2 As 164/2019 — Nejvyšší správní soud

9 A 91/2023- 59 - text 14 9 A 91/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudkyň Mgr. Ing. Silvie Svobodové a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: A. F. zastoupeného advokátem Mgr. Jiřím Weiglem sídlem Pražská 530/21, 276 01 Mělník proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky sídlem Strojnická 935/27, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí Policejního prezidia České republiky ze dne 28. 3. 2023, č. j. PPR-33718-20/ČJ-2020-990115, takto: I. Rozhodnutí Policejního prezidia České republiky ze dne 28. 3. 2023, č. j. PPR-33718-20/ČJ-2020-990115, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jiřího Weigla, advokáta. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 26. 5. 2023 domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí (sdělení) Policejního prezidia České republiky (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 3. 2023, č. j. PPR-33718-20/ČJ-2020-990115 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 29 odst. 5 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 110/2019 Sb.“) nevyhověl žádosti žalobce o výmaz jeho osobních údajů z informačního systému Policie České republiky ze dne 27. 8. 2021 (dále jen „druhá žádost“). 2. Žalobce o výmaz osobních údajů žádal žalovaného podruhé, přičemž ani první žádosti ze dne 12. 10. 2020 (dále jen „první žádost“) žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2020, č. j. PPR- 33718- 1/ČJ-2020-990115 (dále jen „první rozhodnutí“) nevyhověl. Poté podal žalobce druhou žádost, které rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 10. 2021, č. j. PPR-33718-8/ČJ-2020-990115 (dále jen „druhé rozhodnutí“), rovněž nebylo vyhověno. Proti druhému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, na základě které bylo druhé rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 17 A 134/2021-72, zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k novému rozhodnutí (dále jen „zrušující rozsudek“). Novým rozhodnutím žalovaného o druhé žádosti (tj. třetím rozhodnutím v pořadí) je žalobou nyní napadené rozhodnutí. II. Napadené rozhodnutí 3. Žalobce v rámci druhé žádosti o výmaz osobních údajů požadoval výmaz vzorků DNA z bukálního stěru evidovaného pod ID 16x11958 a otisku prstů zařazených na daktyloskopickou kartu ID 1111288317 (dále jen „osobní údaje“), které byly získány v rámci šetření přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že řídil dne 17. 8. 2019 v nočních hodinách osobní motorové vozidlo na pozemní komunikaci v obci pod vlivem alkoholu. V trestním řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 95/2019 u Okresního soudu v Nymburku bylo usnesením ze dne 2. 10. 2019, č. j. 2 T 95/2019-37, rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání žalobce podle § 307 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 55/2017 Sb. (dále jen „trestní řád“). Následně bylo stejným soudem vydáno usnesení ze dne 24. 8. 2020, č. j. 2 T 95/2019-48, o tom, že se žalobce ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání osvědčil podle § 308 odst. 1 a 2 trestního řádu. Vzhledem ke skutečnosti, že trestní řízení vedené pod sp. zn. 2 T 95/2019 bylo pravomocně skončeno, aniž byl vynesen odsuzující rozsudek a žalobce se ve stanovené zkušební době osvědčil, měl za to, že je další uchovávání jeho osobních údajů v informačním systému Policie České republiky (dále jen „Policie“) nedůvodné a nezákonné. 4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že osobní údaje žalobce byly získány dne 20. 8. 2019 pro účely budoucí identifikace podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“) v souvislosti s podezřením ze spáchání přečinu podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Pro další uchovávání předmětných osobních údajů je podmínkou nezbytnost jejich dalšího zpracování pro účely předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti, tak jak je vyjádřeno v § 65 odst. 5 zákona o Policii. Pokud není zpracování osobních údajů pro uvedené účely nezbytné, je Policie povinna je vymazat. 5. Žalovaný dále uvedl, že podmínka nezbytnosti se posuzuje ve vztahu k plnění úkolů Policie, nikoliv ke konkrétnímu trestnímu řízení a vychází z potřeby uchovávat u vymezeného okruhu osob, u kterého je zvýšená pravděpodobnost recidivy, osobní údaje získané provedením identifikačních úkonů a být tak schopna v budoucnu na základě zajištěných stop odhalit pachatele, objasnit trestnou činnost a zajistit bezpečnost osob a majetku. I rozhodnutí ve věci, kterým je v rámci trestního řízení např. upuštěno od potrestání nebo je řízení podmíněně zastaveno, staví obviněného do pozice pachatele trestného činu. Policie nahlíží na pachatele trestného činu z pohledu kriminalistického a kriminologického, nikoliv striktně trestního. 6. Žalovaný konstatoval, že se žalobce dopustil úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, při němž může dojít ke zmaření množství lidských životů, často trvalému poškození zdraví zúčastněných osob a rovněž ke značným škodám na majetku. Právě u tohoto druhu trestné činnosti dochází, dle žalovaného, velmi často k pokusům o nerespektování pokynu k zastavení vozidla při silničních kontrolách, újezdům před hlídkami Policie a také k častým dopravním nehodám, které jsou způsobené pod vlivem alkoholu, kdy následné porovnání biologických a daktyloskopických stop s vedenými evidencemi je pak často jedinou možností, jak pachatele odhalit. Při úvahách o možném budoucím páchání další trestné činnosti žalobcem žalovaný zohlednil i spáchání přestupku v dopravě, kterého se žalobce dopustil tím, že dne 15. 7. 2018 nerespektoval dopravní značení V1a (podélná čára souvislá), což dle žalovaného svědčí o potencionální tendenci žalobce k nerespektování právních norem. 7. Při posouzení nezbytnosti dalšího zpracování žalobcových osobních údajů žalovaný vycházel z kriminologických výzkumů, ze kterých vyplývá vyšší pravděpodobnost recidivního jednání u pachatelů úmyslné trestné činnosti a z vlastní kazuistiky Policie, svědčící o faktické využitelnosti získaných identifikačních údajů. Žalovaný uzavřel, že s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu a při zohlednění výše uvedených faktorů, které nevylučují recidivní jednání, nelze zpracování osobních údajů žalobce považovat za nepotřebné. III. Žaloba 8. V podané žalobě žalobce první žalobní námitkou namítal, že žalovaný nereflektoval právní názor soudu uvedený v odůvodnění zrušujícího rozsudku, ač jím byl ze zákona vázán. Například k uschovací době soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že žalovaný má napříště sdělit kritéria, na základě kterých je možné tuto dobu zkrátit, popřípadě jak se o zkrácení této doby může žalobce aktivně zasadit. Navzdory výše uvedenému poučení ze strany soudu se žalovaný k této problematice v napadeném rozhodnutí vůbec nevyjádřil. 9. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť ponechání osobních údajů žalobce v informačních systémech Policie bylo odůvodněno toliko protiprávním jednáním žalobce, kdy jeho osobní údaje mohou být důležité pro účely další identifikace při případné recidivě. Žalobce podotkl, že je odůvodnění napadeného rozhodnutí i přes závazný názor soudu ve zrušujícím rozsudku nedostatečné a obecné, což činí úvahy žalovaného nepřezkoumatelnými. Žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2021, č. j. 11 A 34/2021-34, dle kterého se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), proto musí dle § 68 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) obsahovat řádné odůvodnění. 10. Ve třetí žalobní námitce žalobce uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí žádným způsobem neprokázal nezbytnost vedení osobních údajů žalobce v informačních systémech Policie, ani neuvedl žádný relevantní účel, pro nějž by tyto údaje byly pro činnost žalovaného nezbytné, tedy nerespektoval zásadu proporcionality. Žalobce odkázal na podmínky uvedené v § 65 odst. 1, § 79 odst. 1 a 2 zákona o Policii, dále na § 25 odst. 1 zákona č. 110/2019 Sb. a rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017-33, dle kterého „[a]čkoliv byla zmíněná zákonná podmínka naplněna, je kromě toho třeba posoudit rovněž proporcionalitu potenciálního zásahu do práv stěžovatele, neboť žalovaná jako správní orgán postupující podle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb.,