4 Ads 114/2011 — Nejvyšší správní soud

9 A 18/2023- 76 - text 17 9 A 18/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: Ing. Eva Procházková, narozená dne X bytem X insolvenční správkyně, IČO 48919268 sídlem náměstí Svobody 1548/5, 669 02 Znojmo zastoupená advokátem JUDr. Pavlem Procházkou sídlem Šatov 473, 671 22 Šatov proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 427/18, 128 00 Praha 2 – Nové město o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2022, č. j. MSP-24/2022-ODKA-ROZ/7, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ministr spravedlnosti (dále jen „ministr“) zamítl její rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2021, č. j. MSP-15/2020-OINS-SRIS/9 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí rozhodl, že žalobkyně je vinna spácháním přestupku podle § 36b odst. 1 písm. i) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném od 1. 6. 2019 (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“), a to tím, že závažným způsobem porušila povinnost postupovat svědomitě a s odbornou péčí tak, aby žádný z účastníků insolvenčního řízení nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, stanovenou v § 36 odst. 1 ve spojení s § 5 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném do 31. 5. 2019 (dále jen „insolvenční zákon“). Konkrétně měla tuto povinnost žalobkyně porušit tím, že v insolvenčním řízení dlužníka M. Ko. zcela zjistila pohledávku č. 4 věřitelky CFIG SE, ačkoli mu dílčí pohledávky podle ustanovení § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění od 1. 1. 2018 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) nenáležely. Za tento přestupek žalovaný stanovil žalobkyni podle ustanovení § 36b odst. 4 písm. f) trest pokuty ve výši 120 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč. II. Rozhodnutí ministra (napadené rozhodnutí) 3. Žalobkyně brojila proti prvostupňovému rozhodnutí rozkladem, ve kterém vymezila deset rozkladových námitek. Ministr tento rozklad zamítl z následujících důvodů. 4. První námitku žalobkyně postavila na tvrzení, že je stíhána za jiný právní názor. Je přesvědčena, že se nedopustila excesu, odůvodnila svůj názor judikaturou i odbornými stanovisky. Ministr citoval, jak obdobnou námitku vypořádal žalovaný již v prvostupňovém rozhodnutí, tedy že dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála postupu de lege artis, když se neseznámila s textem právních norem a relevantní judikatury. Nelze mluvit o pouhé rozdílnosti právních názorů, postup žalobkyně vykazuje známky úplné rezignace na jakoukoli právní úvahu mimo pacta sunt servanda a nelze jej považovat za svědomitý a v souladu se standardem odborné péče. Ministr se s tímto odůvodněním ztotožnil a doplnil, že stanovisko žalobkyně jako insolvenčního správce vykazuje přinejmenším významné rysy rozhodnutí správního orgánu, což odůvodňuje závěr o závažnosti přestupku. Analogický přístup jiných insolvenčních správců je irelevantní, neboť nemá obecnou závaznost, postrádá autoritu a může být také předmětem jiných přestupkových řízení. K žalobkyní předloženým soudním rozhodnutím pak ministr upozornil, že jejich vydání předcházelo datu 23. 3. 2018. 5. Druhou námitkou žalobkyně vytkla žalovanému nekonstantnost právního posouzení vzhledem k Vyrozumění o změně skutku ze dne 14. 6 2021. Ministr jej vysvětlil tak, že žalovaný toliko změnil důvod protiprávnosti dílčí pohledávky, a to s ohledem na výkladové pravidlo lex speciali derogat legi generali. Právní hodnocení dílčí pohledávky jako neoprávněné zůstává stejné, lze jej dovodit jak podle ustanovení § 1813 a § 1815 občanského zákoníku, tak podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 6. Za třetí námitku žalobkyně označila, že žalovaný měl sám pochybnosti o vlastních závěrech, konkrétně to připouští v bodu 25 prvostupňového rozhodnutí. Ministr k tomu uvedl, že povinnost popřít neoprávněné dílčí pohledávky je v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, podle kterého k popření pohledávky stačí pochybnost o její pravosti, výši či pořadí. Přestupkovou odpovědnost insolvenčního správce podle ministra zakládá již pouhá skutečnost, že pochybnou pohledávku nepopře. 7. Čtvrtou rozkladovou námitkou žalobkyně byla specifičnost a odlišnost nároků věřitelky CFIG SE oproti jiným smlouvám o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Ministr shrnul, že na dílčích pohledávkách této věřitelky neshledává nic specifického ani odlišného, jelikož nedošlo k uzavření nepojmenované smlouvy, kterou by neupravovaly právní předpisy, právě naopak. Žalobkyně při přezkumu přihlášených pohledávek neposuzovala právní jednání podle jeho skutečného obsahu, neuvážila, zda se věřitelka nesnažila obcházet zákonná ustanovení, nebo zda si nedojednala zakázané nároky. Vzhledem k taxativnosti výčtu možných nároků věřitele při prodlení dlužníka podle ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru ministr shledal nerelevantní i argumentaci žalobkyně stran autonomie vůle a zásady smluvní volnosti. 8. Za páté žalobkyně namítla, že názor žalovaného vyjádřený v prvostupňovém rozhodnutí stran skutečnosti, že se dlužník musí dovolat nepřiměřeného ujednání aktivním způsobem, přičemž dle žalovaného takovým způsobem není vyjádření dlužníka formou podpisu na přihlášce pohledávky a na přehledu přihlášených pohledávek, nemůže obstát. Ministr uvedl, že tímto tvrzením žalobkyně zcela ignoruje požadavek ustanovení § 1815 občanského zákoníku. Ministr upozornil, že k řádnému dovolání se nepřiměřených smluvních ujednání dlužníkem je zapotřebí, aby byl tento nejdříve poučen o jejich nepřiměřenosti, přičemž žalobkyně nikterak neprokázala, že dlužníka o nepřiměřenosti smluvních ujednání poučila. 9. Šestou rozkladovou námitkou žalobkyně brojila proti výroku žalovaného, že žalobkyně měla zcela spoléhat na znalecký posudek, který byl navíc datovaný až po přezkumném jednání. Žalobkyně uvedla, že předběžné závěry jí byly od věřitelky známy již před vydáním posudku; ministr upozornil, že na podporu tohoto tvrzení však nic nepředložila. Ministr nad rámec upozornil, že i kdyby tomu tak bylo, znalecký posudek nemá povahu preskriptivních norem obsažených v závazných právních předpisech. Míra, podíl, kterým se znalecký posudek podílel na konečném rozhodnutí žalobkyně, nejsou podstatné. Ve zbytku se ministr ztotožnil s argumentací žalovaného v prvostupňovém rozhodnutí. 10. V sedmé námitce žalobkyně odkazovala na rozsudky okresních soudů, ke kterým ministr uvedl, že proti žalovaným v těchto věcech nebylo vedeno insolvenční řízení, a proto nejsou podle něj pro věc přiléhavé. Žalobkyně rovněž argumentovala, že obdobné pohledávky zjišťují i jiní insolvenční správci. Ministr konstatoval, že se plně ztotožňuje s argumentací žalovaného v prvostupňovém rozhodnutí, tedy že žalobkyně nemůže omluvit své jednání jednáním jiných insolvenčních správců, když výkon jejich činnosti má individuální povahu. 11. Za osmé žalobkyně argumentovala v rozkladu přípustným rizikem podle § 27 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měla k dispozici v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonávala v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo v rámci svého předmětu činnosti společensky prospěšnou činnost, jíž mohla ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem. Ministr k tomu uvedl, že toto ustanovení míří primárně na přestupky chránící lidský život a zdraví, náplň práce insolvenčního správce není analogická např. s náplní práce lékařů či záchranářů a že obviněná ani nevyvinula úsilí k posouzení právních jednání podle jejich skutečného obsahu. 12. Za deváté žalobkyně v rozkladu namítala, že k porušení chráněného zájmu z její strany došlo pouze jednou a že v jeho důsledku nebyl nikdo nespravedlivě poškozen ani nedovolně znevýhodněn. I stran této námitky ministr odkázal na vypořádání obdobné námitky žalovaným již v prvostupňovém rozhodnutí. Dále dodal, že k naplnění skutkové podstaty přestupku dochází porušením zákonné povinnosti závažným způsobem či opakovaně, a tedy postačí i jednorázově, pokud jde o závažný způsob, jak objasňuje i komentářová literatura. Následkem jednání obviněné spočívající v nepopření pochybných pohledávek bylo právě porušení, nikoli toliko ohrožení, veřejného zájmu na řádném výkonu činnosti insolvenčního správce. Tento zájem zahrnuje požadavek, aby insolvenční správci vykonávali svou činnost vysoce odborně, profesionálně a zároveň důvěryhodně. Podle ministra posouzení přestupkové odpovědnosti tedy nezkoumá výsledek či