3 A 43/2025 – Městský soud v Praze

3 A 43/2025- 107 - text 16 3 A 43/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyň: a) O. B., b) nezl. A. B., zastoupená zákonnou zástupkyní O. B., obě státní příslušnost Ukrajina, obě bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně a) o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 1. 11. 2023, č. j. OAM-383768/DO-2023, a žádosti žalobkyně b) o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 1. 11. 2023, č. j. OAM-383765/DO-2023, jako nepřijatelných, takto: I. Zásah spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobkyni a) její žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 1. 11. 2023, č. j. OAM-383768/DO-2023, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a) a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 1. 11. 2023, č. j. OAM-383768/DO-2023. III. Zásah spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobkyni b) její žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 1. 11. 2023, č. j. OAM-383765/DO-2023, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. IV. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně b) a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 1. 11. 2023, č. j. OAM-383765/DO-2023. V. Žalobkyním se nepřiznává náhrada nákladů řízení. VI. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a postup v řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 15. 3. 2024 u Krajského soudu v Českých Budějovicích a postoupenou Městskému soudu v Praze (dále též „soud“ či „městský soud“) domáhaly ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovaly v tom, že jim žalovaný vrátil jejich žádosti o poskytnutí dočasné ochrany podané dne 1. 11. 2023, evidované pod č. j. OAM-383768/DO-2023 a OAM-383765/DO-2023 (dále jen „žádosti“), jakožto nepřijatelné ve smyslu ust. § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022“). Jako důvod nepřijatelnosti žádostí žalovaný označil, že žadatelky požádaly o udělení dočasné ochrany či mezinárodní ochrany nebo ji získaly v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“). Žalobkyně žalobním petitem navrhly, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádostí. II. Žaloba 2. Žalobkyně sdělují, že dne 17. 6. 2022 uprchly z Ukrajiny z důvodu válečného konfliktu. Měly v úmyslu usadit se v České republice, kde manžel žalobkyně a) a otec žalobkyně b) pracuje na základě zaměstnanecké karty. Protože však jeho matka paní A. A. pobývající v Itálii onemocněla, přicestovaly žalobkyně nejprve za ní, aby o ni pečovaly. Žalobkyně tedy získaly dočasnou ochranu v Itálii. Poté, co zdravotní potíže paní A. pominuly, přesunuly se žalobkyně do ČR, kde dne 1. 11. 2023 požádaly o udělení dočasné ochrany a zároveň téhož dne zažádaly imigrační úřad v Janově písemně o zrušení dočasné ochrany v Itálii. Žádosti žalobkyň žalovaný přijal, avšak po více než třech měsících jim je vrátil včetně všech příloh s vyznačením, že jsou nepřijatelné z důvodu udělené dočasné ochrany v Itálii. Žalobkyně zdůrazňují, že nyní nemají dočasnou ochranu v žádném z členských států Evropské unie. 3. Dále se žalobkyně věnují otázce přípustnosti žaloby. Mají za to, že se neuplatní výluka ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022, neboť je v rozporu s právem EU. 4. K otázce nezákonnosti zásahu žalobkyně uvádí, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 jsou neaplikovatelná, neboť jsou v rozporu s čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a v rozporu s preambulí (čl. 15 a 16) a čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady 2022/382“). 5. Podle žalobkyní je právo na dočasnou ochranu založeno automaticky splněním podmínek stanovených rozhodnutím Rady 2022/382. Směrnice o dočasné ochraně ani rozhodnutí Rady 2022/382 neobsahují ustanovení, které by umožňovalo odmítnout udělení dočasné ochrany z důvodu jejího předchozího udělení v jiném členském státě. 6. Žalobkyně dále poukazují na to, že členské státy se výslovně dohodly na neuplatňování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, který by jinak zakládal povinnost členského státu EU převzít zpět osob požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud se tato osoba bez povolení zdržuje na území jiného členského státu nebo se snaží na toto území vstoupit. 7. Podle žalobkyní je rozhodující, že osoba požívající dočasné ochrany může požívat práv pouze v jednom členském státě. Stát, do něhož se osoba přemístí, je povinen jí ochranu poskytnout, pokud nadále splňuje podmínky stanovené rozhodnutím Rady. Tento závěr je potvrzen v dokumentu „Frequently Asked Questions“, který by měl být jako tzv. soft law při výkladu unijního práva zohledněn. 8. Žalobkyně odkazují na judikaturu krajských soudů, které opakovaně konstatovaly, že institut nepřijatelnosti podle zákona č. 65/2022 je v rozporu s unijním právem. Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2023-79, uvedl, že členské státy mohou být vůči vysídleným osobám vstřícnější, nikoliv však méně příznivé. Stejné závěry učinily i Krajský soud v Plzni (např. č. j. 55 A 6/2023-44, sp. zn. 55 A 12/2023 nebo sp, zn. 57 A 20/2023), ale také např. Krajský soud v Ostravě (č. j. 18 Az 14/2023-20), který zdůraznil, že jediným důsledkem dvojí registrace může být zánik práv v prvním státě, nikoliv odmítnutí ochrany ve druhém. Rozpor české právní úpravy s unijním právem shledal i Veřejný ochránce práv ve svém šetření ve věci neudělení dočasné ochrany ze dne 22. 2. 2023, č. j. KVOP-5417/20231. 9. Žalobkyně se vymezují vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46, který zcela pominul, že čl. 11 směrnice o dočasné ochraně byl prohlášením členských států vyloučen. Tento rozsudek nebyl zařazen do sbírky rozhodnutí a byl kritizován odbornou veřejností i Veřejným ochráncem práv. 10. Žalobkyně dále poukazují na praxi jiných členských států (např. Malta, Rumunsko, Itálie, Belgie, Finsko, Slovensko), které umožňují sekundární pohyb osob požívajících dočasnou ochranu a jejich opětovnou registraci v jiném státě. 11. Protože žadatelkou o dočasnou ochranu byla i nezletilá žalobkyně ad 2), odkazují žalobkyně také na závazky České republiky vyplývající z Úmluvy o právech dítěte. Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje respektování rodinného života dítěte. 12. Na základě výše uvedeného žalobkyně dovozují, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu z důvodu nepřijatelnosti je nezákonný, a že jim náleží právo na udělení dočasné ochrany v České republice, a to bez ohledu na předchozí udělení této ochrany v jiném členském státě EU. III. Vyjádření žalovaného 13. Ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 3. 2024 žalovaný navrhl přerušení řízení s ohledem na probíhající řízení o předběžné otázce vedené u Soudního dvora EU pod sp. zn C-753/23, eventuálně zamítnutí žaloby. 14. Úvodem svého vyjádření se žalovaný ztotožňuje s žalobkyněmi v tom, že žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu směřující proti postupu při vyřizování žádosti o dočasnou ochranu je přípustná. 15. Ke skutkovým okolnostem žalovaný doplňuje, že k vrácení žádostí žalobkyním došlo dne 2. 2. 2024. 16. K důvodu nepřijatelnosti žádostí žalovaný uvádí, že žalobkyně figurují v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (dále jen „TPD“) jako držitelky dočasné ochrany v Itálii. Nejsou tak již osobami, které by prchaly před nebezpečím vyvolaným ruskou agresí v zemi svého původu, zároveň je u nich zřetelně naplněn důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedený v § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022. 17. Žalovaný poukazuje na právní zásadu, podle níž právní jednání, kterým jednající své právo zneužívá, by nemělo požívat právní ochrany. Žalobkyně využívají svého práva na dočasnou ochranu proto, aby mohly v ČR pobývat společně se manželem a otcem, což žalovaný označuje za postup zneužívající institut dočasné ochrany, který slouží k ochraně osob prchajícím před válečným konfliktem, a nikoliv k pobytu v členském státu EU