— Nejvyšší správní soud

7 A 94/2001- 49 - text  7 A 94/2001- 49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce B. R. J., s. r. o. zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Brno, Poštovská 8c, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na poříčním právu 1/376, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2001, č.j. 44/43774/21.11.2000, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ve Znojmě ze dne 13. 10. 2000, č.j. KO-Čr-POK-415/2000, jímž mu byla podle § 9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánu České republiky na úseku zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za porušení § 60a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce. Proti tomu žalobce namítl, že úřad práce nerespektoval základní pravidla řízení a porušil tak ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“) tím, že jednostranně spolupracoval pouze s bývalými zaměstnankyněmi a vyjádření žalobce nebral v potaz, dále porušil ustanovení § 32 a § 46 správního řádu, neboť tím, že si nevyžádal další důkazy, které žalobce navrhoval, zejména nové pracovní smlouvy a údaje ze správy sociálního zabezpečení, nezjistil spolehlivě stav věci. Dále žalobce vytýká žalovanému porušení ust. § 33 odst. 2 správního řádu tím, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům a způsobu zjištění před vydáním rozhodnutí. Navíc žalobce namítá věcnou nepříslušnost úřadu práce, neboť podle § 207 zákoníku práce je pro spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o nároky z pracovněprávního poměru příslušný soud. Dle názoru žalobce se v daném případě nejedná o porušení pracovněprávních předpisů, jak tvrdí žalovaný, ale o otázku výkladu právní normy; úřad práce si proto měl vyžádat stanovisko soudu a po dobu soudního řízení správní řízení přerušit. Žalobce také namítá, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí o odvolání nevypořádal se všemi námitkami žalobce, což je dle jeho názoru v rozporu s ustálenou judikaturou (nález Ústavního soudu č. 35/99 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zn. 6 A 45/92) a došlo tak k porušení § 46 a § 47 správního řádu. Žalobce také namítá porušení § 240 odst. 3 zákoníku práce, který stanoví, že projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Všechny zaměstnankyně věděly, že dojde k převodu provozovny na jiného majitele a že dojde k přechodu jejich pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele. Jednání zaměstnankyň k získání odstupného je tak dle názoru žalobce v rozporu s dobrými mravy (§ 3 občanského zákoníku a § 240 odst. 3 zákoníku práce). Navíc dvě zaměstnankyně uzavřely dne 16. 6. 2000 se žalobcem dohodu o narovnání a z toho titulu jim tedy zaniklo jakékoliv právo na odstupné. Závěrem žalobce z důvodů právní jistoty poukazuje na skutečnost, že o odvolání proti rozhodnutí úřadu práce rozhodla ředitelka odboru 44, která dle názoru žalobce není k rozhodování oprávněna. Vyvozuje-li však své oprávnění z organizačního řádu Ministerstva práce a sociálních věcí, pak se žalobce domnívá, že tento není závazný vůči třetím osobám a navíc v čl. 31 organizačního řádu je porušena zásada dvouinstančnosti řízení, neboť podle tohoto článku odbor metodiky a správního řízení rozhoduje o rozhodnutích vydaných orgánem, který podléhá jeho kontrole a řízení. Tímto dle názoru žalobce dochází k porušení § 2 správního řádu a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že trvá na správnosti svého rozhodnutí, neboť z dokladů založených ve spise správního orgánu I. stupně je prokázáno, že žalobce uzavřel s dotčenými zaměstnankyněmi dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Podle § 60a zákoníku práce mají tyto zaměstnankyně nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Tvrzení žalobce, že dohody o rozvázání pracovního poměru byly uzavřeny kvůli pochybení externí spolupracovnice a že uvedeným zaměstnankyním odstupné nenáleží, neboť u nich došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele, a to na V. T., spol. s r. o. se sídlem B. N. H. 1147, nemohl žalovaný akceptovat, neboť kontrolou provedenou úřadem práce bylo zjištěno, že zaměstnankyně uzavřely s novým zaměstnavatelem V. T., spol. s r. o. nové pracovní smlouvy na dobu neurčitou se stanoveným dnem nástupu od 1. 3. 2000 a se zkušební dobou tři měsíce, což svědčí o skutečnosti, že se jednalo o nový pracovněprávní vztah a nikoli o přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu na jiného zaměstnavatele ve smyslu § 60c zákoníku práce, jak tvrdí žalobce. Tuto skutečnost poté potvrdil svým vyjádřením i nový zaměstnavatel V. T., spol. s r. o. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Žalobce replikoval, že je přesvědčen o oprávněnosti svojí žaloby a že dle jeho názoru postup správních orgánů neměl oporu v platném právním řádu. Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle § 132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu. K výzvě soudu žalobce sdělil, že dotčené zaměstnankyně podaly v mezidobí na žalobce návrh na prohlášení konkurzu. Řízení však bylo zastaveno z důvodů zpětvzetí návrhu všemi navrhovatelkami. Tato skutečnost podle žalobce dokládá jeho tvrzení, že zaměstnankyním nárok na odstupné nevznikl, neboť kdyby si byly svým nárokem jisty, pak by zřejmě návrh na prohlášení konkurzu nevzaly zpět a naopak by na něm v zájmu uspokojení svých nároků trvaly. K projednání věci bylo nařízeno jednání, při kterém byl konstatován obsah správního spisu předloženého žalovaným a listiny připojené žalobcem k žalobě (smlouva ze dne 22. 10. 1999, potvrzení konkursního správce ze dne 20. 11. 2000, protokol o předání provozovny ze dne 29. 2. 2000, prohlášení zaměstnankyně J. T. ze dne 26. 3. 2001). Při věcném projednání zástupce žalobce poukázal na důvody uvedené v žalobě a k jednotlivým žalobním námitkám uvedl : - Úřad práce nebyl oprávněn k rozhodnutí, když spor o odstupné je vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který přísluší rozhodovat soudu. Úřad práce si nemohl učinit sám úsudek o tom, že vznikl nárok na odstupné a z toho vyvozovat závěry. Věcně nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, neboť u zaměstnankyň se jednalo o přechod práv a povinností. - Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno osobou neoprávněnou, když jménem ministerstva je oprávněn jednat navenek pouze ministr. Organizační řád je pouze vnitřní a navenek nezávazný předpis. - V řízení byly porušeny základní zásady správního řízení uvedené v § 3 správního řádu, když nebyl řádně zjištěn skutečný stav věci. Správní orgán neprovedl potřebné důkazy, což bylo v řízení ovládaném zásadou oficiality jeho povinností. Konkrétně měla být vyžádána zpráva OSSZ k tomu, že bývalé zaměstnankyně pokračovaly v práci u nového vlastníka provozovny. - Žalovaný měl při výkladu dohod o skončení pracovního poměru aplikovat ustanovení § 240 odst. 3 zákoníku práce s ohledem na informovanost všech zaměstnankyň o dalším postupu, neboť s nimi bylo dohodnuto, že je převezme nový vlastník a zůstanou na stejném pracovišti. Jiné vyjádření v uzavřených dohodách je důsledkem chyby při jejich vyhotovení a nedostatku právnického vzdělání jednatele žalobce, který dohody podepsal. Bývalé zaměstnankyně žalobce také podaný návrh na prohlášení konkursu vzaly zpět. To nasvědčuje jejich vědomosti o jednáních o přechodu pracovněprávního vztahu. - - V řízení žalobce neměl možnost se vyjádřit k úplným podkladům pro rozhodnutí. Pokud se zástupkyně žalobce seznámila v průběhu řízení s obsahem správního spisu, bylo to v počátku řízení. - Porušení zásady rovnosti v neprospěch žalobce spatřuje v tom, že žalovaný vycházel jen z tvrzení jeho bývalých zaměstnankyň a na jeho návrhy a vyjádření nebyl brán zřetel. Za porušení svých práv to považuje i když připouští, že tyto zaměstnankyně nebyly účastnicemi řízení. - Rozhodnutí žalovaného je třeba považovat za nedostatečně odůvodněné, protože se nevypořádalo se všemi odvolacími námitkami. Pověřená pracovnice žalovaného poukázala na písemné vyjádření k žalobě a k jednotlivý