6 As 221/2019 — Nejvyšší správní soud

11 A 100/2025- 44 - text 18 pokračování 11 A 100/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobkyně: Liberty Ostrava a. s., IČO 451 93 258 sídlem Vratimovská 689/117, 719 00 Ostrava - Kunčice proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 - Vršovice za účasti: TP Insolvence, v. o. s., IČO 032 96 636 sídlem Černokostelecká 281/7, 100 00 Praha 10 - Strašnice zastoupena Mgr. Bc. Janem Maškem, advokátem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 5. 6. 2025, čj. MZP/2025/290/459, sp. zn. R/4356 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení výše uvedeného rozhodnutí ministra životního prostředí, které bylo vydáno poté, co ministerstvo dne 30. 12. 2024 rozhodnutím čj. MZP/2024/810/1617, rozhodlo o tom, že (výrok I.) žalobkyně je vinna tím, že se dopustila přestupku podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodování s povolenkami“), neboť jako účastník systému obchodování s povolenkami (dále jen „EU ETS“) v rozporu s ustanovením § 9 zákona o obchodování s povolenkami nevyřadila z obchodování do 30. 9. 2024 postupem stanoveným nařízením Komise (EU) 2019/1122 ze dne 12. března 2019, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES (dále též „směrnice EU ETS“), pokud jde o fungování registru Unie, emisní povolenky v množství 1 281 302 ks odpovídající množství 1 281 302 tun emisí oxidu uhličitého vypouštěného v roce 2023 ze zařízení „Liberty Ostrava a. s.“ sloužícího ke spalování paliv, provozovaného v obci Ostrava, Vratimovská 689 (dále též Zařízení CZ-0134). 2. Výrokem pod bodem II. rozhodnutí ministerstvo rozhodlo o tom, že žalobkyně je vinna tím, že se dopustila přestupku podle téhož ustanovení tím, že nevyřadila z obchodování do 30. 9. 2024 část emisních povolenek v množství 13 545 kusů odpovídající množství 13 545 tun emisí oxidu uhličitého vypouštěného v roce 2023 ze zařízení „Liberty Ostrava a.s. – závod 15 – Rourovna“ sloužícího ke spalování paliv, provozovaného v obci Ostrava, Vratimovská 689(dále též Zařízení CZ-0435). 3. Výrokem pod bodem III. rozhodnutí ministerstvo rozhodlo o tom, že za přestupky popsané v bodě I. a II. se žalobkyni ukládá pokuta ve výši 4 917 549 263,96 Kč. Výrokem pod bodem IV. rozhodnutí bylo žalobkyni uloženo nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou ve výši 2 500 Kč. 4. Proti výše uvedenému rozhodnutí ministerstva životního prostředí podala žalobkyně v zákonné lhůtě rozklad, o němž rozhodl ministr životního prostředí dne 5. 6. 2025 žalobou napadeným rozhodnutím čj. MZP/2025/290/459 tak, že rozklad žalobkyně zamítl jako nedůvodný a napadené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 30. 12. 2024, čj. MZP/2024/810/1617, potvrdil podle ustanovení § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s ustanovením § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů („správní řád“). Žalobní body 5. Žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě nevypořádal s námitkami žalobkyně obsaženými v podaném rozkladu. 6. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítla nesprávné právní posouzení existence liberačních důvodů. Podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů („zákon o přestupcích“), platí že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Žalobkyně si je vědoma skutečnosti, že odpovědnost ze nevyřazení emisních povolenek, je konstruována jako odpovědnost objektivní, která vzniká bez ohledu na zavinění a které je možno se zprostit toliko prokázáním, že bylo vynaloženo veškeré úsilí, které by přestupku zabránilo. Žalovaný k námitce žalobkyně, že jí svědčí liberační důvody, uvedl, že pokud by vynaložila veškeré úsilí ve vztahu k vyřazení emisních povolenek, muselo by toto úsilí vést k vyřazení emisních povolenek, jež měla na účtu, a k nákupu příslušného množství emisních povolenek, kterými v době rozhodné pro vyřazení povolenek nedisponovala. Uvedený závěr žalovaného podle žalobkyně dostatečně nereflektuje fakt, že žalobkyně nebyla v inkriminované době schopna plnit své závazky z důvodu úpadkové situace a bylo proti ní zahájeno insolvenční řízení. I přesto se snažila získat finanční prostředky na splnění povinnosti vyřadit emisní povolenky, což však žalovaný na základě předložených důkazů považuje za neprokázané. 7. Žalobkyně má za to, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí byl povinen označit, jaké konkrétní důkazy v dané souvislosti hodnotil a vyhodnotil jako nedostatečné, jelikož dle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu platí, že v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů […]. Neuvedení konkrétních důkazů, které žalovaný vyhodnotil jako neprůkazné, je vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. 8. Ve vztahu ke druhé žalobní námitce uplatněné v žalobě a týkající se legitimního očekávání spočívajícího v přidělení bezplatných povolenek na rok 2024 žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „ministerstvo nemohlo odvolateli přidělit bezplatné povolenky na rok 2024, jak vysvětlilo nejen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale též v usnesení o přerušení řízení ve věci změny přidělování bezplatných povolenek. Nelze souhlasit s názorem odvolatele, že by tento postup byl nestandardní, ale naopak; tento postup je třeba považovat za souladný se zákonem.“ Ministr jako odvolací orgán vypořádal vznesenou námitku žalobkyně ve své podstatě nepřípustně toliko odkazem na důvody uvedené v prvoinstančním rozhodnutí ministerstva. Nepřípustnost odůvodnit správní rozhodnutí pouze odkazem na správnost důvodů prvoinstančního rozhodnutí plyne podle žalobkyně mj. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 35/99 ze dne 14. 10. 1999: Odvolací orgán (nejen ve správním řízení) je povinen přezkoumat napadané rozhodnutí v celém rozsahu a je-li to nutné, řízení doplnit, popřípadě zjištěné vady odstranit (§ 59 odst. 1 spr. řádu). Tomuto požadavku zákona neodpovídá, převezme-li odvolací orgán implicite argumenty orgánu prvního stupně obsažené v předkládací zprávě. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je neúplné a tedy i nepřezkoumatelné, pokud podstatná a závažná část důvodů zmíněná v řízení, v odůvodnění konečného rozhodnutí chybí, a takto je vlastně rozhodující orgán pomíjí. 9. Ve třetí žalobní námitce žalobkyně nesouhlasila s postupem správních orgánů při ukládání nesrozumitelné sankce na základě nejednoznačného znění zákona. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na prvoinstanční rozhodnutí ministerstva, které připouští, že „směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003, o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v Unii a o změně směrnice Rady 96/61/ES, ve znění pozdějších předpisů, ve svém čl. 16 odst. 4 hovoří o zvýšení pokuty o evropský index spotřebitelských cen (EICP), aniž by ovšem jakkoliv tento pojem definovala či blíže specifikovala“. Definice či jakákoliv bližší specifikace „evropského indexu spotřebitelských cen“ není přitom uvedena ani v žádném jiném platném právním předpisu Evropské unie. Úvahy ohledně výkladu pojmu EICP žalovaný uzavírá tvrzením, že „evropská právní úprava minimálně od roku 2016, tedy od skončení účinnosti nařízení 1995 neurčila členským státům jednoznačně, jaký index mají při výpočtu pokuty využívat, poněvadž na jednu stranu „vymazala“ legální pojem EICP z unijního práva, na druhou stranu však členským státům neurčila, jak ho mají vykládat. Je tak zjevné, že úprava indexu ve směrnici EU ETS, minimálně od skončení účinnosti nařízení 1995, není dostatečně konkrétní a vedla k různým právním úpravám a správním praxím v jednotlivých členských státech“. 10. Žalovaný dále odkazem na rozhodnutí ministerstva životního prostředí rovněž připustil, že „pokud by k výkladu tohoto pojmu bylo přistupováno s ohledem na smysl a účel právní úpravy, bylo by lze identifikovat hned několik způsobů, jak tento pojem vykládat, kdy může být „evropský index spotřeb