— Nejvyšší správní soud

5 A 548/2002- 26 - text 5 A 548/2002-26 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce M. G., zastoupeného zmocněnkyní M. G., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2002, č. j. xxx, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou (opravným prostředkem) podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2002 č. j. xxx, kterým mu byla přiznána jednorázová peněžní částka podle § 4 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, ve znění zákona č. 77/1995 Sb., ve výši 46 000 Kč jako občanu postiženému nacistickou perzekucí, a to za období od 2. 10. 1941 do 30. 5. 1943, kdy byl československým politickým vězněm. Proti tomu žalobce namítl, že za přiznání této částky děkuje, ovšem domnívá se, že jde o výsledek omylu. Nežádal o příspěvek podle zákona č. 217/1994 Sb., ale podle zákona č. 261/2001 Sb., podle něhož by měl jako účastník národního boje za osvobození získat 128 000 Kč a se započítáním dalšího období, kdy byl československým partyzánem dokonce 5 A 548/2002-27 133 000 Kč. Za nejasné považuje rozdělení doby v rozhodnutí na 19 měsíců a další dobu od 2. 5. 1943 do 30.5.1943, tedy další měsíc. Proto žádá o přezkoumání rozhodnutí. Žalovaná v písemném vyjádření poukázala na skutečnost, že napadeným rozhodnutím byla žalobci přiznána jednorázová peněžní částka podle § 4 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb. ve výši 46 000 Kč, neboť prokázal, že byl československým politickým vězněm v době od 2. 10. 1941 do 30. 5. 1943, tedy po dobu plných 19 měsíců, a v době od 2. 5. 1943 do 30. 5. 1943, tedy jeden další započatý měsíc, celkem 20 měsíců, když za každý i jen započatý měsíc věznění náleží peněžní částka ve výši 2300 Kč. Nárok na tuto jednorázovou peněžní částku žalobce uplatnil již 14. 8. 1995 a o žádosti nemohlo být rozhodnuto dříve, neboť nárok nebyl doložen. Teprve z dokladů připojených k další žádosti podané podle zákona č. 261/2001 Sb. bylo doloženo i naplnění podmínek nároku podle zákona 217/1994 Sb. O další žádosti o přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2201 Sb. bylo rozhodnuto samostatně dne 14. 5. 2002, tedy až po podání této žaloby (opravného prostředku). Žalobce se podle osvědčení vydaného podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. účastnil národního boje za osvobození jednak jako československý politický vězeň (odškodněn napadeným rozhodnutím), jednak jako československý partyzán ( odškodněn rozhodnutím ze dne 14.5.2002). Napadené rozhodnutí považuje žalovaná za správné a žalobu za nedůvodnou. Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle § 132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů ( § 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 2 zákona č. 217/1994 Sb. je postiženým občanem pro účely tohoto zákona občan, který byl československým politickým vězněm podle zvláštního zákona ( § 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb.); vzniká mu nárok podle § 3, a to ve výši uvedené v § 4 odst. 1 zákona; tedy nárok na jednorázovou peněžní částku ve výši 2300 Kč za každý i jen započatý měsíc, když podle odst. 2 téhož ustanovení se měsícem rozumí 30 kalendářních dnů. K tomu ze spisu předloženého žalovanou vyplynulo, že žalobce požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky dne 14. 8. 1995, aniž ji konkretizoval a doložil potřebné doklady. Jednalo se však o žádost uplatněnou podle zákona č. 217/1994 Sb. Teprve z osvědčení vydaného podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. dne 28. 2. 2002 a předloženého k jiné žádosti u žalované rovněž uplatněné, žalovaná zjistila, že žalobce byl v době od 2. října 1941 do 30. května 1943 československým politickým vězněm. Za tuto dobu byl v souladu se zákonem č. 217/1994 Sb. odškodněn napadeným rozhodnutím, když žalobcem nepochopené rozdělení doby má význam jen pro určení doby plných měsíců a posledního neúplného, což ovšem nemá praktický dopad, neboť i neúplný měsíc je odškodňován jako měsíc úplný. Způsob počítání měsíců přitom stanoví zákon a žalovaná podle něho postupovala. Žalobce v žalobě zaměňuje dvě své podané žádosti o odškodnění, když podle dalšího žalovanou předloženého spisu podal dne 10. 4. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. z titulu účasti na národním boji za osvobození jako 5 A 548/2002-28 československý partyzán v době od 1. 9. 1944 do 1. 2. 1945. To bylo doloženo osvědčením podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. a jednorázová peněžní částka byla přiznána rozhodnutím žalované ze dne 14. 5. 2002. Zákonnost tohoto dalšího rozhodnutí soudu nepřísluší v tomto řízení posuzovat; žaloba byla podána před jeho vydáním a proti němu ani směřovat nemůže. Žalobní námitky zjevně vycházejí ze záměny vztahu mezi podanou žádostí o odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. a rozhodnutím o odškodnění podle zákona č. 217/1994 Sb. na základě žádosti podané v r. 1995, když žalobce byl osobou oprávněnou podle obou právních předpisů. Přitom nároky podle obou předpisů nelze sčítat ani zaměňovat; každý z nich má jiné podmínky a jinou výši přiznávaných jednorázových částek. Žalovaná v daném případě rozhodla na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a její rozhodnutí odpovídá zákonu (§ 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, § 2, 3, 4 zákona č. 217/1994 Sb. v znění pozdějších předpisů.). Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalované náklady řízení překračující běžnou úřední činnost nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. července 2003 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu