2 Afs 144/2004 — Nejvyšší správní soud

10 A 116/2025- 86 - text 10 A 116/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: Š. L, nar. X. bytem X. zastoupena Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou sídlem Pod Všemi svatými 421/10, 301 00 Plzeň proti žalované: Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Praha sídlem Wolkerova 40/11 160 00 Praha 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v nařízení kontroly do obydlí žalobkyně a jejím dalším průběhem takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. I. Předmět sporu 1. Žalobkyni bylo dne 28. 7. 2025 doručeno oznámení o zahájení kontroly žalované č.j. ČIŽP/41/2025/7651. Správní orgán tím jako příslušný kontrolní orgán podle ustanovení § 134 zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, platném a účinném znění (dále jen „zákon o odpadech") oznámil v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), v platném a účinném znění (dále jen „zákon o kontrole"), že doručením tohoto oznámení zahajuje kontrolu žalobkyně jako podnikající fyzické osoby, zaměřenou na plnění povinností při nakládání s odpady v souvislosti s podnikatelskou činností na pozemcích par. č. st. X. a st. X. v k.ú. X. – provozovna pedikúry, manikúry a kosmetických služeb, autodílna (dále pouze jako „oznámení"). 2. Žalobkyně považuje kontrolu za nezákonnou a zasahující do jí ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí. II. Žaloba 3. Žalobkyně předeslala, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2014, č. j. 6 As 24/2014-69 lze přezkoumat jako nezákonný zásah již samotné zahájení státní kontroly. 4. K věci samé uvedla, že byla držitelkou celkem 5 živnostenských oprávnění, u 3 z nich do 29. 7. 2025, a u 2 z nich do 29. 4. 2004. Nikdy nebyla držitelkou řemeslné živnosti oprava motorových vozidel. Provozovala aktivně živnosti pouze mezi lety 2000 až 2004, kdy měla provozovnu pedikúry, manikúry a kosmetických služeb na adrese X. Z rodinných/zdravotních důvodů provozovnu s účinností od 29. 4. 2004 uzavřela a svá živnostenská oprávnění přestala aktivně vykonávat. V roce 2004 přerušila živnostenská oprávnění na dobu dvou let, s opětovným přerušením v roce 2006 na dobu dalších dvou let. Při třetím přerušení jí bylo ze strany živnostenského úřadu sděleno, že v případě splnění povinností vůči OSSZ a zdravotní pojišťovně není nutné, aby své živnosti přerušovala. Žalobkyně byla od roku 2001 zaměstnaná na hlavní pracovní poměr, provozování živností bylo pouze vedlejší činností, povinnosti vůči OSSZ a zdravotní pojišťovně tak splnila. Přerušení či aktivní neprovozování živnosti však nezbavuje podnikatele povinností dle § 45 a násl. živnostenského zákona, proto byla žalobkyně s účinností od 11. 10. 2005 nucena přenést sídlo svého podnikání do rodinného domu X. Provozovnu však neobnovovala. 5. Dne 28. 7. 2025 jí bylo doručeno oznámení o zahájení kontroly č. j. ČIŽP/41/2025/7651. 6. Následně žalobkyně zaslala dne 28. 7. 2025 věcně a místně příslušnému živnostenskému úřadu – Městský úřad Benešov, žádost o zrušení živnostenských oprávnění, čemuž úřad dne 29. 7. 2025 vyhověl. Žalobkyně následně požádala o odložení termínu kontroly s tím, že na adrese živnost nevykonává, nenachází a ani nenacházela se tam provozovna. Žalovaná svým sdělením z 4. 8. 2025 změnila termín kontroly na 10. 9. 2025. 7. Žalobkyně namítla, že žalovaná při své kontrolní činnosti nerozlišuje mezi pojmy sídlo - adresy odkud podnikatel řídí svoji činnost, a která v případě podnikající fyzická osoba požívá speciálních úlev, a provozovny - adresy v níž je živnost provozována. Poslední fungující provozovna žalobkyně byla na adrese X., v době od 24. 1. 2000 do 29. 4. 2004. Od té doby žalobkyně své živnosti aktivně neprovozovala, nemusela tedy nahlásit a označit novou adresu provozovny. Nelze se tedy ztotožnit s oznámením žalované, že předmětná kontrola bude probíhat v provozovně. 8. Žalobkyně namítla, že kontrola ohlášení a označení provozovny nespadá do pravomoci žalované. Uvedla, že v souladu se zásadou přiměřenosti dle § 6 správního řádu může žalovaná jako orgán veřejné moci z veřejnoprávních evidencí zjistit, jaké provozovny žalobkyně provozuje a jaká živnostenská oprávnění má. Kontrolní pravomoci žalované jsou co do rozsahu ve srovnání s ostatními kontrolními orgány, např. živnostenskými úřady dost omezené. V případě kontroly právnických osob je činnost žalované zaměřena na provinění závažná a vázaná na zacházení s odpadem v provozovně kontrolované osoby. Tomu odpovídají i kontrolní pravomoci. Týkají se těch nejzávažnějších přestupků právnických a podnikajících fyzických osob jakožto zpracovatelů, provozovatelů zařízení ke skladování, sběru, úpravě, využití nebo odstranění odpadu, nebo při nakládání s nebezpečným odpadem. Ke kontrole fyzických osob není žalovaná příslušná. 9. Poukázala na oprávnění kontrolního orgánu ke vstupu dle § 7 zákona o kontrole. Žalovaná v oznámení o kontrole nijak nevymezila, jakého konkrétního porušení povinností se má daná kontrola týkat. Je zjevné, že v rodinném domě nebude docházet ke skladování, sběru, úpravě, využití nebo odstranění odpadu, nebo nakládání s nebezpečným odpadem. Žalovaná tak má možnosti použít méně závažné prostředky, kterými lze dosáhnout účelu kontroly jinak než vstupem do obydlí žalobkyně. Zmínit lze například vyžádání přehledu množství a druhů vznikajících odpadů, či použití součinností ostatních orgánů veřejné správy ke zjištění rozsahu podnikatelské činnosti vykonávané žalovanou (§ 8 odst. 2 SŘ, zásada spolupráce orgánů veřejné správy). Žalobkyně souhlasila, že při provozu autodílny lze hovořit o nakládání s nebezpečným odpadem dle příslušných nařízení Evropské unie. Žalobkyně však nikdy nevlastnila řemeslnou živnost oprava motorových vozidel, nikdy tedy ani nemohla mít otevřenou provozovnu k tomu určenou - autodílnu. 10. Ke kontrole v obydlí žalobkyně namítla, že provedením kontroly u žalobkyně v obydlí dojde k zásahu do ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Přičemž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp.zn. Pl. ÚS 2/17 namítla, že je nutné domáhat se ochrany v každém individuálním případě zvlášť prostředkem k tomu určeným - žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. K jednotlivým nálezem vytýčeným kritériím namítla, že a) ke vhodnosti kontroly - zde nelze shledat veřejný zájem na kontrole žalobkyně. Krom neprovozování živností, neexistence provozovny, žalobkyně neprovozovala ani živnosti schopné narušit chráněný zájem na ochranu zdraví. Místem kontroly je navíc pouze sídlo – korespondenční adresa, nikoliv provozovna. Zrušením živnosti pak odpadá i preventivní účel – možnost kontroly do budoucna. Kontrola provozovny - autodílny je pak zjevně neúčelná, jelikož žalobkyně nikdy neměla příslušné živnostenské oprávnění. 11. Ke kritériu b) délka a rozsah kontroly – namítla, že žalovaná v oznámení o kontrole nijak nevymezila, jakého konkrétního porušení povinností se má daná kontrola týkat. Na rozdíl od kontroly stacionárního zdroje znečištění, který lze objektivně jednoduše určit jako součást nemovité věci, nelze jednoznačně určit, kde se má odpad produkovaný žalobkyni nacházet. Není zjevné, jaké konkrétní povinnosti chce žalovaná kontrolovat. Při činnosti manikérky - pedikérky vzniká odpadu zanedbatelné množství, srovnatelné či nižší s odpadem vznikajícím v běžné domácnosti. Pokud by žalobkyně dané živnosti vykonávala, což již dvě dekády nevykonává a provozovnu by měla ve své nemovitosti, tak by kontrola ze strany žalované musela být natolik důkladná, aby byla schopna odlišit odpad z domácnosti žalobkyně jako fyzické osoby a odpad vzniklý činností podnikající fyzické osoby. Rozsah a délka kontroly by tak byly ve srovnání s účelností kontroly značně neproporcionální. Žalovaná by tak kontrolovala veškeré prostory obydlí žalobkyně a tím nepřiměřeně zasáhla do jí ústavně zaručených práv. 12. Následně dne 18. 9. 2025 žalobkyně doplnila, že nezákonný zásah žalované nadále trvá a stupňuje se dalším průběhem, kromě zahájení kontroly navrhla taktéž přezkum zákonnosti dalšího vedení kontroly. Podle žalobkyně žalovaná postupuje v rozporu se zásadami správního řádu a zákona o kontrole - § 4 odst. 1, § 4 odst. 4 a § 6 odst. 1 správního řádu a § 9 písm. b) zákona o kontrole. Uvedla, že dne 10. 9. 2025 nedošlo k narušení jejího práva na nedotknutelnost obydlí, přesto tento zásah stále hrozí. Jednáním žalované však dochází k zásahu do dalšího ústavně zaručeného práva žalobkyně, a to práva na právní pomoc před soudy a jinými orgány dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 13. Uvedla, že se prostřednictvím svého právního zastoupení pokusila opakovaně spojit s žalovanou za účelem poskytnutí nezbytné součinnosti. Žalova