41 A 9/2026 – Městský soud v Praze

41 A 9/2026- 13 - text  5 41 A 9/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Křížem v právní věci žalobce: R., narozený X státní příslušník X trvale bytem X zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2026, č. j. CPR-2277-6/ČJ-2026-930310-V242 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „Krajské ředitelství policie“) ze dne 22. 12. 2025, č. j. KRPA-397189-16/ČJ-2025-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím Krajské ředitelství policie podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložilo žalobci správní vyhoštění a stanovilo dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států, na 1 rok od vycestování, k němuž byla žalobci stanovena doba v trvání 30 dnů od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. 2. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí Krajské ředitelství policie uvedlo, že řízení o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty žalobce bylo zastaveno dne 7. 4. 2025 s nabytím právní moci dne 6. 6. 2025, a proto stanovilo dobu neoprávněného pobytu žalobce na území České republiky od 7. 6. 2025 do 22. 12. 2025, kdy byl neoprávněný pobyt žalobce zjištěn při pobytové kontrole. 3. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce argumentoval tím, že základním předpokladem rozhodnutí o správním vyhoštění je precizní vymezení doby neoprávněného pobytu. Žalobci byl pobyt na území ukončen dne 5. 6. 2025, takže s ohledem na požadavky plynoucí z § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců není možné za počátek protiprávního stavu považovat den 7. 6. 2025. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, zda byl ze strany ministerstva vnitra vydán výjezdní příkaz z moci úřední, avšak i pokud by tomu tak nebylo, je praxí správního orgánu zohlednit v případě nelegálně pobývajícího cizince 30denní lhůtu pro vycestování. Z tohoto důvodu je podle žalobce prvostupňové rozhodnutí nesprávné a nepřezkoumatelné. 4. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dal žalovaný žalobci za pravdu v tom, že v prvostupňovém rozhodnutí byl nesprávně stanoven počátek doby neoprávněného pobytu žalobce. Zrekapituloval, že usnesení o zastavení řízení o prodloužení zaměstnanecké karty bylo žalobci doručeno veřejnou vyhláškou dne 5. 6. 2025 a téhož dne nabylo právní moci. K tomuto datu byl žalobci ukončen i dlouhodobý pobyt na území České republiky; počátek jeho neoprávněného pobytu je tedy od 6. 6. 2025 a nikoliv od 7. 6. 2025, jak uvedlo Krajské ředitelství policie v prvostupňovém rozhodnutí. Jedná se ovšem o odchylku jednoho dne, která nemá žádný vliv na právní posouzení věci. Žalobce se měl po zániku oprávnění k pobytu v přiměřené době dostavit ke správnímu orgánu k řešení své pobytové situace (k vydání výjezdního příkazu), což neučinil. Výjezdní příkaz není institutem, který by vznikal automaticky ze zákona. Podmínky jeho vydání vyplývají zejména z § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců, podle něhož je cizinec povinen se k jeho vydání dostavit neprodleně, nejpozději ve lhůtě 30 dní. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce o zastavení řízení o žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty nevěděl, k vydání výjezdního příkazu se ani nemohl dostavit. Z provedené lustrace správního orgánu I. stupně před zahájením řízení vyplývá, že žalobci žádný výjezdní příkaz vydán nebyl, což dokládá i kopie jeho cestovního dokladu. Nelze přisvědčit námitce, že doba neoprávněného pobytu cizince měla začít plynout až po uplynutí hypotetické třicetidenní lhůty odpovídající maximální délce výjezdního příkazu, neboť výjezdní příkaz žalobci vydán nebyl. Žalovaný proto uložené správní vyhoštění s dobou v délce 1 roku, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, považuje za správní opatření odpovídající zjištěnému porušení zákona, okolnostem daného případu, za opatření postačující nápravě vzniklého protiprávního stavu a zároveň za opatření odpovídající zájmu sledovanému zákonem o pobytu cizinců. 5. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce setrval na názoru, že s ohledem na § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je správní orgán z moci úřední povinen stanovit cizinci lhůtu k vycestování prostřednictvím udělení výjezdního příkazu, přičemž splnění této povinnosti není podmíněno tím, že se cizinec dostaví na pracoviště. Nedostavení se cizince na pracoviště nezbavuje správní orgán povinnosti udělit cizinci výjezdní příkaz z moci úřední, tj. vždy. Správní orgán v jeho případě nepostupoval dle § 3 správního řádu, když nezjistil, zda takovéto vízum bylo žalobci uděleno či nikoliv. Pokud by ministerstvo vnitra svou povinnost nesplnilo a neučinilo záznam do spisu o udělení výjezdního příkazu, má žalobce za to, že jeho neoprávněný pobyt mohl nastat nejdříve dne 6. 7. 2025. Doba jeho nelegálního pobytu na území by tak byla o měsíc kratší, což by mohlo mít vliv na stanovení výše ukládaného vyhoštění. V této souvislosti žalobce poznamenal, že precizní vymezení doby protiprávního stavu je základním předpokladem zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění vydávaného dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Napadané rozhodnutí je tudíž nesprávné, neboť vychází z chybných skutkových závěrů a neodpovídá skutečnému stavu věci. 6. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců, podle kterého byl žalobce povinen se k vydání výjezdního příkazu dostavit neprodleně, nejpozději do 30 dnů od zániku pobytového oprávnění. Bez splnění této podmínky není možné výjezdní příkaz vydat. V řízení byly dle mínění žalovaného zjištěny a posouzeny všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce, a to včetně zásahu do jeho soukromého a rodinného života, a napadené rozhodnutí je plně souladné se zákonem. 7. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy: 8. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 9. Podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců výjezdní příkaz je doklad, který vydá z moci úřední ministerstvo po zrušení nebo uplynutí platnosti dlouhodobého víza, po nepřiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení nebo zániku platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, po zrušení přechodného pobytu občanu Evropské unie, po ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie nebo po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního právního předpisu. 10. Podle § 50 odst. 4 zákona o pobytu cizinců není-li dále stanoveno jinak, doba setrvání cizince na výjezdní příkaz nesmí být delší než 30 dnů, dobu setrvání stanoví a ve výjezdním příkazu vyznačuje policie, ministerstvo nebo Ministerstvo zahraničních věcí. 11. Podle § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců cizinec je povinen se pro výjezdní příkaz dostavit bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne vzniku skutečnosti uvedené v odstavci 1 nebo 2. Po uplynutí této lhůty se výjezdní příkaz cizinci nevydá a policie postupuje podle § 50a, 50b nebo 118. 12. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 13. Zákon č. 173/2023 Sb., s účinností od 1. 7. 2023 do § 50 zákona o pobytu cizinců upravujícího výjezdní příkaz nově vložil odst. 8, jenž ukládá cizinci povinnost dostavit se pro výjezdní příkaz bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne vzniku skutečnosti uvedené v odst. 1 nebo 2 téhož ustanovení zákona. Zároveň výslovně stanovil, že po uplynutí této lhůty se výjezdní příkaz cizinci nevydá. Žalobcova argumentace, že nedostavení se cizince na