2 Ads 33/2015 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 6/2024- 151 - text 36 3 Ad 6/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: VELKÁ PECKA s.r.o., IČ: 030 24 130 sídlem Sokolovská 100/94, 186 00 Praha 8 - Karlín zast. Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. S3-2022-358, č. j. 7957/1.30/23-4 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět přezkumu 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2024, sp. zn. S3-2022-358, č. j. 7957/1.30/23-4 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný změnil výrok I. písm. e) rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro hlavní město Prahu (dále též „správní orgán I. stupně“ nebo „oblastní inspektorát práce“) ze dne 14. 6. 2023, č. j. 16207/3.30/22-12 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že slova „dle ust. § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti“ se nahrazují slovy „dle ust. § 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2023“ a ve zbývajícím odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně se rovněž domáhala zrušení prvostupňového rozhodnutí. 2. Ve správním řízení byla žalobkyně mimo jiné uznána vinnou přestupkem uvedeným v ust. § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 453/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále také jen „ZoZ“), kterého se dopustila tím, že umožnila výkon nelegální práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) bod 1 ZoZ, osmi osobám. 3. Za přestupky byla žalobkyni v souladu s ust. § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) a podle ust. § 140 odst. 4 písm. f) ZoZ uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč. 4. Výrokem III. prvostupňového rozhodnutí uložil prvostupňový orgán žalobkyni nahradit náklady správního řízení v částce 1 000 Kč. II. Žaloba 5. Námitky žalobkyně uplatněné v podané žalobě lze rozdělit do těchto žalobních bodů: 6. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající ve vnitřní rozpornosti. Žalovaný nelogicky a bez bližšího odůvodnění konstatuje, že pro vyvození znaku ekonomické závislosti není rozhodná nominální výše poskytované odměny. Na druhou stranu odůvodňuje naplnění tohoto znaku závislé práce právě výší částek, které kurýři, resp. přepravci žalobkyni za poskytnutí služeb na základě rámcových smluv o přepravě fakturovali. 7. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že žalovaný se dostatečně nezabýval zjištěním, zda činnost vykonávaná kurýry znaky závislé činnosti naplňuje, a věc nesprávně právně posoudil. 8. Podle názoru žalobkyně pojem „závislá práce“ je nutno vykládat v intencích významu pojmu „závislá činnost“ ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Pojem „závislá činnost“ je totiž pojmem širším a v tomto smyslu nadřazeným pojmu „závislá práce“. 9. Podle žalobkyně je třeba rozlišovat mezi (i) činnostmi, které mohou být provozovány výlučně jako nezávislá činnost, (ii) činnostmi, které jsou ryze závislé a (iii) činnostmi tzv. „obojetné“ povahy, které lze vykonávat jak v pracovním poměru, tak jako samostatně výdělečnou činnost. Kurýry lze bezesporu zařadit do kategorie menších živnostníků. Předmět činností poskytovaných kurýry pak spadá do takzvaných obojetných činností. Přepravu, kterou kurýři zajišťovali pro žalobkyni na základě spolupráce mohou vykonávat osoby jak jako osoby samostatně výdělečně činné (tedy jako nezávislou činnost), tak také v pracovním poměru (tedy jako závislou činnost). Žalovaný v obecné rovině sice souhlasí s tím, že činnost kurýrů může být poskytována jako závislá i nezávislá činnost, avšak v řešeném případě nesprávně uzavřel, že byly naplněny kumulativně všechny znaky závislé práce. 10. Činnost, kterou pro žalobkyni vykonávali kurýři, nenaplňuje znaky závislé práce. Tato činnost proto nemusela být vykonávána v základním pracovněprávním poměru. V takovém případě bylo zcela na vůli žalobkyně a jednotlivých kurýrů, jaký vztah mezi sebou uzavřou a jaký smluvní typ si k tomuto účelu zvolí. Žalobkyně a kurýři mezi sebou uzavřeli rámcové smlouvy o přepravě (dále jen „Rámcová smlouva“), což zcela odpovídá zásadě smluvní volnosti ovládající odvětví občanského i závazkového obchodního práva. 11. Podle názoru žalobkyně jsou definičními znaky závislé práce: a) soustavnost, b) osobní výkon práce, c) vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a d) osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. 12. Co se týká prvního znaku závislé práce, služby nebyly poskytovány soustavně. Uzavřením rámcové smlouvy o přepravě se obchodní partner (dále jen „kurýr“) nezavázal k pravidelnému poskytování služeb ani k poskytování služeb v určitém rozsahu. Povinnost provést přepravu ze strany kurýra vznikla až okamžikem akceptace objednávky a uzavřením dílčí smlouvy. Kurýři uzavírali dílčí smlouvy zcela dobrovolně a mohli si sami dle svého uvážení zvolit, zda je vůbec uzavřou, popř. ve které dny a jak dlouho budou činnost přepravy vykonávat. Pokud si kurýr nevybral z možností spolupráce na základě objednávky, pak ji jednoduše neakceptoval a dílčí smlouvu neuzavřel, za což nebyl sankcionován. Žalobkyně v řízení o přestupku prokázala, že kurýři poskytovali služby žalobkyni nepravidelně a že rozsah služeb poskytnutých jednotlivými kurýry v rámci šetřeného období byl rozdílný. Soustavnost výkonu činnosti nezakládala ani skutečnost, že rámcové smlouvy o přepravě byly uzavírány na delší dobu, obvykle na dobu jednoho roku. Rámcová smlouva sama o sobě nezakládala povinnost dílčí smlouvu uzavřít. Pokud by se naopak jednalo o činnost, resp. závislou práci, musela by dát žalobkyně svému zaměstnanci pokyn k přepravě zásilky a zaměstnanec by byl povinen tento pokyn splnit. Pokud by pokyn nesplnil, bylo by takové jednání ze strany zaměstnance považováno za porušení jeho pracovních povinností, které ve větším měřítku může vést až k ukončení pracovního poměru. Dlouhodobá povaha činnosti ve vztahu k jednomu subjektu není atributem závislé práce. Žalovaný přehlíží, že obchodní vztahy dlouhodobého charakteru jsou zcela běžně. 13. Kurýři neměli povinnost vykonávat činnost na základě dílčích smluv osobně. V čl. 7.4.4. a čl. 7.5.9. Rámcové smlouvy o přepravě bylo výslovně umožněno poskytovat přepravní služby prostřednictvím subdodavatele. Skutečnost, že sjednání subdodavatele bylo podmíněno písemným souhlasem žalobkyně, nemění nic na tom, že kurýři neměli povinnost sjednanou činnost vykonávat osobně. Požadavek předchozího písemného souhlasu žalobkyně není v tomto typu obchodních vztahů nikterak nestandardní. Žalobkyně odpovídá za své závazky ve vztahu ke svým dalším kurýrům a ke svým zákazníkům. Stejně tak je žalobkyně subjektem některých veřejnoprávních povinností, jejichž plnění je povinna zajistit i u kurýrů (například hygienické předpisy pro skladování a dovoz potravin apod.). Žalobkyně proto měla zájem na tom, aby jí byly poskytovány služby sjednané kvality. S touto skutečností se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal, když na straně 22 napadeného rozhodnutí připustil, že i v obchodněprávních vztazích objednatel podrobuje poskytnutou službu kontrole, míra této kontroly však dle něj není bezbřehá. Žalovaný žádným způsobem neodůvodnil, z jakého důvodu by požadavek předchozího písemného souhlasu k poskytnutí služby subdodavatelem kurýra měl v tomto směru představovat překročení takové míry kontroly, která by měla svědčit o povinnosti kurýrů poskytovat na základě rámcových smluv o přepravě tyto služby osobně. 14. Kurýři nevykonávali činnosti ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, tento vztah nemůže být dovozován ze systému smluvních pokut. Utvrzení závazku prostřednictvím smluvních pokut je v závazkovém vztahu standardní a tento institut je využíván téměř vždy. Naopak v oblasti pracovního práva není možné institut smluvních pokut využít. Sjednáním smluvních pokut se žalobkyně snažila bránit před porušením významných smluvních povinností ze strany kurýrů, jejichž porušení by mělo citelný negativní dopad na naplnění podnikatelského záměru žalobkyně a plnění jejích podnikatelských závazků. Zejména pak na její schopnost garantovat splnění svých závazků v souladu se smluvními povinnostmi vyplývajícími ze smluv uzavřených s jejími klienty, ale i její schopnost plnit povinnosti, které jí ukládají právní předpisy (hygienické či potravinářské předpisy apod.). Smluvní pokuty sjednané v rámcové smlouvě o přepravě si smluvní strany sjednaly pro případ, že přepravní služby nebudou poskytovány řádně a včas, a to na základě své svobodné vůle. 15. Kurýři