— Nejvyšší správní soud

5 A 39/2001- 41 - text č. j. 5 A 39/2001– 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudkyň JUDr. Marie Turkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce ing. J. H., zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem Resslova 9, Olomouc, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na poříčním právu 1/376, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2000 čj. 44/25141/28. 6. 2000, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žalovanému se n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 12. 2000 čj. 44/25141/28.6.2000 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 5. 6. 2000 čj. R/002/EÁ/2000, kterým byla žalobci za porušení ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), § 1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 578/1991 Sb. (dále jen „zákon o zaměstnanosti“, nyní ustanovení § 1 odst. 6 zákona o zaměstnanosti – pozn. soudu), § 4 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mzdě“) uložena podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 9/1991 Sb.“) pokuta ve výši 50 000 Kč s odůvodněním, že na uvedeném rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nebyla žalovaným shledána nezákonnost, neboť odvolací orgán rovněž konstatoval, že žalobce v rozporu s výše uvedenými ustanoveními pracovněprávních předpisů nezaměstnával občany v pracovním poměru, nýbrž zajišťoval běžnou činnost občany samostatně výdělečně činnými a dále osobou vedenou jako uchazečka o zaměstnání u úřadu práce namísto toho, aby s nimi uzavřel pracovní poměr. Kromě toho nezaměstnaná M. N. pobírala sociální dávky a docházelo tedy rovněž k obcházení příslušných ustanovení zákona o zaměstnanosti. Odvolací orgán upozornil, že ochrana pracovněprávních vztahů a zajištění z těchto vztahů vzniklých práv zaměstnanců je prvořadou povinností každého zaměstnavatele a snaha o obcházení předpisů, zejména příslušných ustanovení v oblasti uzavírání pracovních poměrů a odměňování zaměstnanců, nemůže být ze strany příslušných správních orgánů tolerována. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, ve které popisuje skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí a uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a že se jím i uloženou pokutou cítí být zkrácen na svých právech. Žalobce sděluje, že se nemůže ztotožnit s argumentací žalovaného ani správního orgánu prvního stupně, že žalobce byl v daném případě povinen s osobami, které pro něj pracují, uzavírat pracovní poměr podle části druhé hlavy první zákoníku práce. Žalobce upozorňuje, že provozuje činnost cestovní kanceláře, k níž náleží i činnost průvodcovská, která je činností nárazovou a probíhá zejména v letním období a ve velmi malém rozsahu po zbytek roku, nemá tedy vytvořeny podmínky pro to, aby zaměstnával zaměstnance v pracovním poměru, neboť by jim nebyl schopen denně a pravidelně přidělovat práci. Žalobce sděluje, že rozhodnutí žalovaného se nevypořádalo se skutečností, že zaměstnavatel může zaměstnat zaměstnance v pracovním poměru pouze tehdy, pokud pro něho má pracovní náplň a je schopen plnit povinnosti vyplývající ze zákoníku práce, tedy přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, což předpokládá zejména pravidelnost. Jestliže tedy žalobce zaměstnal R. M. a P. L. toliko na dohodu o pracovní činnosti a později tyto dvě osoby konaly nárazovou a občasnou činnost na základě vlastního živnostenského listu, bylo to podle sdělení žalobce právě z důvodu nepravidelného charakteru průvodcovské činnosti a nemohlo tedy dojít k porušení ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákoníku práce. Žalobce dále uvádí, že rovněž nelze mít za prokázané zaměstnávání M. N. bez pracovní smlouvy, neboť jmenovaná u žalobce nikdy nebyla v pracovním poměru a veškerá její občasná činnost vykonávaná pro žalobce byla jen přátelskou výpomocí bez nároku na mzdu. Žalobce doplňuje, že na základě závěrů kontroly Úřadu práce v Olomouci ukončil spolupráci s osobami vykonávajícími činnost na živnostenský list, tuto skutečnost neprodleně správnímu orgánu prvního stupně oznámil. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že při provedené kontrole a následném správním řízení bylo prokázáno, že žalobce provozuje cestovní kancelář, aniž by měl stálé zaměstnance. Kontrolou však byla zjištěna M. N., která pro žalobce vykonávala průvodcovskou činnost, aniž měla uzavřenou pracovní smlouvu nebo dohodu o provedení práce nebo pracovní činnosti; na činnost jmenované občanky zaměstnavatel vystavoval smluvnímu partnerovi E. s. r. o. faktury ve výši 750 Kč denně, avšak kontrolnímu orgánu uvedl, že činnost jmenované byla pouze přátelskou výpomocí ve volném čase bez nároku na mzdu. Ani další běžné úkoly vyplývající z předmětu živnosti nezajišťoval žalobce svými zaměstnanci, nýbrž majiteli živnostenských oprávnění R. M. a P. L.. V případě M. N. bylo zjištěno, že jmenovaná vykonávala pro cestovní kancelář žalobce průvodcovskou činnost, aniž měla uzavřenou pracovní smlouvu či dohodu o provedení práce nebo činnosti; navíc bylo zjištěno, že jmenovaná byla v rozhodném období vedena jako uchazečka o zaměstnání u Úřadu práce v Olomouci. Podle sdělení žalovaného žalobce zajišťoval činnost své cestovní kanceláře v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, zejména zákoníkem práce a zákonem o zaměstnanosti. Pokuta udělená žalobci za porušení pracovněprávních předpisů byla žalobci stanovena v přiměřené výši, v souladu s ustanovením § 9 odst. 2 zákona č. 9/1991 Sb., neboť žalovaný je přesvědčen o tom, že obcházení zákoníku práce, zákona o zaměstnanosti a zákona o mzdě, jehož se dopustil žalobce, nelze tolerovat. Žalovaný uvedl, že trvá na rozhodnutí obou správních orgánů s tím, že v kontrolním i správním řízení postupoval žalovaný zcela v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů a se správním řádem. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako věcně správné a zákonu odpovídající potvrdil. Ze správního spisu, který soudu předložil žalovaný, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Dne 12. 2. 1999 byl Úřadem práce v Olomouci vystaven protokol o výsledku kontroly dodržování obecně závazných právních předpisů o zaměstnanosti a obecně závazných právních předpisů týkajících se vzniku, změn a skončení pracovního poměru a pracovních podmínek zaměstnanců včetně mzdových, která byla u žalobce zahájena dne 23. 11. 1998. Při této kontrole žalobce – zaměstnavatel předložil pracovní smlouvy, doklady o ukončení pracovních poměrů zaměstnanců, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, vystavené faktury, vše za rok 1997 a 1998 k datu 31. 10. 1998. Z předložených dokladů byly zjištěny osoby, které nejprve vykonávaly pro žalobce průvodcovskou činnost na základě uzavřené dohody o pracovní činnosti, a to R. M. a P. L., později však v činnosti pokračovali na základě vlastního živnostenského oprávnění. Dále byla zjištěna existence faktur, na základě kterých vykonávala průvodcovskou činnost pro zaměstnavatele M. N., a to nejméně v období od 3. 8. 1998 do 6. 11. 1998, přičemž s ní žalobce neuzavřel žádnou formu pracovněprávního vztahu, pouze uvedl, že jmenovaná je jeho známá a není u něj v pracovněprávním vztahu. Zaměstnavatel nepředložil žádné doklady o vyplacení mzdy, resp. odměny za vykonanou práci M. N., ačkoliv bylo zjištěno, že smluvnímu partnerovi E. s. r. o. fakturoval za průvodcovskou činnost jmenované v období od 3. 8. 1998 do 7. 8. 1998 a od 2. 11. 1998 do 6. 11. 1998 za jeden den činnosti částku 750 Kč. Kontrolou bylo konstatováno porušení ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákoníku práce, § 232 odst. 1 zákoníku práce, § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti a § 4 odst. 1 zákona o mzdě. Žalobce byl s obsahem protokolu seznámen dne 1. 3. 1999. Dne 23. 7. 1999 zahájil Úřad práce v Olomouci se žalobcem správní řízení ve věci uložení pokuty za zaviněné porušení povinností vyplývajících z obecně závazných předpisů podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb. Dne 18. 8. 1999 bylo vydáno rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci čj. R/002/EÁ/99, kterým byla žalobci podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb. uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákoníku práce, § 232 odst. 1 zákoníku práce, § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti a § 4 odst. 1 zákona o mzdě. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně uvedl, že k p