6 As 136/2014 — Nejvyšší správní soud

8 A 70/2024- 125 - text 13 č. j. 8A 70/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce Mgr. S. B., bytem X, proti žalovanému Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem na Františku 32, Praha 1, za účasti v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2024, č.j. MPO 61264/24/21200, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2024, č.j. MPO 61264/24/21200, se ruší a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, které činí 8 000 Kč a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobce. Odůvodnění: I. Základ sporu a dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žádostí ze dne 10. 5. 2024 obrátil na Český institut pro akreditaci o. p. s. se žádostí o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“). Žalobce požadoval poskytnutí informací v celkem osmi bodech, přičemž pod bodem 8 požádal o poskytnutí kopií dokumentů, a to zřizovací listiny Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace z roku 1992 a statutu Českého institutu pro akreditaci z roku 1992. 2. Český institut pro akreditaci o.p.s. (dále jen „ČIA“) rozhodl dne 27. 5. 2024 pod č. j. 0004778/24/ČIA_001 tak, že žádost o poskytnutí informace v rozsahu bodu 8 podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. odmítl s tím, že požadované listiny nemá a není povinen jimi disponovat. 3. Žalobce podal proti rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti stížnost podle § 16a odst. 1 písm. c) informačního zákona, o níž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí ČIA potvrdil. 4. Podstatou sporu je zodpovězení otázky, zda ve smyslu informačního zákona a zákona č. 97/1994 Sb., o archivnictví (dále jen „zákon o archivnictví“) je ČIA povinen disponovat zřizovací listinou a statutem subjektu – Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace z roku 1992. 5. Rozsudkem ze dne 21. 3. 2025, č. j. 8A 70/2024-83, Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“) žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ČIA není původcem zřizovací listiny a statutu Českého institutu pro akreditaci, příspěvkové organizace z roku 1992, není proto povinen vyžádanými dokumenty disponovat. Městský soud v této souvislosti dospěl dále k závěru, že původcem zřizovací listiny bylo ministerstvo hospodářství, jehož právním nástupcem je Ministerstvo průmyslu a obchodu. 6. Žalobce podal proti zamítavému rozsudku kasační stížnost, o niž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 6 As 60/2025–60 (dále též jako „zrušující rozsudek“). Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 7. Ve zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud vytkl napadenému rozsudku nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a rovněž nesrozumitelnost a městskému soudu uložil aby vyrozuměl ČIA jako možnou osobu zúčastněnou na řízení podle § 34 odst. 2 s. ř. s. a dále, aby v novém rozsudku přezkoumatelně vypořádal všechny žalobní body, včetně námitek, že ve spise není zaznamenána a ve správních rozhodnutích přezkoumatelně odůvodněna aktivita ČIA směřující k nalezení požadovaných informací a aby odůvodnil závěr o tom, kdo je původcem požadovaných listin, a uvedl na základě jaké právní úpravy takový závěr činí, jak tuto právní úpravu vykládá a proč případně považuje argumentaci stěžovatele k této otázce za lichou. Dále zavázal městský soud k tomu, aby, bude-li považovat rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 134/1998 za pro věc klíčové, uvedl, jak konkrétně se obsah tohoto rozhodnutí promítá do nosných důvodů jeho rozsudku a proč považuje žalobcovu interpretaci obsahu tohoto rozhodnutí za lichou. 8. Městský soud tedy ve věci nově rozhodl jsa vázán právními závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 9. V úvodní části žaloby žalobce předkládá obsáhlou argumentaci ve věci postavení ČIA jako veřejné instituce. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 260/06 ve věci „Letiště Praha“ žalobce provedl pětistupňový test, po jehož realizaci dospěl k závěru, že ČIA je veřejnou institucí podléhající informační povinnosti, podle informačního zákona je tedy povinným subjektem podle § 2 odst. 1 tohoto zákona. 10. Žalobce konstatoval, že při vzniku i zániku ČIA je dána značná míra ingerence státu a vlastní vůle tohoto subjektu je výrazně omezena, ten je zřízen státem, stát má rovněž vliv na kreaci jeho orgánů a nad jeho činností existuje státní dohled. Výstupy ČIA mají významné dopady na vnitrostátní i mezinárodní úrovni. Činnost ČIA spočívá v tom, že z pověření státu vykonává akt vyjádření důvěry pro nejrůznější subjekty z mnoha oblastí a oborů. 11. Požadované informace byly žalobci odepřeny podle § 11b informačního zákona. Žalobce s tím nesouhlasí a vznáší tyto žalobní námitky. a) Nepřezkoumatelnost rozhodnutí povinného subjektu pro nedostatek důvodů a nezákonnost rozhodnutí žalovaného. 12. Žalobce namítá, že podle § 11b informačního zákona lze žádost o informace odmítnout, jestliže povinný subjekt požadovanou informac nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona. Ustanovení bylo do zákona vloženo v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která již dříve dovodila podmínky pro poskytnutí či odmítnutí informace této povahy. 13. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č.j. 6 As 136/2014–41, z něhož vyplývá, že povinný subjekt musí vyvinout úsilí, aby požadovanou informaci nalezl a žadateli poskytl. Povinný subjekt je povinen nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje, a pokud tyto informace má, je povinen je žadateli poskytnout (nejedná-li se o některou z výluk). Pokud však po provedeném šetření zjistí, že požadovanou informaci nemá, jelikož byla vymazána nebo odstraněna, má povinnost tuto informaci opět vytvořit. 14. Povinný subjekt při vyřizování žádosti žalobce nastíněným způsobem nepostupoval a rovnou začal argumentovat tím, že nemá povinnost požadovanými informacemi disponovat. Rozhodnutí povinného subjektu neobsahuje skutková zjištění, která by svědčila o tom, že vyvinul aktivitu za účelem nalezení požadovaných informací. Konstatování povinného subjektu, že požadované informace nemá, bez bližšího zdůvodnění, je nedostatečné. Prvostupňové rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, jelikož z něj nelze vyčíst, z čeho povinný subjekt vycházel, když tvrdil, že informace požadované žadatelem neexistují. 15. Žalovaný v napadeném rozhodnutí tuto nepřezkoumatelnost potvrzuje a uvádí, že povinný subjekt odvolací orgán informoval o prověření jemu dostupných archiválií s tím, že zakládací listinu a její statut nedohledal. Toto tvrzení odvolacího orgánu však v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedeno není. 16. Žalobce namítl, že žalovaný aproboval vadné a zákonu odporující rozhodnutí povinného subjektu, nezajistil, aby vady rozhodnutí byly odstraněny a tím napadené rozhodnutí zatížil vadou nezákonnosti. b) Překvapivost napadeného rozhodnutí 17. V další žalobní námitce žalobce namítá překvapivost rozhodnutí žalovaného. Žalobce citoval § 90 odst. 1 písm. c ) zákona č. 500/2004 Sb. správní řád (dále jen „správní řád“) a judikaturu Nejvyššího správního soudu na něj navazující (rozsudek č. j. 6 As 293/2015 – 33 z 26. 2. 2016, č. j. 1 As 133/2014 – 29 z 11. 12. 2014, č. j. 6 Ads 134/2012 – 47 z 27. 2. 2013, rozsudek městského soudu č. j. 9 Ca 144/2009-102 z 30. 10. 2012, rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2009, č. j. 7 As 59/2008 – 85, č. j. 6 As 286/2018 – 34 ze dne 10. 12. 2018) s tím, že je nepřípustné, aby odvolací orgán ponechal výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nedotčen, avšak závěry a argumenty nahradil vlastními. Tím účastníkovi řízení odňal jednu instanci, neboť v takovém případě se účastník o relevantních důvodech rozhodnutí ve věci samé dozví až z rozhodnutí odvolacího orgánu. 18. Podle žalobce je změna napadeného rozhodnutí v odvolacím řízení přípustná, odvolací orgán však přitom musí postupovat tak, aby účastníků řízení zachoval reálnou a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98) 19. Z rozhodnutí povinného subjektu neplyne, že by důvodem pro odmítnutí poskytnout požadované informace byla skutečnost, že předchůdce ČIA nebyl povinen uchovávat, archivovat žalobcem požadované dokumenty. Důvodem uvedeným v rozhodnutí byla skutečnost, že žádost o informace byla podána u Českého institutu pro akreditaci o.p.s., který vznikl 1. 7. 1998 zápisem do rejstříku obecně prospěšných společností. Bez dalšího vysvětlení pak povinný subjekt konstatuje, že dokumenty požadované žadatelem vydané dle obsahu žádosti v roce 1992, tj. před vznikem ČIA, ČIA nemá k dispozici a ani mu povinnost je mít nevyplývá ze zákona. V rozporu s výše uve