-753/23 , v rozsudku ze dne 27. 2. 2025 (dále též „rozsudek C-753/23“) se však bohužel vyslovil pouze k otázce, která souvisela s osobní situací stěžovatelky v původním řízení, a nikoliv k situaci popsané v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022. Žalovaný pochybuje, že absenci odpovědi Soudního dvora EU na právní otázku, která je předmětem i nyní projednávané věci, lze nahrazovat rozhodnutím soudu národního bez podání další předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU. 12. Žalovaný dále polemizuje s argumentací Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) uvedenou v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024. Je toho názoru, že Nejvyšší správní soud příliš rychle uzavřel, že pokud má cizinec primá