3 A 46/2025 – Městský soud v Praze

3 A 46/2025- 68 - text 16 3 A 46/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: S. P., státní příslušnost Ukrajina, bytem X, zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 12. 4. 2024, č. j. OAM-345654-1/DO-2024, jako nepřijatelné, takto: I. Zásah spočívající v tom, že žalovaný vrátil žalobkyni její žádost o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 12. 4. 2024, č. j. OAM-345654-1/DO-2024, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany ze dne 12. 4. 2024, č. j. OAM-345654-1/DO-2024. III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 14. 5. 2024 u Krajského soudu v Ústí nad Labem a postoupenou Městskému soudu v Praze (dále též „soud“ či „městský soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že jí žalovaný vrátil její žádost o poskytnutí dočasné ochrany podanou dne 12. 4. 2024, evidovanou pod č. j. OAM-345654-1/DO-2024 (dále jen „žádost“), jakožto nepřijatelnou ve smyslu ust. § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022“). Jako důvod nepřijatelnosti žádosti žalovaný označil skutečnost, že žadatelka požádala o udělení dočasné nebo mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“). Žalobkyně žalobním petitem navrhla, aby soud deklaroval nezákonnost zásahu žalovaného a přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením žádosti. II. Žaloba 2. Žalobkyně sděluje, že dne 12. 4. 2024 požádala o udělení dočasné ochrany. Protože žalobkyně disponovala identifikačním číslem PESEL, žalovaný žádost vyhodnotil jako nepřípustnou a označil ji za nepřijatelnou z důvodu, že „žadatelka požádala o udělení dočasné či mezinárodni ochrany nebo ji získala v jiném členském státě EU.“. 3. Žalobkyně má za to, že vrácení její žádosti bylo faktickým úkonem, ve kterém lze pojmově spatřovat nezákonný zásah, který podléhá soudnímu přezkumu. 4. K otázce nezákonnosti zásahu žalobkyně uvádí, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 jsou neaplikovatelná, neboť jsou v rozporu s čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), a v rozporu s preambulí (čl. 15 a 16) a čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „rozhodnutí Rady 2022/382“). 5. Podle žalobkyně je právo na dočasnou ochranu založeno automaticky splněním podmínek stanovených rozhodnutím Rady 2022/382, které zavedlo okamžitou dočasnou ochranu pro všechny kategorie osob uvedené v čl. 2 odst. 1 a 2. To vyplývá i z Operačních pokynů k provádění rozhodnutí Rady 2022/382. Prokázaní státní příslušnosti (nebo mezinárodní ochrany udělené na Ukrajině), pobytu na Ukrajině a případně rodinných vazeb je tedy dostatečné k okamžité registraci osoby k dočasné ochraně. Žalobkyně je tedy poživatelkou dočasné ochrany již na základě toho, že spadá do kategorie osob dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, jak vyplývá z čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně. 6. Dále žalobkyně cituje čl. 28 směrnice o dočasné ochraně a poukazuje na to, že směrnice nezná jako důvod pro vyloučení přístupu cizince k dočasné ochraně „podání žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě“. 7. Právo pobývat v zemi dle svého výběru podle názoru žalobkyně vyplývá z čl. 16 preambule rozhodnutí Rady 2022/382. Žalobkyně argumentuje rovněž ustanovením čl. 15 preambule prováděcího rozhodnutí, podle něhož se členské státy dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, který vyjadřuje závazek zpětného přijetí osob požívajících na území členského státu EU dočasné ochrany. Své závěry žalobkyně opírá také o dokument Evropské komise Frequently asked questions received on the Interpretation ofthe Temporary Protection Directive and Council Implementing Decision 2022/382. 8. Závěrem žalobkyně odkazuje na judikaturu správních soudů, dle níž je výluka soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 věty druhé zákona č. 65/2022 v rozporu s unijním právem. III. Vyjádření žalovaného 9. Ve vyjádření k žalobě ze dne 28. 5. 2024 žalovaný navrhl přerušení řízení s ohledem na probíhající řízení o předběžné otázce vedené u Soudního dvora EU pod sp. zn C-753/23, eventuálně zamítnutí žaloby. 10. Úvodem svého vyjádření se žalovaný ztotožňuje s žalobkyní v tom, že žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu směřující proti postupu při vyřizování žádosti o dočasnou ochranu je přípustná. 11. K důvodu nepřijatelnosti žádosti žalovaný uvádí, že žalobkyně do tiskopisu žádosti sama uvedla, že dne 13. 4. 2022 požádala o udělení dočasné ochrany v Polsku, a předložila dokument o přidělení registračního čísla PESEL. Současně uvedla, že dočasnou ochranu v Polsku má již zrušenu, což žalovaný ověřil - v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy Temporary Protection Platform (dále jen „TPD“) žalobkyně skutečně nefiguruje jako držitelka dočasné ochrany, resp. údaj o tom, že držitelkou dočasné ochrany byla, byl zjevně smazán. I přesto je žalovaný toho názoru, že je u žalobkyně naplněn důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu uvedený v § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/2022. 12. Žalovaný toto ustanovení chápe tak, že k naplnění důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu postačí, pokud cizinec v jiném členském státě o dočasnou ochranu požádal, a to, zda ji získal a je stále jejím držitelem, či nikoli, není podstatné. Žalovaný je přesvědčen, že uplatnění tohoto zákonného důvodu nepřijatelnosti žádosti není vázáno na probíhající řízení o žádosti o dočasnou ochranu v jiném členském státě. 13. Žalovaný je toho názoru, že jeho výklad je tzv. eurokonformní, neboť ze směrnice o dočasné ochraně dovozuje, že druhotný pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy je nežádoucí, a to včetně případů, kdy se cizinec na určitý čas vrátí do země původu, jak tomu bylo (opakovaně) u žalobkyně 14. Žalovaný dále poukazuje na právní zásadu, podle níž právní jednání, kterým jednající své právo zneužívá, by nemělo požívat právní ochrany. Opakovaným podáváním žádostí o dočasnou ochranu podle žalovaného ke zneužívání práva, které svědčí cizincům, na něž se vztahuje rozhodnutí Rady č. 2022/382, dochází. 15. Zároveň žalovaný uvádí, že žalobkyně ve své žádosti neuvedla, že by na území ČR byl přítomen některý z jejích rodinných příslušníků, který by byl již držitelem dočasné ochrany, a proto žalovaný nemohl uvažovat o udělení dočasné ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 51 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců (dále též „zákon o dočasné ochraně“), a ani o udělení dočasné ochrany z důvodů zřetele zvlášť hodných podle § 52 téhož zákona. Neměl tedy jinou možnost, než žalobkyninu žádost o dočasnou ochranu vyhodnotit jako nepřijatelnou. 16. Dále se žalovaný vyjádřil k tvrzenému rozporu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 s právem EU. Připouští, že stávající judikatura krajských soudů skutečně převážně pokládá ust. § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 za rozporná se směrnicí o dočasné ochraně. Žalovaný je však správním orgánem a má povinnost postupovat v souladu s ustanoveními platných a účinných zákonů. Směrnice EU nejsou přímo aplikovatelné. Směrnice o dočasné ochraně byla do českého právního řádu plně transponována, konkrétně její čl. 28, o jehož přímý účinek se soudy ve své judikatuře opírají, byl transponován ustanovením § 9 zákona o dočasné ochraně, a to téměř doslovně. Žalovaný má za to, že v daném případě nejsou dány podmínky pro neaplikování zákonného ustanovení, o němž se soudy domnívají, že je v rozporu s unijním právem, neboť není naplněna doktrína l‘acte clair (správná aplikace unijního práva je tak zjevná, že nenechává prostor pro jakékoliv pochybnosti) ani l‘acte éclairé (příslušné ustanovení unijního práva bylo již vyloženo Soudním dvorem EU) a současně na otázce, zda ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 odporují směrn