— Nejvyšší správní soud

6 A 106/2002- 81 - text  č. j. 6 A 106/2002 - 81 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra Příhody v právní věci žalobce F. A., a. s., zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Svatoňovou, se sídlem Jungmannova 31/36, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem Milady Horákové 139, 160 41 Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2002, č. j. 16918/2001, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit žalovanému částku 720 Kč na úhradu nákladů řízení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Ministerstva kultury (dále jen „žalovaný“), kterým byl podle ustanovení § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči dům č. p. 1325 ve Š. ulici v P. 1 prohlášen za kulturní památku. Žalobce především namítá, že napadené rozhodnutí obsahuje formální i věcné vady, vychází z nedostatečně zjištěných skutkových okolností a způsob hodnocení důkazů odporuje principu zjišťování objektivní pravdy. Proto je žalobce považuje za nepřezkoumatelné pro zmatečnost a nedostatek důvodů. Žalobce koupil předmětný dům na základě kupní smlouvy uzavřené dne 29. 7. 1999, přičemž v této době dům nebyl evidován jako kulturní památka, pouze se nacházel na území památkové rezervace. Protože podle zpracovaných studií a posudků technického stavu byla prokázána ekonomická nenávratnost opravy objektu, rozhodl se žalobce pro odstranění stavby domu a jeho nahrazení novostavbou a dne 27. 9. 2001 požádal odbor výstavby OÚ Městské části Praha 1 o povolení odstranění stavby. V této věci bylo nařízeno místní šetření, kterého se zúčastnil i zástupce Státního ústavu památkové péče v Praze a následně podal dne 9. 11. 2001 K. za S. P. návrh na zapsání předmětného domu do Státního seznamu nemovitých kulturních památek a dne 7. 11. 2001 podal návrh na prohlášení domu za kulturní památku rovněž Státní ústav památkové péče. Rozhodnutí žalovaného o prohlášení předmětné nemovitosti za kulturní památku má podle ustanovení § 13 zákona č. 20/1987 Sb. za následek předkupní právo státu za cenu stanovenou podle cenových předpisů, a nelze-li takto cenu určit, za cenu obvyklou odpovídající povaze věci. Tuto skutečnost považuje žalobce za nucené omezení výkonu vlastnického práva, za porušení rovnosti účastníků občanskoprávního vztahu a za porušení principu rovnosti vlastnického práva. Citované ustanovení považuje žalobce za protiústavní a za odporující Dodatkovému protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v této souvislosti poukazuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 1994, sp. zn. III. ÚS 102/1994. V důsledku rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku tak dochází k trvalému omezení vlastnického práva, přičemž žalobci tím vzniká škoda z důvodu zvýšených nákladů investiční povahy, výdajů na projekty před prohlášením za kulturní památku, nemožnosti realizace projektu a snížení hodnoty nemovitosti z tržní hodnoty na minimální úroveň znaleckého ocenění. Ke zmíněnému omezení přitom dochází bez poskytnutí náhrady. Žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 35/94, nicméně poukazuje na skutečnost, že nezpochybňuje obecný zájem na ochraně kulturních památek, nýbrž podmínky, za kterých je tato ochrana vykonávána státem, a to zejména prostřednictvím předkupního práva státu dle § 13 zákona č. 20/1987 Sb., který považuje za anachronismus. Ohledně této žalobní námitky však žalobce při ústním jednání před Nejvyšším správním soudem, konaném dne 28. 4. 2004, uvedl, že na ní netrvá, a to s ohledem na změnu zákonné úpravy. Novelou zákona č. 20/1987 Sb., provedenou zákonem č. 320/2002 Sb. (nabyl účinnosti dne 1. 1. 2003), totiž došlo ke změně citovaného zákonného ustanovení, přičemž podle jeho novelizovaného znění je vlastník kulturní památky povinen v případě zamýšleného prodeje kulturní památky ji přednostně nabídnout ministerstvu kultury ke koupi, pouze jde-li o movitou kulturní památku nebo jde-li o národní kulturní památku, s výjimkou prodeje mezi osobami blízkými nebo spoluvlastníky. Právo státu na přednostní koupi kulturních památek se tak na předmětný dům podle citovaného ustanovení nevztahuje, neboť se nejedná o věc movitou ani o národní kulturní památku, a Nejvyšší správní soud se proto touto žalobní námitkou již dále nezabýval. Žalobce dále namítá, že právní úprava prohlášení věci za kulturní památku je velmi kusá a vylučuje použití správního řádu. Napadené rozhodnutí je prý zmatečné, neboť neobsahuje poučení o opravném prostředku a neuvádí, kdy nabývá právní moci, nýbrž hovoří toliko o nabytí účinnosti, což v případě individuálního správního aktu nemá žádný význam. Žalovaný porušil zásadu objektivní pravdy, když se nevypořádal s otázkou veřejného zájmu prohlášení předmětné nemovitosti za kulturní památku. V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž pouze konstatoval, které instituce podaly k návrhu svá stanoviska a vyjádření, a neprovedl žádné dokazování, které přenesl na poradní orgán – Vědeckou radu pro státní památkovou péči. V případě stanoviska Státního ústavu památkové péče žalobce namítá, že toto stanovisko bylo formulováno bez konkrétní znalosti aktuálního stavu objektu, jelikož prohlídka na místě byla provedena toliko jako návštěva pracovníka žalovaného a nikoliv jako místní šetření. V předmětném domě se sice skutečně narodil Jaroslav Hašek, nicméně zřejmě v jeho části, zbořené již v roce 1927, přičemž ani Mezinárodní společnost Jaroslava Haška netrvá na prohlášení tohoto domu za kulturní památku. Tento dům nemá architektonický či urbanistický význam, neboť podle odborných posudků není pohledově exponován, představuje pouze řadový objekt mezi zajímavějšími sousedícími domy v ulici, které jako kulturní památka chráněny nejsou. Žalovaný se údajně vůbec nevypořádal s důkazním materiálem, který prohlášení domu za kulturní památku nedoporučuje (posudek prof. P. H., statický posudek K. C. a B. R., posudek ing. arch. Y. J., CSc.), a využil pouze těch důkazů, které svědčí pro prohlášení domu za kulturní památku. Dnešní stavebně technický stav objektu je navíc z hlediska statického posouzení v havarijním stavu (posudky společnosti I., s. r. o. a znalce prof. ing. P. N., DrSc.). Návrhy na prohlášení domu za kulturní památku byly podány teprve v souvislosti s řízením o odstranění stavby, a to ryze účelově, což v konečném důsledku znevažuje význam veřejného zájmu na ochraně památek. Pokud v tomto směru žalovaný tvrdil, že již v roce 1998 bylo známo, že předmětný dům vykazuje znaky kulturní památky, měl být za ni prohlášen již tehdy. V daném případě však skutečným důvodem prohlášení za kulturní památku bylo zabránění demolice domu, což však nekoresponduje s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. Proto žalobce navrhuje napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odmítá tvrzení, že napadené rozhodnutí je zmatečné a uvádí, že účinnost správního aktu není neznámý pojem a odkazuje v tomto směru na odbornou literaturu. K otázce dokazování žalovaný konstatuje, že všechny důkazy zhodnotil jednotlivě i v jejich souvislosti a námitky žalobce v tomto směru považuje za neodpovídající skutečnému textu napadeného rozhodnutí. Hodnocení důkazů nebylo přeneseno na Vědeckou radu pro státní památkovou péči, nýbrž tato instituce byla pouze požádána o vyslovení svého názoru k předloženým důkazům. Důležitým důkazem byla rovněž publikace Umělecké památky Prahy – Staré Město, Josefov, Praha 1996, zachycující kromě památkově chráněných staveb i řadu staveb nechráněných. Tento důkaz byl přitom vypracován ve značném předstihu před zahájením předmětného řízení a je proto naprosto nestranný. Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, že nevyložil architektonický a urbanistický význam předmětného domu a k tomu cituje z napadeného rozhodnutí. K tvrzení ohledně pochybností, v které části domu se narodil J. Hašek, žalovaný odkazuje na rodný list jmenovaného, z něhož je místo narození v tomto domě patrné, a dále uvádí, že byl posuzován rodný dům a nikoliv byt spisovatele. Pokud žalobce zpochybňuje stavebně technický stav předmětného domu, zastává žalovaný názor, že dochází ke směšování pojmů „havarijní stav“ a „špatný stavební stav“, přičemž i ze statického posouzení, provedeného firmou I., s. r. o. vyplývá, že špatný stavební stav domu jde rehabilitovat. Za právně irelevantní žalovaný označuje tvrzení, že k prohlášení domu za kulturní památku došlo z důvodu jeho zamýšleného odstranění. Prohlašování významných věcí za kulturní památky je projevem veřejného zájmu a jedná se o otevřený proces, časově se vztahující k vědeckému poznání, které v daném případě bylo publikováno teprve v roce 1998. Proto také je nutno odmítnout námitku, že dům nebyl prohlášen za kulturní památku již dříve. Konečně žalo