8 Afs 75/2005 — Nejvyšší správní soud

30 A 5/2026- 52 - text 20 30 A 5/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Slavomírem Novákem ve věci žalobkyně proti žalované Lokama BT s. r. o., IČ 079 25 573, sídlem Javorová 3096, 434 01 Most, zastoupena advokátem PhDr. Mgr. Michalem Krajčírovičem, sídlem Školská 1736/12, 110 00 Praha 1, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, sídlem Škrétova 44/6, 120 00 Praha 2, zastoupena advokátem JUDr. Zdeňkem Hromádkou, sídlem třída Tomáše Bati 385, 763 02 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 15. 12. 2025, č. j. RRTV/12996/2025-had, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 12 269,40 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „předseda Rady“) ze dne 15. 12. 2025, č. j. RRTV/12996/2025-had (dále jen „napadené rozhodnutí“ či „rozhodnutí předsedy Rady), kterým předseda Rady zamítl rozklad žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 21. 1. 2025, č. j. RRTV/616/2025-had (dále jen „rozhodnutí RRTV“). V tomto rozhodnutí Rada, jako ústřední správní úřad příslušný podle zákona č. 242/2022 Sb., o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o službách platforem“ či „zákon o SPSV“) rozhodla v řízení o přestupku podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“) tak, že: Žalobkyně se uznává vinnou ze spáchání přestupku podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o službách platforem, neboť poskytuje službu platformy pro sdílení videonahrávek https://prehraj.to, aniž do dne zahájení poskytování této služby učinila oznámení podle § 6 odst. 2 téhož zákona, podle něhož osoba, která hodlá poskytovat službu platformy pro sdílení videonahrávek, učiní Radě alespoň 15 dnů přede dnem zahájení poskytování této služby oznámení, které obsahuje zákonem vymezené náležitosti (výrok I.; soudem zkráceno). Dále jí byla výrokem II. uložena pokuta ve výši 20 000 Kč [podle § 11 odst. 4 písm. a) zákona o službách platforem a ustanovení § 35 písm. b) a § 46 odst. 1 zákona o přestupcích], a dále náhrada nákladů řízení ve výši 2 500 Kč (výrok III.). 2. Z důvodu nesprávného poučení žalobkyně o opravném prostředku (tedy že proti tomuto rozhodnutí lze podat žalobu podle soudního řádu správního) podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí původně žalobu. Ta byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č.j. 17 A 30/2025-44, odmítnuta, a věc byla postoupena předsedovi Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, aby jako nadřízený správní orgán rozhodl o rozkladu. Kasační stížnost žalované proti tomuto usnesení byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2025, č. j. 21 As 152/2025-38, zamítnuta. Poté, co předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodl, podává žalobkyně proti výše označenému rozhodnutí o rozkladu tuto žalobu. II. Obsah žaloby a vyjádření žalované 3. Žalobkyně uvádí následující žalobní body: 4. Za prvé, žalovaná neměla řádně jmenovanou rozkladovou komisi. Zde cituje § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Právní zástupce žalobkyně požádal podle zákona č. 106/1999 Sb. žalovanou o sdělení složení rozkladové komise, o údaje o jmenování členů a s tím související dokumenty. Získal pět dohod o pracovní činnosti podle § 76 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), v nichž se mj. uvádí: „Zaměstnanec se zavazuje, že na základě této dohody bude pro zaměstnavatele provádět činnosti člena rozkladové komise předsedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“ Podle sdělení žalované byli členové Rady jmenováni dne 11. 11. 2025, tedy v den, kdy byly uzavřeny dohody o pracovní činnosti, které žalovaná považuje za jmenovací titul. S odkazem na § 3 zákoníku práce nemohla být rozkladová komise způsobilá ani zasedat a tím méně o čemkoliv jednat, když všichni členové byli zařazeni jako zaměstnanci ve smyslu § 152 odst. 3 správního řádu. 5. Žalovaná k této námitce ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že žalobkyně nepřesně vykládá § 152 odst. 3 správního řádu. Toto ustanovení pouze ve svém důsledku stanoví, že většinu členů komise musí tvořit způsobilí profesionálové a odborníci, kteří nejsou zaměstnanci zařazenými do ústředního správního úřadu podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“). Žalovaná poukazuje na to, že osoba vykonávající činnost podle dohody o pracovní činnosti (§ 74 a násl. zákoníku práce) není zaměstnancem zařazeným do úřadu ve služebním poměru, když vztah založený dohodou o pracovní činnosti je pracovněprávním vztahem podle zákoníku práce a nepodléhá režimu zákona o státní službě. Jelikož taková osoba nevykonává službu ve služebním poměru, nevztahují se na ni práva a povinnosti státních zaměstnanců. Taková osoba není ani součástí organizační struktury úřadu, když není systemizovaným zaměstnancem obsazujícím služební nebo pracovní místo v rámci vnitřní organizační struktury úřadu a není zařazena do jeho organizačních útvarů. Dále taková osoba vykonává pouze externí odbornou činnost, podpůrnou či konzultační, nikoli výkon úřední agendy jako takové. Rozkladová komise je podle judikatury (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 291/2016-47 či ze dne 20. 8. 2004 [pozn. soudu: ze dne 20. 7. 2004], č. j. 6 A 116/2001-120) poradním orgánem, jehož procesní vady samy o sobě nezpůsobují nezákonnost rozhodnutí. Pokud tedy rozhodnutí vydal oprávněný orgán, nemůže případná vada ve složení komise způsobit nezákonnost rozhodnutí. 6. Ve druhé žalobní námitce žalobkyně uvádí, že ve věci rozhodovala vyloučená osoba. V prvním stupni rozhodovala RRTV, jejímž členem je mj. předseda Ing. arch. V. M. Ze zápisu ze 6. zasedání rady žalovaného, konaného dne 16. 4. 2024, vyplývá, že 12 členů vč. Ing. arch. M. rozhodlo o zahájení řízení vůči žalobkyni. Dále k tomu odkazuje na zápis z 11. zasedání Rady (2026), kdy takto bylo rozhodováno i o podání kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 A 30/2025-44, a rovněž na zápis z 12. zasedání Rady (2025), kdy Ing. arch. M. se podílel i na rozhodování, kdy Rada rozhodovala o přerušení řízení. Závěrem shrnuje, že ve věci tedy rozhodovala osoba, která rozhodovala rovněž v I. stupni (s odkazem na § 14 odst. 1 správního řádu, nález ÚS ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 370/04 a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 78 Ad 4/2016-36). 7. Žalovaná k této námitce uvádí, že žalobkyně směšuje kolektivní rozhodování správního orgánu s rozhodováním jednotlivé úřední osoby. Žalobkyně nadto argumentuje v rozporu s dikcí § 152 odst. 2 správního řádu. Žalovaná k tomu poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2004, č. j. 6 A 116/2001-120 a č. j. 2 As 83/2008-124. Člen kolektivního orgánu, který se účastnil procesních rozhodnutí, není z tohoto důvodu vyloučen z následného přezkumu ve věci samé. Nadto předseda RRTV má specifické postavení, statut předsedy jiného ústředního správního orgánu, který ex lege o těchto záležitostech musí rozhodovat. Rozhodnutí o zahájení řízení navíc není rozhodnutím ve věci samé a nezakládá překážku podle § 14 odst. 6 správního řádu. 8. Pod třetí žalobní námitku soud podřazuje obecný poukaz žalobkyně na „další procesní vady“. Konkrétně zde žalobkyně poukazuje na směšování Rady a jejího předsedy (po rozhodnutí Městského soudu v Praze rozkladové řízení přerušila Rada, nikoliv předseda, kdy na upozornění zástupcem žalobkyně Rada (nikoliv předseda) toto usnesení „opravila“ oznámením (nikoli usnesením), kde změnila ustanovení zákona. 9. K tomu žalovaná uvádí, že pokud byla procesní nepřesnost či drobná vada následně odstraněna a vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí či jeho obsah, taková vada nezakládá důvod pro zrušení rozhodnutí. 10. Pod čtvrtou žalobní námitku soud zařazuje tvrzené hmotněprávní vady rozhodnutí, přičemž tyto námitky žalobkyně uvádí z opatrnosti: podle žalobkyně služba Přehraj.to nenaplňuje definici služby platformy pro sdílení videonahrávek. To rozvádí dále takto: 11. 4a) Hlavní účel služby – generické cloudové úložiště: 12. Žalobkyně s odkazem na § 2 odst. 1 písm. a) zákona o službách platforem uvádí, že provozuje službu Přehraj.to jako generické cloudové úložiště umožňující ukládání a sdílení nejrůznějších digitálních souborů. To vyplývá z Obchodních podmínek (čl. 4.2.), které na žádném místě nezmiňují specificky video, videonahrávky ani audiovizuální obsah jako primární funkci služby. 13. V napadeném rozhodnutí se předseda Rady odvolává na metodický pokyn Evropské komise (Sdělení Komise 2020/C 223/02 – Pokyny k praktickému uplatňování kritéria zásadní funkce; dále jen „Pokyny“), avšak nesprávně jej aplikuje. Tento pokyn Komise výslovně uvádí, že