9 Af 20/2024 – Městský soud v Praze

9 Af 20/2024- 53 - text  17 9 Af 20/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Řehákové a soudkyň JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Ing. Silvie Svobodové v právní věci žalobkyně X. s. r. o. sídlem Y. zastoupená advokátem JUDr. Jakubem Hlínou sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 – Nové Město, PSČ 110 00 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno, PSČ 602 00 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2024, č. j. 32772/24/5300-21443-701707, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a vymezení sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla zamítnuta její odvolání proti sedmi dodatečným platebním výměrům ze dne 7. 11. 2023, kterými byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty a současně stanovena povinnost uhradit penále v částkách uvedených ve výrocích dodatečných platebních výměrů, vždy za každé ze zdaňovacích období měsíců leden až červenec 2020. 2. Dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena daň na základě výsledků daňové kontroly zahájené se žalobkyní dne 9. 4. 2021 a ukončené dne 19. 10. 2023, při které byl zjišťován a ověřován nárok žalobkyně na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od společnosti W. s. r. o. (dále jen „W.“). Daňová kontrola byla uzavřena se zjištěním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 86 odst. 4 písm. c) a ustanovení § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), když k výzvě správce daně nedoložila relevantní důkazní prostředky, které by prokázaly přijetí předmětných plnění v deklarovaném rozsahu od uvedeného dodavatele, případně od jiného dodavatele v postavení plátce daně. 3. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, v nichž namítala, že tyto platební výměry byly správcem daně vydání po uplynutí lhůty pro stanovení daně. II. Rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí) 4. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí předestřel právní základ případu, a to se zaměřením na běh prekluzivní lhůty podle § 148 odst. 1 daňového řádu a vlivu daňové kontroly na běh této lhůty a na způsob jejího zahájení. To předestřel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se ve svých rozsudcích zabýval charakterem úkonů majících vliv na běh prekluzivní lhůty. 5. Při aplikaci právního základu na skutkový stav v souvislosti s vypořádáním odvolacích důvodů žalovaný vyšel ze zjištění, že v průběhu daňové kontroly žalobkyně neodstranila pochybnosti správce daně o její ekonomické činnosti ani o obchodní spolupráci se společností W., kdy nebylo možné ověřit předmět ani rozsah plnění a ne ve všech případech byly doloženy hotovostní úhrady. Žalobkyně dle správce daně zcela rezignovala na prokázání skutečnosti, že předmětná zdanitelná plnění přijala od jmenovaného dodavatele v deklarovaném rozsahu a neoznačila ani jinou osobu v postavení plátce DPH, od které by předmětná plnění přijala. Předmětem plnění od společnosti W. měly být služby jako postprodukční práce, programování, záznamové editorské grafické práce, vizuální efekty a animace, průzkum mediálního trhu, zpracování dat čtenosti apod. Ani z cen fakturovaných plnění nebylo možné dovodit, že by žalobkyně přijala zdanitelná plnění od osob v postavení plátce DPH. Vymezení rozsahu přijatých služeb nebylo zřejmé ani z objednávek a z předávacích protokolů, žalobkyně k výzvě správce daně zcela rezignovala na prokázání rozsahu předmětných plnění, a proto tak dle žalovaného vyplynulo, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno a neprokázala nejen, že přijala plnění od dodavatele W., ale ani od jiného dodavatele postavení plátce daně, ale neprokázala ani rozsah předmětných plnění. Nedošlo tak ke splnění hmotně právní podmínky pro vznik nároku na odpočet daně dle ustanovení § 72 a § 73 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobkyně se ke kontrolnímu zjištění správce daně nijak nevyjádřila, ani ve svém odvolání proti němu nic nenamítala. 6. Žalovaný se proto zabýval v napadeném rozhodnutí jedinou odvolací námitkou žalobkyně, a to, že pro dodatečné doměření daně uplynula prekluzivní lhůta, v daném případě nejpozději dne 12. 8. 2023, a proto byly platební výměry vydané dne 7. 11. 2023 vydány správcem daně nezákonně až po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Žalobkyně toto své tvrzení odvíjela od úkonu správce daně, který ještě před zahájením daňové kontroly u žalobkyně dne 12. 8. 2020 prověřoval předmětná zdanitelná plnění v rámci kontrolního postupu u společnosti W.. Tedy dle žalobkyně uvažovaný moment zahájení „zastřené“ daňové kontroly měl být den 12. 8. 2020. 7. K tomu žalovaný poukázal na to, že s uváděným dodavatelem žalobkyně společností W. bylo vedeno ústní jednání ohledně ekonomické činnosti této společnosti, což zachycuje protokol o ústním jednání z 12. 8. 2020, přičemž jednatel této společnosti na otázky správce daně neodpovídal, ani nepředkládal žádné doklady či písemnosti a kontrolní postup u této společnosti nesměřoval vůči žalobkyni, takže toto jednání mezi správcem daně a společností W. nelze považovat za první úkon ve smyslu § 87 odst. 1 daňového řádu provedený vůči žalobkyni. Tento úkon správce nebyl proveden za účelem prověření daňové povinnosti žalobkyně, a zahájení daňové kontroly u žalobkyně. 8. Žalovaný poukázal na relevantní judikaturu související s materiálním zahájením daňové kontroly, která stanovila obecná pravidla k tomu, jaký úkon vůči daňovému subjektu se považuje za materiálně zahájenou daňovou kontrolu. Takovým úkonem není prosté zjišťování podkladových informací a takzvané mapování terénu. Nahlíženo na skutkový stav případu řešeného u žalobkyně, jde také o to, že doručení oznámení o zahájení daňové kontroly u žalobkyně dne 9. 4. 2021 nepředcházel žádný jiný úkon vůči žalobkyni. Správce daně při jednání s jiným subjektem, a to se společnosti W. nezískal žádné důkazní prostředky související se žalobkyní, neprověřoval je ani nevyhodnocoval a nemohl na základě nich činit závěry ve vztahu k žalobkyni. 9. Žalovaný tedy uzavřel, že dodatečné platební výměry nebyly vydány po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Nejstarší kontrolovaná daň byla stanovena za zdaňovací období leden 2020, tedy základní tříletá lhůta pro stanovení daně počala v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 daňového řádu běžet dne 25. 2. 2020, daňová kontrola byla řádně zahájena dne 9. 4 2021 a od toho dne počala běžet podle ustanovení § 148 odst. 3 daňového řádu nová tříletá lhůta pro stanovení daně. Ještě před jejím uplynutím dne 9. 4. 2024 vydal správce daně dne 7. 11. 2023 dodatečné platební výměry, které byly žalobci doručeny dne 8. 11. 2023, to je ve lhůtě pro stanovení daně. Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí. III. Žaloba 10. Žalobkyně uplatnila v podané žalobě několik žalobních bodů, v nichž tvrdila nesprávnost, nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. 11. V prvotní námitce žalobkyně považovala za stěžejní otázku okamžik zahájení daňové kontroly, který má význam pro začátek běhu tříleté prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Žalobkyně je přesvědčena, že orgány finanční správy materiálně vedly skrytou daňovou kontrolu již před datem 9. 4. 2021 a žalovaný nesprávně posoudil začátek běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně, když vycházel z neúplných informací, neboť kontrolní spis správce daně obsahuje všechny relevantní dokumenty týkající se probíhajícího řízení. Napadené rozhodnutí je tak postaveno na skutečnostech, které neodpovídají skutkovému stavu věci. 12. Konkrétně uvedla, že správce daně dne 23. 6. 2020, to je téměř 10 měsíců před formálním zahájením daňové kontroly u žalobkyně doručil do datové schránky žalobkyně výzvu k poskytnutí údajů nezbytných pro správu daní u společnosti W., kdy vyžadoval veškeré obdržené faktury za uskutečněná plnění v období od 1. 1. 2020 do data obdržení výzvy a další doklady k těmto plněním a vztahující se k fakturám. Žalobkyně pak v reakci na tuto výzvu zaslala správci daně dne 8. 7. 2020 a 9. 7. 2020 správcem daně požadované účetní podklady, které v žalobě označila a konkretizovala, avšak předložené účetní podklady se nenachází v kontrolním spise žalovaného ani ve spise správce daně, přičemž tyto písemnosti správce daně nezmiňuje ani ve zprávě o daňové kontrole a žalovaný je nezmínil ani v rámci napadeného rozhodnutí. Správce daně tak nepřiřadil výzvu ani předložené účetní podklady ze spisu společnosti W. do kontrolního spisu žalobkyně, byť tak v případě jiných důkazních prostředků z kontrolního spisu u W. učinil. Jako příklad uvedl úřední záznam ze dne 16. 1. 2023 podle nějž správce daně zjišťoval relevantní informace o ústním jednání a místním šetření provedeném v rámci kontrolního postupu u dodavatele žalobkyně. Tvrzení žalovaného, že zahájení daňové kontroly, nepředcházely