10 Azs 256/2019 — Nejvyšší správní soud

46 A 2/2026- 54 - text  10 46 A 2/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci žalobkyně: proti žalovanému: za účasti: B. D., státní příslušnost Mongolska bytem X. zastoupena advokátem JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M. se sídlem Praha 2, Rumunská 1720/12 Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3 a) E. G. b) nezl. O.-E. G. zastoupený zákonným zástupcem E. G. oba bytem X. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2026, č. j. OAM-8925-9/ZR-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2026, č. j. OAM-8925-9/ZR-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 15 270 Kč, a to do rukou jejího zástupce advokáta JUDr. Pavla Kiršnera. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyni se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým žalovaný výrokem I. podle § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), zrušil platnost zaměstnanecké karty žalobkyně. Výrokem II. žalovaný podle § 46e odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. stanovil žalobkyni lhůtu k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. 2. Důvodem vydání napadeného rozhodnutí byl trestní příkaz Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 5. 2025, č. j. 4 T 55/2025-178, dle kterého byla žalobkyně odsouzena pro spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem nástupu tohoto trestu na zkušební dobu dvanáct měsíců a k náhradě škody způsobené její trestnou činností. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně v prvním žalobním bodě namítala, že žalovaný nezjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když neodstranil veškeré pochybnosti ohledně jejího rodinného a soukromého života a nejlepšího zájmu jejího nezletilého syna, a to navzdory důkazním návrhům žalobkyně, které odmítl provést. 4. Konkrétně uvedla, že popsala svůj rodinný život se všemi podrobnostmi potřebnými k tomu, aby si žalovaný mohl učinit představu o intenzitě zásahu do jejího práva na soukromý a rodinný život. Žalovaný se však odmítl zabývat jejími důkazními návrhy (konkrétně účastnickým výslechem žalobkyně a výslechem jejího manžela). Žalobkyně vysvětlila, že účelem provedení tohoto dokazování mělo být zjištění okolností společného soužití rodiny na území ČR a posouzení přiměřenosti dopadu, který bude mít napadené rozhodnutí na právo na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně a téhož práva jejích rodinných příslušníků (manžela a syna). Z výslechů žalobkyně a jejího manžela mělo vyplynout také to, co je v nejlepším zájmu jejich syna a jak by se syn vyrovnával s tím, kdyby musela žalobkyně opustit ČR. Za účelem prokázání nejlepšího zájmu nezletilého dítěte žalobkyně rovněž navrhla, aby si správní orgán v rámci doplnění dokazování vyžádal stanovisko Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). 5. Žalovaný se však žalobkyní navrženými důkazy nezabýval. V napadeném rozhodnutí pouze zcela formulářově převzal části svých jiných dřívějších rozhodnutí, aniž by je přizpůsobil konkrétním okolnostem projednávaného případu. Dále odkázal na množství judikatury, která se zabývá tím, že správní orgány nemají obecnou povinnost vyhledávat důkazy. Žalobkyně však nic takového netvrdila a nesnažila se přenést svou povinnost podložit tvrzení příslušnými důkazy na správní orgán. Navržené důkazy nesměřovaly k prokázání vztahů v rodině, ale k prokázání toho, že jejím nuceným vycestováním dojde k zásahu do jejího základního práva na respektování soukromého a rodinného života a zejména do nejlepšího zájmu jejího nezletilého syna. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 Azs 234/2023‑51. 6. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítala, že žalovaný nedostatečně posoudil přiměřenost dopadu svého rozhodnutí do práva žalobkyně a její rodiny na respektování soukromého a rodinného života, nezohlednil povahu a závažnost spáchaného trestného činu, celkovou povahu odsouzení, tedy druh a výši uloženého trestu, možnost brzkého zahlazení jediného odsouzení žalobkyně a závažné důsledky zrušení pobytového oprávnění žalobkyně pro další život celé její rodiny, včetně nezletilého syna. 7. Žalobkyně si byla vědoma znění § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. a skutečnosti, že žalovaný není povinen zkoumat závažnost trestného činu, za který byl cizinec odsouzen. Tvrdila však, že pokud sám uložený trest vypovídá o nízké závažnosti spáchaného trestného činu, je zásadně snížena potřeba ochrany veřejného zájmu spočívající ve vycestování žalobkyně z ČR. 8. Žalobkyně měla za to, že existují situace, kdy se člověk dopustí jednání, jehož důsledky předem nepromyslí. Trestní právo a trestní řízení takové situace reflektují a umožňují soudům zohlednit závažnost trestného činu, osobu pachatele apod. při ukládání trestu. Žalobkyně se dopustila přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, za který je možné uložit trest odnětí svobody až na dva roky. Žalobkyni byl uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, přičemž tento trest byl odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. 9. Namítala, že navzdory znění zákona č. 326/1999 Sb. se měl žalovaný závažností spáchaného činu zabývat a tuto zohlednit při svém rozhodování. 10. Žalobkyně se rovněž vymezila vůči tvrzením uvedeným v napadeném rozhodnutí na její adresu. Byla přesvědčena, že se nedopustila natolik závažného jednání, aby bylo možné činit závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. Upozornila rovněž, že napadené rozhodnutí obsahuje pasáže zjevně nekorespondující se situací žalobkyně, které pravděpodobně pocházejí z odůvodnění jiného rozhodnutí (viz např. strana 7). 11. Dle žalobkyně měl žalovaný mnohem více reflektovat, že svého činu upřímně lituje, poučila se z něj a kromě tohoto jediného poklesku vede řádný život, vychovává svého nezletilého syna, doposud pracovala, platila v ČR daně a je řádnou členkou české společnosti, která není pro občany ČR žádným způsobem nebezpečná. Žalovaný měl rovněž vzít v úvahu, že od spáchání trestného činu ke dni vydání napadeného rozhodnutí uplynuly více než tři roky, což představuje trojnásobek žalobkyni stanovené zkušební doby podmíněného odsouzení, a žalobkyně po celou dobu vede řádný život. Je tedy zřejmé, že se s nejvyšší pravděpodobností ve zkušební době osvědčí a po vykonání uložených trestů bude její odsouzení zahlazeno. 12. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně tvrdila, že žalovaný nezohlednil nejlepší zájem nezletilého dítěte a nevzal jej v potaz při rozhodování o přiměřenosti dopadu rozhodnutí do práva na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně, matky nezletilého dítěte. Uvedla, že žalovaný byl povinen vymezit veřejný zájem na zrušení pobytového oprávnění žalobkyně, definovat intenzitu zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života žalobkyně a téhož práva jejích rodinných příslušníků, a poté posoudit proporcionalitu svého rozhodnutí. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2022, č. j. 4 Azs 382/2021‑61. 13. Konečně ve čtvrtém žalobním bodě žalobkyně uvedla, že po vydání napadeného rozhodnutí zjistila, že je těhotná, což doložila těhotenským průkazem. III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 14. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. 15. Uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, neboť žalobkyně byla pravomocně odsouzena za spáchání úmyslného trestného činu, čímž byly naplněny podmínky § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Podle žalovaného zákon v těchto případech stanoví obligatorní zrušení pobytového oprávnění, aniž by správní orgán disponoval správním uvážením ohledně přiměřenosti dopadu rozhodnutí. 16. K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že provedení účastnického výslechu žalobkyně ani výslech jejího manžela nebyl nezbytný. Zdůraznil, že výslech je v pobytových věcech výjimečným a podpůrným důkazním prostředkem, a jeho provedení přichází v úvahu pouze tehdy, není‑li možné rozhodné skutečnosti zjistit jiným způsobem. Žalovaný konstatoval, že rodinné a soukromé poměry žalobkyně vzal za prokázané a žádné sporné či nejasné skutečnosti, jejichž objasnění by vyžadovalo výslech, v řízení nevyšly najevo. Navržené důkazy považoval za nekonkrétní a směřující k přenesení důkazního břemene na správní orgán. 17. K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že není oprávněn posuzovat závažnost trestné činnosti, délku uloženého trestu ani možnost jeho brzkého zahlazení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je povinností správního orgánu z