8 Afs 48/2009 — Nejvyšší správní soud

9 A 6/2023- 41 - text 19 9A 6/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Ivanky Havlíkové v právní věci žalobkyně: České dráhy, a.s., IČO 70994226 sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, IČO 65349423 sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 25. 11. 2022, č. j. UPDI-3836/22/MM, sp. zn. POK005/22, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 24. 1. 2023 k Městskému soudu v Praze (dále jen „soud“) domáhala přezkumu a zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“) ze dne 25. 11. 2022, č. j. UPDI-3836/22/MM, sp. zn. POK005/22 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též jen „Úřad“) ze dne 14. 9. 2022, č. j. UPDI-2950/22/PB, sp. zn. POK005/22 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o cenách“), kterého se měla dopustit tím, že jako prodávající v rozporu s § 11 zákona o cenách nejméně v období od 9. 12. 2018 do 31. 5. 2020 nevedla evidenci obsahující kalkulaci prokazující dodržení pravidel regulace věcně usměrňovaných cen za přístup k zařízení služeb, konkrétně cen za zastavení vlaku (dále jen „staniční poplatek“). Za spáchání přestupku byla žalobkyni uložena pokuta dle § 16 odst. 4 písm. a) zákona o cenách ve výši 20 000 Kč (dále jen „pokuta“) a dále povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) ve spojení s § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 3. Ve vztahu k označení žalovaného soud poznamenává, že s účinností od 1. 1. 2024 byl Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, který vydal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňové, zrušen dle čl. X odst. 1 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. Dle čl. X odst. 2 téhož zákona přešla působnost Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který je tak dle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) žalovaným správním orgánem (dále jen „žalovaný“). II. Napadené rozhodnutí 4. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě dne 26. 9. 2022 rozklad (dále jen „rozklad“). 5. První rozkladovou námitkou žalobkyně namítala, že není provozovatelem stanice Brno hlavní nádraží, provozovatelem této stanice byla a je společnost Brno new station development, a.s. (dále jen „BNSD“). Úřad v rozporu s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu, neprovedl důkaz stránkami této společnosti, ani si nevyžádal její svědectví a v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu ani neuvedl, proč tak neučinil. 6. Ve druhé rozkladové námitce žalobkyně uvedla, že cena za přístup k zařízení služeb za zastavení vlaku je cenou za užití dráhy a tu by měl Úřad kontrolovat u provozovatele dráhy, nikoliv u provozovatele stanice. Dle bodu 6 odst. 1 přílohy vyhlášky č. 76/2017 Sb., o obsahu a rozsahu služeb poskytovaných dopravci provozovatelem dráhy a provozovatelem zařízení služeb (dále jen „vyhláška č. 76/2017“) představuje přístup k zařízení služeb za zastavení vlaku součást železniční infrastruktury, nikoliv součást zařízení služeb. 7. Ve třetí rozkladové námitce žalobkyně konstatovala, že cena za užití komunikace pro cestující a zboží je součástí ceny za užití dráhy účtované na základě smlouvy o provozování drážní dopravy ve spojení s prohlášením o dráze. Prodávajícím ve smyslu § 11 zákona o cenách je provozovatel dráhy, který tuto smlouvu s dopravcem uzavřel. Jelikož žalobkyně není provozovatelem dráhy, nemůže být ani prodávajícím ve smyslu § 11 zákona o cenách, ani nepředstavuje kvalifikovaného pachatele přestupku dle § 16 odst. 1 písm. g) téhož zákona. 8. Čtvrtou rozkladovou námitkou žalobkyně namítala, že pokud zákon o cenách v § 11 odst. 1 písm. b) výslovně neuvádí ceny nabízeného zboží, zatímco v § 13 odst. 1 ano, pak to znamená, že zákon cenami v § 11 odst. 1 písm. b) míní jen ceny uplatňované při prodeji, a nikoliv i ceny uplatňované při nabídce. Jinak by muselo být v § 11 odst. 1 písm. b) zákona o cenách uvedeno, že se jedná o nabízené ceny. Proto nelze aplikovat ani § 11 odst. 2 zákona o cenách, a tedy ani vyhlášku č. 450/2009 Sb., kterou se provádí zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, (dále jen „vyhláška č. 450/2009“). Jelikož ve stanicích Brno hl. n. a Praha Masarykovo nádraží staniční poplatek uplatňován není a nikdy nebyl, nedošlo k uplatňování cen. 9. Žalobkyně dále v páté rozkladové námitce konstatovala, že jelikož § 16 odst. 1 písm. g) zákona o cenách odkazuje na § 11 téhož zákona, musí Úřad posuzovat případnou odpovědnost za přestupek podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o cenách a § 11 téhož zákona, nikoliv prostřednictvím interpretace skutkové podstaty přestupku podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách. Ustanovení § 11 a § 16 odst. 1 písm. g) zákona o cenách upravují a chrání cenovou evidenci, nikoliv cenovou regulaci, kterou upravuje § 6 a § 16 odst. 1 písm. d) a e) zákona o cenách. 10. V šesté rozkladové námitce žalobkyně uvedla, že zákon o cenách ani zákon o přestupcích neznají institut „společenská škodlivost protiprávního jednání“, proto o něm Úřad při hodnocení odpovědnosti za přestupek nemohl uvažovat. Dále žalobkyně vymezila, že nemohla dopravce negativně diskriminovat tím, že nevedla evidenci podle § 11 zákona o cenách, jelikož tato skutečnost by dopadala na všechny dopravce stejně. Následně žalobkyně zpochybnila argumentaci Úřadu absencí transparentnosti, neboť evidence podle § 11 zákona o cenách má být zpřístupněna jen orgánu cenové kontroly, nikoliv všem železničním podnikům. 11. Sedmou rozkladovou námitkou žalobkyně namítala, že podstatou přestupku je nevedení a neuchovávání cenové evidence, které nemůže mít vliv na omezení právní jistoty dopravců, navíc formou neúčtování poplatků. Proto neúčtování předmětné ceny nemohlo být dle žalobkyně přitěžující okolností. 12. Žalobkyně v osmé rozkladové námitce konstatovala, že výši pokuty je nutno stanovovat s ohledem na oddělené účetnictví vyčleněné organizační složky, protože žalovaná nemohla převést případný zisk z provozování přístupových komunikací na jiné své činnosti, ani zisk z jiných svých činností použít na financování provozování přístupových komunikací. 13. Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 25. 11. 2022. 14. K první rozkladové námitce žalovaný předně uvedl, že Úřad svůj závěr opřel o popis zařízení služeb, který zveřejnila sama žalobkyně na vlastních webových stránkách a ve kterém je uvedeno, že žalobkyně je provozovatelkou mj. stanice Brno hl. n. Žalobkyně ve svém vyjádření k řízení nenavrhla provedení důkazu ani internetovými stránkami společnosti BNSD ani svědeckou výpovědí. Z internetových stránek společnosti BNSD lze ale zjistit, že byla založena v roce 2008 za účelem revitalizace budov a pozemků v areálu hlavního nádraží v Brně na základě smlouvy o nájmu věci uzavřené mezi žalobkyní a společností BNSD. Jejím cílem jsou rekonstrukce, modernizace, přestavby a opravy těchto prostor. Dle žalovaného není podstatné, kdo budovu udržuje a rekonstruuje, ale kdo uplatňuje ceny za její užití jako zařízení služeb dopravcem. Důležité je, kdo vykonával funkci prodávajícího, což byla dle žalovaného žalobkyně. 15. Ke druhé rozkladové námitce žalovaný poukázal na skutečnost, že se Úřad pokoušel zjistit, zda staniční poplatek zahrnuje přístupové komunikace. Žalobkyně ale uvedla, že přístupové komunikace nejsou zpoplatněny. Sama žalobkyně zaslala Úřadu dne 4. 3. 2022 prezentaci nazvanou „Detailní metodický postup výpočtu ceny za přístup k zařízení služeb formou poplatků za zastavení vlaku – staniční poplatek“ (dále jen „Prezentace“) a „Čtvrtletní tabulkový přehled účtování staničního poplatku za požadované období“. Žalobkyně v tomto dokumentu sama uvedla způsob výpočtu ceny za přístup k zařízení služeb za zastavení vlaku, tzn., že si byla vědoma, že od samého začátku jde o cenu za užití zařízení služeb za zastavení vlaku a v prezentaci je i indikován počet zastavení jako dělitel nákladů na provoz a údržbu zařízení služeb. Podle § 2 odst. 9 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“), jsou obecně železniční