10 As 79/2021 — Nejvyšší správní soud

9 A 27/2023- 74 - text 14 9 A 27/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové ve věci žalobkyně: AB audit s. r. o., IČO 06956475 sídlem Štěpánská 1109, 755 01 Vsetín zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Miketou sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Slezská Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 – Nové město o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 26. 1. 2023, č. j. MSP-71/2022-ODKA-ROZ/3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí ministra spravedlnosti označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 7. 2022, č. j. MSP-3/2021-OINS-SRAS/58 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně je vinna spácháním pokračujícího přestupku podle § 418j odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), ve spojení s § 7 zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), za což jí byla podle § 418j odst. 2 insolvenčního zákona uložena pokuta ve výši 160 000 Kč. 2. Žalobkyně se měla dopustit uvedeného přestupku tím, že ve dvanácti případech v dílčích časových obdobích let 2018- 2019 specifikovaných v rozhodnutích poskytla svým klientům služby nezbytně spojené se sepisem a podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, a to vždy za finanční odměnu. Konkrétně od nich převzala a vyhodnotila podklady pro sepis a podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení podle § 390a insolvenčního zákona, tyto podklady zpracovala a shromáždila z nich údaje o majetkových a závazkových poměrech pro účely podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, aby jej následně ke krajskému soudu podal advokát. Uvedené jednání správní orgán posoudil jako jednání v rozporu s ustanoveními § 418j odst. 2 a § 390a odst. 1 insolvenčního zákona, neboť žalobkyně poskytovala služby v oblasti oddlužení bez akreditace a učinila tak neoprávněně. 3. Podstatou sporu z podnětu podané žaloby bylo posouzení, zda žalobkyně poskytovala služby v oblasti oddlužení, což kvalifikovaly správní orgány podle § 418a insolvenčního zákona, nebo zda pouze poskytovala doporučení klientům na základě finanční analýzy jejich situace, což bylo předmětem tvrzení a obrany žalobkyně. II. Rozhodnutí ministra spravedlnosti (napadené rozhodnutí) 4. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze zjištění vyplývajících z insolvenčních řízení vedených s osobami, které byly klienty žalobkyně a které jsou označeny v prvostupňovém rozhodnutí jako poškození, jímž byly neoprávněně ze strany žalobkyně poskytovány služby oddlužení. Z těchto zjištění a dále i vlastní úřední činností správní orgán I. stupně zjistil, že žalobkyně poskytovala služby v oblasti oddlužení bez akreditace, přičemž uvedl, že tato skutečnost vyplývá, vedle tvrzení dlužníků v rámci zprávy pro oddlužení, i z doložených příkazních smluv a souvisejících dokladů o úhradě odměny žalobkyně z webových stránek žalobkyně a rovněž z komunikace žalobkyně s některými dlužníky. V tomto směru žalovaný odkázal na body 26 a 60 rozhodnutí správního orgánu I. stupně, z nichž vyplynula činnost žalobkyně, která spočívala zejména v komplexní přípravě podkladů potřebných k úspěšnému podání návrhu na povolení oddlužení, a to včetně seznamu majetku a pohledávek, výpisu z rejstříku trestů, dokladů potvrzujících výši příjmů, kompletní závazkové dokumentace, identifikačních údajů ohledně očekávaného příjmu, ve výpisu z katastru nemovitostí a znaleckého posudku, tj. ve shromažďování údajů, které byly zcela nezbytné pro sepis a podání návrhu na povolení oddlužení, přičemž tyto služby jednoznačně spadají pod činnosti nezbytně spojené se sepsáním a podáním uvedeného návrhu ve smyslu § 418a insolvenčního zákona. 5. Žalovaný ministr se ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně a jeho odůvodněním, proč uvedené služby jsou službami nezbytně spojenými s podáním návrhu na povolení oddlužení. 6. Žalovaný ministr v napadeném rozhodnutí zmínil akreditační novelu, kterou je zákon č. 64/2017 Sb., kterým se měnil insolvenční zákon, který od své účinnosti po dobu dvanácti měsíců umožňoval právnické osobě, která poskytuje uvedené služby nikoliv za účelem dosažení zisku nejméně po dobu šesti měsíců poskytovat tyto služby po dobu dvanácti měsíců ode dne nabytí účinnosti akreditační novely, a to bez akreditace. Citoval definici služeb poskytovaných v oblasti oddlužení podle § 418a insolvenčního zákona s tím, že pokud zákon uvádí další činnosti nezbytně spojené se sepisem a podáním návrhu na povolení oddlužení, pak z povahy věci plyne, že tento pojem bude zahrnovat činnosti další, neboť těmi jsou zejména získávány informace, bez kterých není možné vyhodnotit situaci a případně sepsat návrh na povolení oddlužení a takový návrh podat. Předestřel smysl a účel předmětné právní úpravy § 418a v souvislosti § 390 insolvenčního zákona spočívající v kvalifikované odborné pomoci za přiměřenou cenu, v případě akreditovaných osob pak zdarma. Žalovaný citoval z webových stránek žalobkyně, na nichž žalobkyně nabízí majetkový a dluhový audit oddlužení, konsolidaci, majetkové a dluhové poradenství včetně analýzy proveditelnosti oddlužení. Současně s těmito službami je nabízena i možnost vypracování návrhu do 24 hodin. Dle žalovaného v dané věci nešlo o finančně analytickou činnost žalobkyně, ale o shromáždění podkladů pro oddlužení a jejich vyhodnocení. Uvedl, že v projednávaných případech finanční analýza nevyústila v požadavek oddlužení, nýbrž požadavek oddlužení vedl k finanční analýze. 7. Kromě námitek nesprávného právního posouzení věci se žalovaný zabýval i rozkladovými námitkami ohledně nedostatečně zjištěného stavu věci v důsledku nenařízení ústního jednání a neprovedení důkazů navržených žalobkyní. Uvedl, že o námitce žalobkyně, že ve věci nebylo provedeno ústní jednání, správní orgán rozhodl rozhodnutím o ústním jednání ze dne 15. 12. 2021 a rozklad proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut ministrem spravedlnosti rozhodnutím ze dne 3. 5. 2022, v němž se žalovaný ministr s těmito námitkami vypořádal a v tomto směru v napadeném rozhodnutí na tento procesní postup odkázal, a to i ve vztahu k rozkladové námitce žalobkyně o neprovedení výslechu svědků, když citoval ze svého rozhodnutí o rozkladu proti rozhodnutí o ústním jednání, v němž uvedl, jak se s navrženými výslechy svědků vypořádal. Žalovaný ministr tak i v napadeném rozhodnutí považoval za prokázané, že by výslech navrhovaných osob nevedl k lepšímu zjištění stavu věci. Správní orgán I. stupně nebyl, a to ani ve sledu judikatury Nejvyššího správního soudu povinen nařizovat ústní jednání v řízení o přestupku v situaci, kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv obviněného. 8. Ve vztahu k námitce o nepřiměřené výši uložené sankce žalovaný zhodnotil, že správní orgán I. stupně zvážil a řádně odůvodnil význam zájmu chráněného zákonem i rozsah následku přestupku. Poukázal na způsob spáchání přestupku žalobkyní v bodech 89-103 prvostupňového rozhodnutí, když bylo přihlédnuto jak k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem spáchání vícero přestupků a k výši odměny, kterou žalobkyně za své jednání obdržela zdůraznil, že majetkové poměry žalobkyně byly zjišťovány ex offo samotným ministerstvem, neboť žalobkyně své majetkové poměry nedoložila. Zabýval se i možnou likvidační povahou uložené sankce ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu, že následky ve formě likvidace podnikatelské činnosti žalobkyně z nashromážděných podkladů nevyplývají a zdůraznil generálně preventivní funkci trestu. 9. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí. III. Žaloba 10. Žalobkyně v podané žalobě namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající jednak v nezákonném výkladu otázky, jaké činnosti jsou zahrnuty do rámce služeb poskytovaných v oddlužení uvedených v § 418a insolvenčního zákona. Dále spatřovala nezákonnost rozhodnutí v tom, že nebyl správně zjištěn skutkový stav věci a žalobkyní navrhované důkazy nebyly provedeny, aniž by správní orgán zamítnutí těchto návrhů řádně odůvodnil. 11. Žalobkyně dále rozepsala konkrétní žalobní body. 12. V žalobním bodu 1 namítala nesprávnou aplikaci ustanovení § 418a insolvenčního zákona. 13. Namítala, že výklad uvedeného ustanovení je v rozporu s převládající interpretací tohoto ustanovení, když nedošlo ke změně úpravy ani v novele insolvenčního zákona zákonem č. 31/2019 Sb., který neodstranil pochybn