2 Ads 105/2023 — Nejvyšší správní soud

3 Ad 11/2025- 130 - text 31 3 Ad 11/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: Burhinus s.r.o., IČO 06309640 sídlem Jažlovická 1333/6, 149 00 Praha 4 zastoupená advokátkou JUDr. Marcelou Dopitovou sídlem Přípotoční 1519/10a, 101 00 Praha 10 proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 7. 7. 2025 č. j. MPSV-2025/33318-513/3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž ministr práce a sociálních věcí (dále též „ministr“) potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2025 č. j. MPSV-2024/239981-422/2 (dále též „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný podle § 63 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o zaměstnanosti“) v řízení z moci úřední odňal žalobkyni povolení ke zprostředkování zaměstnání udělené jí rozhodnutími Úřadu práce ze dnů 7. 2. 2018 č. j. UPCR-2017/107318/5 a 18. 2. 2021 č. j. UPCR-2020/103822/19. Důvodem tohoto postupu bylo, že pravomocným rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce (dále též „státní úřad“) ze dne 30. 10. 2024 č. j. 6296/1.30-24-7, jímž bylo změněno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále též „oblastní inspektorát“) ze dne 3. 4. 2024 č. j. 10238/5.30/23-24, byla žalobkyně shledána vinnou přestupkem podle § 112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákoník práce“), za který jí byla uložena pokuta 60 000 Kč, jelikož při zprostředkování zaměstnání neposkytla zaměstnancům mzdu za skutečně odpracovanou dobu, tím porušila dobré mravy. 2. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobkyně podanou žalobou. Uplatněné námitky lze rozdělit do následujících žalobních bodů: 3. V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že pokud by předem seznala, že žalovaný přistoupí k odnětí povolení, domáhala by se soudního přezkumu rozhodnutí obou orgánů inspekce práce, proti nimž tehdy nebrojila, ale s nimi důvodně nesouhlasí. Je přesvědčena, že by v soudním přezkumu, pokud by jej iniciovala, byla úspěšná. Vedení soudního sporu jí však bránila její negativní finanční situace, kterou řádně doložila i Celnímu úřadu pro Jihočeský kraj k rozhodnutí o povolení splátek uložené pokuty, protože na ni neměla peněžní prostředky. Neočekávala ale, že jí následně bude odňato povolení ke zprostředkování zaměstnání. Přitom se jednalo o její první porušení předchozího bezproblémového sedmiletého působení jako agentury práce, kdy jí byla uložena nízká pokuta při samé dolní hranici zákonného rozpětí výše pokuty až do částky 2 000 000 Kč. 4. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně má za to, že odnětí povolení jako nejpřísnější trest není adekvátní závažnosti jednání, které je žalobkyni kladeno za vinu, jelikož třem pracovníkům neposkytla mzdu za skutečně odpracovanou dobu za jeden měsíc za květen 2022. Takto konkretizované údaje však žalovaný ve svém rozhodnutí neuvádí. Jeho rozhodnutí má navodit dojem, že žalobkyně neposkytovala mzdu za odpracovanou dobu neomezenému počtu zaměstnanců po neomezeně dlouhou dobu. Chybí v něm konkrétní úvahy, při jaké míře závažnosti jednání zprostředkovatele o zaměstnání, je přistupováno k odnětí povolení, a zda takto postupuje i v obdobných případech. Podle žalobkyně žalovaný nedostatečným, nekvalifikovaným a nesprávným způsobem, posoudil stupeň společenské nebezpečnosti jejího jednání, který je objektivně nízký, jak konstatoval i státní úřad. Žalovaný však účelově zveličil společenskou nebezpečnost jednání žalobkyně. Odejmutí povolení je tudíž nepřiměřenou sankcí ve vztahu k rozsahu škody. 5. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně tvrdí, že byla dvakrát trestána za totožný skutek, tedy porušení zásady ne bis in idem. Za správní delikt byla žalobkyni uložena pokuta a bylo jí odňato povolení ke zprostředkování práce. Žalovaný nemůže oddělovat správní delikt od sankce. Pokuta i odnětí povolení ke zprostředkování práce jsou reakcí státu za porušení zákona. Tvrdí-li žalovaný, že odnětí povolení je jen dohledové opatření, popírá tím jeho reálný likvidační dopad na žalobkyni. 6. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítá, že žalovaný nedostatečně konkretizoval správní uvážení ohledně porušení dobrých mravů. Nevysvětlil, co má tímto termínem na mysli, jakými konkrétními úvahami se řídil při správním uvážení o odejmutí povolení z důvodu zprostředkování zaměstnání v rozporu s dobrými mravy. Nevypořádal se s námitkou žalobkyně, že odnětí povolení je pro ni likvidační sankcí, že v § 63 odst. 2 zákona o zaměstnanosti jsou důvody pro odnětí stanoveny taxativně a žalobkyně se žádného takového závažného jednání nedopustila. Žalovaný rozhodl o odnětí povolení podle § 63 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, protože žalobkyně zprostředkovávala zaměstnání v rozporu s dobrými mravy. Uplatnění dobrých mravů však přichází v úvahu pouze v případech, na které nedopadají zákonné normy. Dobré mravy jako obecná kategorie jsou pomocným prostředkem v případech, na které zákon nemyslí. Je logické, že v rozporu s dobrými mravy je i každé porušení zákonné povinnosti, a proto je také tato povinnost povýšena nad dobré mravy a chráněna přímo zákonem. Právní ochrana stanovená zákonem je nadřazena právní ochraně odůvodněné dobrými mravy. Není možné aplikovat úvahu o dobrých mravech na případy porušení zákonných povinností, v takovém případě by docházelo k obcházení zákonné úpravy podle § 63 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a žalovanému by byl umožněn bezbřehý prostor pro odnímání povolení z jiných důvodů než striktně stanovených zákonem. Žalovaný se proto nevypořádal s námitkou žalobkyně, že v daném případě není naplněn jako důvod odnětí povolení rozpor s dobrými mravy. 7. Podle žalobkyně žalovaný toliko paušálně odkazuje na ochranu zaměstnanců. Bez jakékoli správní úvahy konstatuje, že šlo o rozpor s dobrými mravy, aniž by vysvětlil, jaké mravní hodnoty měly být porušeny, a proč toto porušení je natolik závažné, aby vedlo k odejmutí povolení ke zprostředkování práce. Zákoník práce výslovně na rozpor s dobrými mravy neodkazuje, uvedený pojem nelze vykládat subjektivně na základě momentálních nálad. Jde o neurčitý právní pojmem, který vyžaduje individuální a řádné posouzení, což žalovaný neprovedl. Po skutkové stránce nelze dovozovat porušení dobrých mravů z toho, že žalobkyně svým jednáním porušila důstojnost pracovníků, či zneužila jejich slabého postavení, či obcházela zákon na úseku zaměstnanosti formou nastrčených subjektů, či zaměstnávala pracovníky bez smluv nebo v rozporu se zákoníkem práce, či zneužívala jejich právní neznalost, či uplatňovala vůči jim diskriminační nebo nedůstojné pracovní podmínky, či zakrývala skutečného zaměstnavatele, či obcházela agenturní pravidla vymezená zákonem. Rovněž absentuje správní úvaha žalovaného o intenzitě jednání a kontextu žalobkyně, též je nutné posoudit otázky, zda šlo o ojedinělé či systémové selhání, zda porušení bylo úmyslné, zda pochybení bylo napraveno, a zda došlo k náhradě škody/mzdy. 8. V pátém žalobním bodu žalobkyně upozorňuje, že žalovaný neprovedl test proporcionality. Podle žalobkyně v obdobných případech dochází spíše k pokutám než k odnětí oprávnění ke zprostředkování práce, proto je nutné toto v rozhodnutí vysvětlit, což žalovaný neučinil. Porušuje tak zásadu rovnosti a zákaz diskriminace vůči žalobkyni. Žalovaný je povinen hodnotit přiměřenost zásahu do práv žalobkyně. Nezohlednil však závažnost porušení (rozsah, úmyslnost), souvislost s nosnou činností žalobkyně, hospodářské dopady (ztráta hlavní podnikatelské činnosti), vůli k nápravě, proaktivní přístup žalobkyně, dopady na třetí osoby (např. zaměstnanci, klienty), veřejný zájem. Podle ustálené soudní judikatury je odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání bez uvážení důsledků a provedení testu proporcionality nezákonné. Nelze akceptovat, aby žalobkyni bylo odňato povolení ke zprostředkování práce za takové porušení povinnosti, jehož závažnost by byla ve zjevném nepoměru k intenzitě zásahu do její svobody podnikání. Rozhodnutí žalovaného je proto v rozporu se zásadou proporcionality podle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Žalovaný bez dostatečného odůvodnění zvolil nejtvrdší možný dopad, odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání, aniž by prokázal, že nelze účelu řízení dosáhnout mírnějším prostředkem, např. uložením pokuty, výzvou k nápravě nebo stanovením nápravných opatření. Tento postup je nepřiměřený a neodůvodněný. Odejmutí povolení ke zprostředkování práce má pro žalobkyni za následek zrušení její podnikatelské činnosti, likvidační dopad, ztrátu stávají